Pravzor a ztělesnění českého básníka – a nevíme, jak vlastně vypadal. Z Máchova života se nedochoval jediný portrét, což docela pěkně svědčí o chudosti našich literárních poměrů. Když Mácha v roce 1836 umíral, bylo mu sice pouhých 26 let, ale nebyla to rozhodně osoba v „kruzích“ neznámá. A přesto se nenašel jediný portrétista, který by udělal jeho obrázek „pro společnost“.
Tvář lorda Byrona nebo Shelleyho, kteří umírali jen o trochu starší, je známá z mnoha provedení, ale to bychom srovnávali nesrovnatelné. Pokud jde o fyziognomii, zbyla po Máchovi jedna vlastní kresbička profilu, který by snad mohl patřit jemu (je to podivně nosatý muž s podbradkem), a pak lebka, exhumovaná v onom smutném roce 1938. A pak samozřejmě zbývá celé pole imaginace, v níž KHM vchází do různých podob a převleků tak, jak to doba a umělec cítil a tušil. Nejčastěji je Mácha zobrazen jako zasmušilý mladý muž s plnovousem, možná s širákem a pláštěm, v pozadí Bezděz a nějaká rozkvetlá haluz.
Kresba Ludmily Jiřincové (1912–1994) patří k těm nejpůsobivějším. Tvář básníka vystupuje jakoby z mlhy, její kontury se rozplývají, je to obličej za kouřovým sklem, zpoza něhož na nás úpěnlivě hledí dvě vážné oči ponořené v šeru. Máchova tvář tu má výrazně kristovské rysy, připomíná řeckou ikonu a otisk z Turínského plátna, může však upomínat také na svatého Václava. Jsem přesvědčen, že náboženský obsah vtiskla Jiřincová svému Máchovi záměrně. Kresba pochází z Máchova výboru Živý třpyt, který v Nakladatelství L. Mazáče vyšel v roce 1944. To byl nejzuřivější válečný rok, zároveň již jen málokdo pochyboval o výsledku.
Naděje národa měly již reálné obrysy, přitom obavy o všechno měly stále svůj důvod. Mácha jako nesmrtelný strážce toho nejcennějšího, co národ má, tedy jazyka, tady hledí jako patron na svůj národ. Ztrácí se v mlze, a přece z ní vystupuje.
