Z biografie otiskujeme třetí a poslední ukázku, v níž je analyzováno působení Ludmily Brožové na Krajské prokuratuře v Plzni.
S výjimkou prvních čtyř měsíců roku 1956, kdy byla na mateřské dovolené, zpracovávala Ludmila Brožová na Krajské prokuratuře v Plzni všechny žaloby v protistátních věcech od počátku roku 1953 do dubna 1964. Důkladnému rozboru všech případů, na kterých se podílela, brání nepřístupnost dokumentů. Zatímco pro rok 1953 je k dispozici necelá polovina trestních spisů a pro léta 1954 a 1955 máme téměř všechny, od druhé poloviny roku 1956 do dubna 1964 je přístupno pouze několik spisů. Podrobnější analýzu soudní perzekuce na Plzeňsku tak musíme omezit na léta 1953 až 1955.
Základní otázkou je, kolik osob bylo v politických procesech v Plzni odsouzeno a k jak vysokým trestům. V roce 1953 přidělila Ludmila Brožová spisovou značku 114 případům. Objevit se podařilo 44 žalob. Při jejich soudním projednávání bylo odsouzeno 86 osob. Jedna dostala doživotí a ostatní trest v souhrnu 737 let vězení. V průměru tak každý žalovaný dostal zhruba 8 a půl roku. Z uvedených čísel se dá odvodit, že v roce 1953 bylo v Plzeňském kraji v politických procesech odsouzeno asi 200 osob. V roce 1954 bylo podle první hlavy trestního zákona podáno 64 žalob, z nichž se podařilo objevit 57. Při procesech bylo odsouzeno 98 osob k souhrnnému trestu 665 let vězení, v průměru tak na každého připadlo skoro 7 let.
V roce 1955 podala Krajská prokuratura v Plzni 48 žalob za protistátní činnost, v archivu se jich dochovalo 44. Odsouzeno na jejich základě bylo 83 osob k souhrnnému trestu 447 let vězení. Průměrný trest tak dále poklesl na něco méně než 6 let.
Uvedená čísla prokazují snížení počtu odsouzených zhruba o polovinu mezi lety 1953 a 1954, a naopak zachování zhruba stejné úrovně mezi lety 1954 a 1955. Udělované tresty klesají kontinuálně, ale jen velmi pozvolna. Ze spisů se dá odvodit jedno důležité pravidlo tehdejší justice: co je žalováno, to je také odsouzeno. Zproštění viny Krajským soudem v Plzni bylo zcela výjimečné: v listopadu 1953 byli zproštěni viny ze sabotáže čtyři manažeři Elektrotechnické továrny Škoda Doudlevce a měsíc předtím bývalý redaktor sociálně demokratického listu František Hatina, ten však byl o rok později odsouzen v rámci skupiny pravicových sociálních demokratů na 8 let. Několik obžalovaných pak bylo zproštěno viny z důvodu psychiatrické diagnózy, většinou však až Nejvyšším soudem. V jednom případě se zdá, že důvod zproštění spočíval v tom, že pachatel byl agentem StB.
Nejvyšší soud i v těchto letech plnil funkci „nejvyššího potvrzovacího a zvyšovacího soudu“.
Odsouzení to tušili, a tak se jich odvolává méně než pětina. Například v roce 1954 to byly dvě desítky odsouzených a Nejvyšší soud pak pouze ve dvou případech trest snížil. Naopak odvolání prokurátorky, také ne příliš častému, protože výše trestu byla dohadována předem, bylo většinou vyhověno a trest byl zvýšen, a to až na trojnásobek.
