Houpavý dech nás vede do jednoho z pekelných kruhů totalit dvacátého století, pracovního lágru Novo-Gorlovka na Ukrajině.
První věty románu zasahují přímo, jako úder pěstí. „V lednu 1945 ještě byla válka.“ Sedmnáctiletý Leopold Augberg „ve zděšení, že poputuju k Rusům“ právě balí zavazadlo na cestu do lágru. Vyděšený je opravdu pořádně, přesto ale doufá, že se mu nepovede „úplně zle“. A chce „vyklouznout z náprstku maloměsta“. Proč? V dusivé atmosféře konce války ve zmatku a chaosu vyhledává vášnivá dostaveníčka s muži, kterým láskyplně přezdívá: ŽLUVA, ČEPICE, PERLA… Kdyby ho chytli, čekalo by ho s největší pravděpodobností utrpení a smrt.
Cesta do lágru, kamsi do ruského neznáma, se mu tedy paradoxně jeví jako určitá naděje. A autorka už zde oním rozkolísaným, lyrickým jazykem, typickým pro celou knihu, sděluje podstatný detail, který i později osudově zasáhne do života Oskara Pastiora – hlavního zdroje neobyčejného románu, autorčina osobního přítele a souputníka.
Oskar Pastior (1927–2006), předobraz onoho jinocha Leopolda Augberga, Hertou Müllerovou všude uváděný jako ručitel autenticity této knihy, mohl totiž být za homosexualitu v Rumunsku poslán do vězení a tam ubit či jinak zničen i v roce 1968, kdy se mu podařilo z totalitního Rumunska vyklouznout do Vídně.
Štvanec Osudu básníka Oskara Pastiora se nevyhneme. Pro vznik románu je klíčovou osobou. Nehledě na nesčetné „nobelistické“ rozhovory je v úvodu knihy též poděkování nadaci, která Pastiorovi a Müllerové umožnila cestu na místa bývalých táborů. Knihu začal psát společně s autorkou. Oskar Pastior se tak, již po své smrti, stal symbolem utrpení oněch sto tisíc rumunských Němců zavřených do táborů a zapomenutých světem. A pateticky a přeneseně i hlasem utrpení lidstva ve všech těch mornách smrti minulého století, ať už nacistických či bolševických. O významu politickém, neboť znovu dokládá prostou pravdu, že v lágrech trpěli i mnozí nevinní Němci, nemluvě.
A vtom před několika týdny přišlo odhalení vskutku skandální: Pastior byl pod jménem Otto Stein od roku 1961 až do svého útěku z Rumunska spolupracovníkem Securitate, rumunské tajné služby. Je tohle snad skvrna na románu? Je tou spoluprací s policií otřesená hodnověrnost Pastiora jako svědka zla? Vše zatím nasvědčuje tomu, že nebyl udavačem, spíše jen vyděšenou štvanou zvěří, zoufale kličkující před policejními lovci. Jeho spolupráce je každopádně důkazem, že Herta Müllerová svým psaním vymítá démony skutečně důkladně. Jsou všude.
Úděsným pánem lágru, kde se Leopold octne, je hlad. A ruští pochopové. Především prototyp „tatíčka kata“ známého z literatury gulagu, zde Tura Prikuliče, který jednou vězně málem pošle na smrt, jindy si s ním zas připije kořalkou. Nevypočitatelného Rusa, tolik odlišného od bezcitného, chladného Germána, který se stal typem zas v literatuře o nacistických koncentrácích. Svět lágru v Houpavém dechu ovšem není detailním vhledem do lidských osudů. Trudi Pelikánová, stejně jako Leopold pocházející z rumunského Sibiu, a mnozí další, třeba Albert Gion z Aradu či Beatrice Zakelová z vesničky Lugi, se tu před očima vypravěče jen míhají v úděsném tanci smrti, jako loutky vedené na nitkách pánem lágru, Andělem hladu. Jako by jejich individuální osudy zmizely hned za táborovou branou. Po úděsné cestě vlakem, kde se muži zpíjejí do němoty a ženy pláčou či zpívají, jsou všichni velmi rychle prohněteni v beztvarou hladovějící masu, roky robotují v nelidských podmínkách a mnozí – umírají.
Rozkolísaný hlas Hlas veterána lágru Oskara Pastiora, vtělený do Leopolda Auberga a zapsaný Hertou Müllerovou, někdy hovoří s až etnografickou věcností o typech uhlí či obuvi a civilně a bez vzletu popisuje předměty lágrového života. Jindy zas: „když zemřeš, všechno zoranžoví a to nebolí“ může mít čtenář snad až pocit, že v téhle knize, založené přece na autenticitě, místy dochází k poněkud obludné lyrizaci teroru.
Na překotný, poetický pohled má onen vězeň a svědek zmatení a krutosti samozřejmé právo, byl ale již vynalezen jazyk, kterým lze toto vše zapsat?
Dost možná, že autor této recenze je čtenářský pitoma, je ale nutné přiznat se k určitým zádrhelům při situacích, jako je třeba tato: „Kobelian si minulé léto jednou rozepjal pod širým nebem košili, a když povlávala, říkal něco o duši stepní trávy a instinktu Uralu. V mé hrudi to bude stejné, usmyslel jsem si.“ O čem tohle je?
Scéna, kdy je mladý vězeň přesvědčen, že je ruské komando všechny postřílí, a dere se do prvních řad, aby to měl rychle za sebou a především se neunavil při odklízení mrtvol, se vpálí do mozku právě svou surovou věcností. Jindy je ale v lyrické mlze nutné tápat a děj spíše uhadovat: snad je to tím, že onen rozkolísaný, rozhoupaný rytmus vyprávění se někdy dere z vypravěče na pokraji sil, vyděšeného a blouznícího. Do mlhy České vydání je neobvykle doprovázeno zcela neobvykle celkem třemi doslovy. Mimo autorčinu věcnou poznámku se zde z obdivu ke knize vyznává překladatelka Radka Denemarková a publicista Petr Fischer. Myslím ale, že přiřazovat Houpavý dech ke klasikům lágrové prózy, jako je Alexandr Solženicyn a Varlam Šalamov, jak Denemarková činí, je nedorozumění. Přemrštěně působí i přirovnání Veroniky Tuckerové (Traumata Herty Müllerové, LN 26. 6. 2010) ke knize Imre Kertesze Člověk bez osudu – snad z důvodu věku hlavních hrdinů?
Propána, jmenovaní mistři byli lágry skutečně spolknuti a poté, co je přežili, vytvořili své dílo „klidně a střídmě, s otřesnou uměleckou silou“ (Sergej Machonin).
Houpavý dech Herty Müllerové je pozoruhodný příběh psaný s obrovským zaujetím a zároveň vášní. Lyrická mlha, nejasnost a metaforický jazyk však knize spíše uškodily.
***
Scéna, kdy je mladý vězeň přesvědčen, že je ruské komando všechny postřílí, a dere se do prvních řad, aby to měl rychle za sebou a zejména se neunavil při odklízení mrtvol, se vpálí do mozku svou surovou věcností
KNIHA TÝDNE
Houpavý dech Herta Müllerová Překlad Radka Denemarková, Mladá fronta, 2010, 296 stran
O autorovi| JÁCHYM TOPOL, redaktor LN
