Při návratu z romantického víkendu v Srní jsme se s manželkou zastavili v Boubíně. Nebyl v tom žádný plán, jen chvilkový nápad. Projdeme se kolem pralesa, načerpáme pozitivní energii a pak vyrazíme směrem ku Praze. Jenže asi v polovině cesty jsem za ohradou, oddělující běžné smrtelníky od divoce rostoucího pralesa, spatřil výstavní kus bílého hřibu. Velkého, pravého macka.
Nebyli jsme na houbách, a kdyby byl jen o kousek menší, trochu šišatější, napadený plísní či nenasytným slimákem, zamával bych mu na pozdrav. Jenže tenhle hřib byl naprosto dokonalý. Tak úžasnou houbu jsem už léta neviděl. Jak bych ji tam mohl nechat!
Lehl jsem si na zem, protáhl jsem ruku skrz dřevěný plot, houbu utrhl a... Jak ji dostat ven? Trochu to připomínalo čarování s ježkem v kleci, ale nakonec jsem nad plotem zvítězil. Celý zbytek túry jsem pochodoval s královským úlovkem v ruce jako s olympijskou pochodní.
Ovšem zřejmě jsem byl široko daleko jediný, kdo si užíval neskrývaného nadšení. „Proboha, co s tím chceš dělat? Snad to nebudeme jíst,“ děsila se žena. Jak to tak chodí, Sabina houby nesnáší, zatímco já je zbožňuji. „Neboj, nakonec si pochutnáš,“ snažil jsem se ji uklidnit: „Vzpomínáš, jak jsme loni při návratu z Alp koupili na hranicích kilo čerstvých lišek (jejich cena se běžně pohybuje od 400 do 1000 korun za kilogram, zatímco Romové je v pohraničí prodávají za 200) a udělali si liškové ragú s jehněčím.“ „Jehněčí, mňam,“ ozvala se manželčina ozvěna. „Jehněčí s liškami, mňam,“ zopakoval jsem.
Jak jsme se blížili ku Praze, pracoval můj mozek na plné obrátky. Co všechno musíme k našemu hřibu sehnat. Vážený parmazán, domácí těstoviny, pršut, koření. Z lahodného gurmánského snění mě vytrhl telefon. Mamka na druhém konci se touží dozvědět, jak jsme se měli. „Skvěle, našel jsem úžasný bílý hřib, za chvíli si ho uděláme k večeři,“ chlubím se do mikrofonu, ale sluchátka ve vteřině odpovídají: „Jeden hřib, no to se moc nenajíte. My máme plný košík, nechcete přijít raději k nám? Už děláme smaženici!“ Tak tohle mě dožralo.
„A pokolikáté už?“ vystřelil jsem těžce identifikovatelnou otázku. „Co pokolikáté?“ Přesně to jsem čekal. „Kolikrát už jste jedli smaženici. Desetkrát, stokrát? A kolikrát jste jedli pappardelle con porcini?“ Těstoviny s hřibem, s pršutem, šalvějí a bílým vínem? To je problém celé české kuchyně zničené Husákovým salámovým komunismem. Každý se chce především naprat, kvantita válcuje kvalitu.
Ale rychle zpátky k mému hřibu. Byl tak nádherný, čerstvý, voňavý, svěží! Mistrovské dílo přírody. Až mi bylo líto ho rozkrájet, stejně jako je rybáři líto, když zabíjí krásnou rybu. Vzpomněl jsem si na bohatý úlovek rodičů – babky už nemusí krájet, samy se rozmačkaly v košíku, stačí jen osmažit na cibulce. Zavřel jsem oči a uřízl mu hlavu. Za chvíli na talíři zářila voňavá hromada. Nechal jsem orestovat cibuli, přihodil kousky hřibu, pršut i koření a po chvilce zalil trochou bílého vína. Těstoviny už byly akorát (tedy kuchařky ze školní jídelny by křičely, že potřebují ještě pět minut) a za okamžik již na stole zářily čtyři porce vykouzlené z jednoho jediného hřibu. Zbývaly poslední vteřiny před prvním soustem, když syn potichu špitl: „A bude ještě na přidání?“
Nebude!