Oběti politických procesů na Plzeňsku pocházely z různých sociálních, profesních i věkových skupin. Nalezneme mezi nimi zemědělce, dělníky, studenty i „lepší lidi“ jako třeba lékaře nebo inženýry. Drakonické tresty byly udělovány sotva plnoletým mladíkům i sedmdesátníkům. Ženy tvořily méně než desetinu odsouzených a také jejich průměrné tresty byly podstatně nižší než průměrné tresty mužů. Přesto byly u plzeňského krajského soudu v letech 1953–1955 odsouzeny minimálně tři ženy k trestu přesahujícímu deset let vězení. Ženy byly nejčastěji souzeny spolu se svými muži, o jejichž činnosti buď měly vědět, nebo v ní být nápomocné. Tak 29. srpna 1953 byl odsouzen na doživotí Jiří Flak, který měl jako bývalý voják západní armády a „stoupenec reakčního vedení národně socialistické strany“ vybudovat rozsáhlou špionážní síť. Dalších devět členů této skupiny včetně dvou žen dostalo tresty od 6 do 15 let. V listopadu 1953 pak byla v samostatném procesu odsouzena Milada Flaková na 13 let za to, že se zapojila do protistátní činnosti svého manžela.
Perzekuce rodin je v této době běžná, případy, kdy jsou odsouzeni manželé, sourozenci nebo otec a syn, nepředstavují žádné výjimky. Například 16. června 1953 byl v rámci údajné špionážní skupiny odsouzen jednadvacetiletý Jan Liška na 15 let a oba jeho rodiče dostali zároveň po čtyřech letech. Ve spise se dochoval dětskou rukou psaný dopis, který 5. června 1953 napsala prokurátorce sestra Jana Lišky: „Obracím se na Vás s prosbou, zdali by jste mi nemohli oznámit, co je s mými rodiči (Janem Liškou a Marií Liškovou) a bratrem (Janem Liškou), kteří byli zatčení 6. října 1952 Českobudějovickou kriminální policií. Mně bylo řečeno, že se do týdne dovíme, kde jsou a co je s nimi. Toto mi však dosud oznámeno nebylo, a proto jsem se obrátila na kancelář prezidenta republiky. Z prezidentovy kanceláře mi bylo oznámeno, abych se obrátila na Vás. Adresa mého otce je Jan Liška, Bývalá krajská věznice III. odd. čís. 1877 Plzeň. Mně psal pouze otec, takže nevím, co je s maminkou a s bratrem. Proto buďte tak laskavi a odepište mi. S pozdravem Čest práci! Hana Lišková, Krajský dětský domov, Zeyerovy sady 43/II Vodňany.“ Odpověď Ludmily Brožové z 19. června je strohá: „Na Tvůj dotaz Ti sdělujeme, že Tvoji rodiče a bratr byli odsouzeni zdejším soudem. Můžeš jim psát na adresu, na kterou píšeš Tvému otci. Oni Ti rovněž mohou psát.“ Vzhledem k tomu, že Plzeňský kraj sousedil se Spolkovou republikou Německo, byli v řadě procesů souzeni lidé za trestné činy související s ilegálními přechody hranic. Šlo především o pomoc, kterou poskytovali občané pohraničních obcí těm, kteří se chtěli ilegálně dostat do zahraničí, a také agentům chodcům, kteří naopak ze zahraničí přicházeli. Ještě v polovině padesátých let jsou odsuzováni lidé za pomoc utíkajícím odpůrcům komunistického režimu na jaře či v létě 1948.
Před soudem stanulo také velké množství protistátních či špionážních skupin. Z dostupného spisového materiálu je ve většině případů velmi obtížné určit, zda se odsouzení skutečně na nějaké protistátní nebo špionážní činnosti podíleli, nebo šlo o konstrukce vyšetřovatelů StB, k nimž byli obvinění násilím donuceni se přiznat. V mnoha případech byli k vysokým trestům odsouzeni lidé za skutky, které by se daly charakterizovat jako „kavárenské řeči“. Pár bývalých funkcionářů nebo bývalých úředníků se někde sešlo a diskutovalo, co dělat, až to praskne. Domluvili se, kdo převezme jakou funkci. O několik let později se o schůzce dozvěděla StB a její účastníci dostali podle okolností dva roky nebo deset let.
***
V roce 1953 bylo v Plzeňském kraji v politických procesech odsouzeno asi 200 osob
