A tak třeba člověk prochází tunelem vytvořeným z rozbujelých větví nejrůznějších křovin a vzpomene si na kraj a atmosféru, v níž se odehrává román Trumana Capoteho Jiné hlasy, jiné pokoje, na jehož konci hlavní hrdina Joel hledí „na tu matovou snášející se modř a na toho chlapce, kterého nechal za sebou“.
Na začátku románu se Joel vydal z New Orleansu na cestu za svým otcem, vše je ale poněkud jinak, než si představoval: „Ve středu po snídani se Joel zavřel ve svém pokoji a pustil se do těžkého úkolu vymýšlet dopisy... Když si však dopis četl a opravoval čárky a tečky, napadlo ho, že všecko, co napsal, jsou jenom lži, obrovské lži vylité na papír jako lepkavý sirup. Nemá pro ně žádné vysvětlení. Ty věci, které tu napovídal, by měly být pravdivé, jenže nejsou. Doma mu Ellen věčně kázala a udělovala mu nepříjemné rady, ale v tu chvíli si přál, kdyby tak mohl zavřít oči a zas je otevřít a ona by stála nad ním. Ta by věděla, co dělat.“
Ztraceně se cítícímu Joelovi ale Truman Capote dopřál v tomto podivném kraji aspoň kamarádku, svéráznou Idabelu, která na jedné z procházek vytáhne plovoucí mýdlo značky Slonovina: „ ,S tím se přece umyjeme, ty pitomče,‘ řekla. ,A netvař se tak cimprlich. Když jdu sem, vždycky se tady vydrhnu. Hele, šaty si slož tady na ten pařez, co je u něho udice.‘ Joel se ostýchavě podíval na udané místo. ,Ale ty jsi přeci holka.‘ “
Asi si dokážeme představit, jak na tato slova Idabela zareaguje -ale kolik pochopení pro mladickou nejistotu maskovanou přehnanou rozhodností autor projevil: „Idabela se před ním s nesmírně pohrdavým výrazem vytáhla vzhůru. ,Synáčku,‘ řekla a uplivla mezi prsty, ,co máš v těch svejch kaťatech, pro mě není žádná novina a vůbec mě to nezajímá: kruci, vždyť já s klukama blbnu od první třídy, a s nikým jiným. Nikdy na sebe nemyslím jako na holku; to si musíš zapamatovat, anebo nemůžeme být kamarádi.‘ “
O autorovi| Ondřej Horák, redaktor LN
