O další (v poslední době několikátý) návrat malířství se pokouší výstava v Mánesu nazvaná Normální malba.
Přínos malby pro současnost byl již od 20. let minulého století několikrát zpochybněn. Každá generace však k ní řekla své, zájem o ni se neustále vrací.
Expozice v Mánesu, na které soustředila kurátorka Kateřina Tučková obrazy čerstvých absolventů vysokých výtvarných škol, není obzvlášť přesvědčivá, ale přitom jí nelze upřít určité kvality. Prostě přesně odpovídá tomu, co hlásá její název. K jejím pozitivním rysům patří, že přináší značně rozdílné výtvarné názory. Někteří ze zúčastněných umělců malují expresivně, jejich projev je založen na výrazném gestu. Jiní směřují k vyjádření prostřednictvím symbolů a navazují tak na tendence z přelomu 19. a 20. století. Přitom je však zřetelně vidět, že vycházejí z dnešní reality (Martin Salajka).
Alena Anderlová citlivě pracuje s neurčitým prostorem, z něhož o to výrazněji vystupují zjednodušené tvary. Dovede modelovat světlem vyzařujícím z temné hloubky. Pavla Gajdošíková projevuje ve svých „nočních“ obrazových situacích smysl pro naznačení atmosféry. Navazuje tak na odkaz magického realismu s jeho prázdnými prostory, v nichž si můžeme domýšlet příběhy podle vlastních představ. Citem pro velkorysou zkratku se vyznačují obrazy Evy Spěváčkové, která svůj projev ozvláštňuje odvážným ponecháním bílých míst.
V obrazech Denisy Krausové vzniká napětí mezi přesností kresby a uvolněností malby. S přesností až fotografickou a přitom energickým rukopisem maluje Karel Jerie. Přesnost kresby s citem pro barvy se prolíná v projevu Jana Gemrota, který má navíc smysl pro lehkou ironii. Někteří doplňují křehkou kresbu citlivě vyváženými barevnými akcenty a do jejich tvorby se promítá smysl pro humor. Jejich obrazy jsou prostoupeny pohodou a vzbuzují příjemné pocity (Lukáš Miffek).
Výstava tedy naznačuje, jakým směrem se ubírají mladí malíři, kteří vyšli z různého prostředí a z odlišně zaměřených škol. Jde však o jejich první kroky a teprve se uvidí, jestli další vývoj přinese skutečně původní názory. Zatím jde spíš o sondu do tvorby generace, jejíž vstup na scénu není špatný, ale ani nijak oslnivý. Je to hledání, nikoliv výrazný, zralý projev.
Jde o to, vyjádřit svou dobu Máme pochybovat o malbě jako o výtvarném prostředku nebo o schopnostech těch, kteří se jejím prostřednictvím vyjadřují? Záleží přece hlavně na osobitosti názoru a na způsobu jeho ztvárnění. Malba se po obdobích zavržení zase znovu v následných vlnách rehabilituje. Měli bychom se ptát, jestli malíři skutečně přinášejí něco nového, nebo jen opakují to, s čím už dávno přišel někdo před nimi. Je však vůbec nutné pořád něco objevovat, nebo stačí jen dokonale ovládnout výrazové prostředky a reflektovat, co se kolem nás děje?
Jistě by však nemělo příliš velký smysl jenom rozmnožovat počet „normálních“ obrazů. Vždyť umění je přitažlivé jen tehdy, když je něčím výjimečné a překvapivé. Je vlastně jedno, čím vybočuje, jestli obsahem, volbou vyjadřovacích prostředků, dokonalým souzněním kompozičních prvků, způsobem instalace, nebo dokonce jejím přesným načasováním. A hlavně musí vyjadřovat svou dobu, aby se mohlo stát hodnotnou součástí historie.
***
HODNOCENÍ LN ***** Normální malba
Mánes Praha, do 31. ledna
