VLinetu pracuje Tomáš Kolář už patnáct let, ovšem jeho životní dráha se s touto společností potkala už dřív. „Pro pana Frolíka jsem psal i svou diplomovou práci,“ říká Kolář (Zbyněk Frolík Linet v roce 1990 založil, dnes působí jako jeho jednatel, ředitel a společník, pozn. aut.).
„Vždycky byl a pořád je hodně aktivní a tehdy se zabýval programy pro nedonošené děti. Já jsem studoval bioinženýrství a lékařskou techniku na elektrotechnické fakultě a tuhle problematiku řešil. Přes svou pozdější manželku jsem se s panem Frolíkem setkal a spolu jsme začali řešit otázku vyhřívaných lůžek pro předčasně narozené novorozence. Rozvíjel jsem ten projekt a nakonec to dopadlo tak, že jsem do Linetu nastoupil,“ vzpomíná Tomáš Kolář.
Sázka na designéry Během let vystřídal v Linetu několik pozic. V roce 1996 přešel na obchod a odtud byl už jenom krok k funkci marketingového ředitele, které se začal věnovat v roce 1997. Postupně pod jeho pravomoc přešla i další oddělení včetně strategického rozvoje firmy. Od roku 2007 je jedním z jejích prokuristů. Firma se během let stala významným mezinárodním hráčem v oblasti zdravotnické techniky, a to i díky propracovanému designu, který už dnes představuje pevnou součást její globální korporátní identity. „Linet vždycky významně investoval do produktového managementu, jenž u nás tvoří podstatnou část marketingu. Hledáme odpovědi na otázky, co by si zákazník přál a co bude perspektivní za pět až deset let,“ vysvětluje firemní růst Kolář. „V roce 2000 jsme tak přivedli na svět novou koncepci nemocničního a resuscitačního lůžka, která byla atraktivní i pro vyspělého zákazníka v západní Evropě. Což byl bod zvratu, jenž nám umožnil etablovat se i na západních trzích. U toho lůžka byly podstatné dvě věci: za prvé koncepce sloupu vyvinutá našimi konstruktéry, kteří zjednodušeně řečeno zkřížili postel s výložníkem jeřábu (oním ramenem, co má každý jeřáb). Tato koncepce byla ve své době velmi invenční. Za druhé jsme zde poprvé využili služeb průmyslových designérů. Vzniklo tak lůžko, jež máme dodnes v sortimentu a zákazníci ho pořád chtějí, byť už připravujeme jeho nástupce.“
Designéry, s nimiž tehdy Linet začal spolupracovat, byli Jiří Španihel a Ivan Dlabač.
„Jiří Španihel už byl zkušený průmyslový designér s praxí z Tatry Kopřivnice, ale Ivan Dlabač tenkrát neměl za sebou téměř nic.
Oslovil nás sám, na blind. Nevěděl jsem hned přesně, co si o něm mám myslet: do kanceláře přišel mladý kluk a ukazoval nám nějakou papírovou skládačku. Ale čišela z něj neuvěřitelná invence. Zadali jsme mu něco na zkoušku a ukázalo se, že ta invence je propojená i s velkou technickou zdatností a mimořádným promýšlením detailů. Stal se naším dvorním designérem.“ Sestry jsou opinion maker Výrobkům hodně pomohl také odlišný pohled na to, kdo je vlastně v oblasti zdravotnické techniky ten nejdůležitější zákazník. „Když jsme v Česku na začátku 90. let začínali, měli jsme konkurenci ve firmách, které tu zůstaly ještě z komunistických časů. A v těch dobách rozhodovali o nákupech zdravotnické techniky ředitelé, náměstci, co se v lepším případě zeptali na názor primářů a doktorů. Sester se neptal nikdo na nic. Přitom jsou to ony, kdo bude pacienta na lůžku obracet, ředitel ani náměstek na něj ani nesáhnou. Tohle jsme se rozhodli změnit a od začátku jsme naše lůžka koncipovali tak, abychom je mohli prodávat právě sestrám. Ony pro nás byly tím, jehož mínění rozhoduje.“
Ruku v ruce se zaměřením na trochu jinou cílovou skupinu a s jiným vnímáním úlohy nemocničního lůžka šla i jiná cenová politika. „Začátkem 90. let se ve zdravotnictví razila potřeba šetřit s tím, že postel by neměla stát víc než 3000 korun. My jsme řekli: Ne. Jestli ta postel nemá být jenom držák na matraci, ale má být polohovatelná, neničit sestrám páteř a nezpůsobovat proleženiny pacientům, pak vyžaduje i motory a speciální konstrukci – a nemůže tedy stát méně než 30 tisíc.“
Od roku 2000 Linet nepustil podle Koláře na trh jediný produkt, který by neprošel rukama designérů. Tím se začal prosazovat ve světě.
„Země třetího světa zásadně nakupují ve dvou úrovních. V té první podle ceny – tady už Evropa naprosto ztrácí konkurenceschopnost s Asií. Pak je tu ale druhá úroveň, kdy se nakupuje značka, brand. Za tu je třetí svět paradoxně ochoten dát víc, než kolik dostanete v Evropě. Když jsme se etablovali na západoevropských trzích, podpořili jsme to marketingem na velkých výstavách. Prezentovali jsme se tam jako významná mezinárodní firma, ačkoli jsme jí tehdy ještě zdaleka nebyli. A pomohlo to: nejdřív jsme uspěli na Středním východě, zejména v Saúdské Arábii, potom i v Jižní Americe. Od roku 2005 nám tam roste každý rok obrat, loni vzrostl o osm procent.“
Firma má kontrakty i s Čínou a Japonskem, s Mexikem a dalšími zeměmi. S tím souvisejí i velké kulturní rozdíly, s nimiž se musí vyrovnávat. „Třeba v Jižní Americe můžete obchod udělat jen tak, že nadchnete celý řetězec lidí, co o vaší zakázce rozhodují, od sester přes ředitele nemocnice až po ministra. Dodávky zboží se tam řeší na nejvyšší úrovni. V Číně nebo v Japonsku zase nikdy přesně nevíte, na čem jste. Už z principu vám to váš partner nedá najevo. A dělají se tam kolektivní rozhodnutí, takže ačkoli si s jedním člověkem plácnete, on se i přesto bude ještě radit se svým kolektivem a ten může jeho verdikt změnit. Změna platného rozhodnutí tam je považována za uznávanou strategii. S kulturními odlišnostmi se musíme vyrovnávat i ve Francii, kde máme dceřinou společnost. To je tak – se všemi firmami se vždy snažíme najít shodu, abychom se vzájemně přesvědčili, že výsledné rozhodnutí má smysl. Končí-li jednání tím, že vy jste majitel, a ten druhý proto musí váš závěr akceptovat, tak to není vzájemná shoda. Ale ve Francii tak naše jednání často končí. Máme velké diskuse třeba právě kolem designu. Používáme globální design, korporátní stánky na výstavách na celém světě, ale ve Francii slyšíme, že nejsou dost francouzské. Nikdo jiný s nimi nemá problém, ale oni ano. Pak musíme nakonec říci: Dobře, nesouhlasíte, ale budeme to tak dělat. Rozhodnutí musí padnout a já mám lepšího žolíka.“
Kromě práce pro Linet Tomáš Kolář vyučuje marketing na ČVUT. Ze svých studentů si také postavil z větší části tým. „Náš produktový management tvoří z půlky mí studenti, pro většinu jeho členů je Linet prvním povoláním. Chci samostatnost, kreativitu, vysoké pracovní nasazení. Kdo tohle investuje, má tady velký prostor k růstu. A žádám také férovost, k firmě i k zákazníkům. Špatně nesu, když zjistím, že někdo jednal jinak.“
***
TOMÁŠ KOLÁŘ Rodina: ženatý, dvě děti, šestiletý syn a desetiletá dcera. „Kdysi mi vyšlo v horoskopu, že budu rodinný typ. Dlouho se to neprojevovalo, až se to projevilo a jsem za to vděčný. S rodinou trávím čas rád.“ Auto: Volvo XC 90 Hudba: „Mám rád rock, klasické rockové písničky, ale i folk.“ Volný čas: „Každé ráno běhám deset až dvanáct kilometrů, běhám i maratony. V zimě provozuji skialpinismus, v létě jezdím na kole, dělám horolezectví, lezu po skalách. Člověk potřebuje určitý ventil, vypotit ze sebe problémy a dobít energii.“ Oblíbená dovolená: „Na horách.“
