České příznivce díla amerického prozaika Paula Austera nyní oblažilo nakladatelství Prostor překladem jeho další knihy s názvem Brooklynské panoptikum. Nathan, jedna z postav románu, píše Zápisky o lidském panoptiku. Tom má za to, že Nathan konečně - v šedesáti - nalezl své pravé povolání. Nathan namítá: „Nikdo se přece nestane spisovatelem v šedesáti.“
Tom je však vyzbrojen příklady z literární historie: „Joyce napsal tři romány... Balzac jich napsal devadesát. Má to pro nás dnes nějaký význam? ... Kafka napsal svou první povídku za jediný večer. Stendhal psal Kartouzu parmskou čtyřicet devět dní. Melville napsal Bílou velrybu za šestnáct měsíců. Flaubert strávil nad Paní Bovaryovou pět let. Musil pracoval na Muži bez vlastností osmnáct let a zemřel dřív, než jej stihl dokončit. Má to dnes pro nás nějaký význam? ... Milton byl slepý. Cervantes měl jednu paži. Christopher Marlowe byl ubodán k smrti při hospodské rvačce, ještě než dosáhl třiceti let. Čepel nože mu podle všeho projela skrz oční bulvu. Co si o tom máme myslet?“
Tom se tedy snaží ukázat, že spisovatelem se může stát kdykoliv kdokoliv - že to není zaměstnání, v němž se člověk může profesně zlepšovat a udělat kariéru. A také že nejde o to, jak dílo vzniklo, ale jaké je. A že autor není důležitý, podstatné je dílo. Jistě, ale proč nás potom životy spisovatelů přesto stále přitahují? Někteří spisovatelé jsou po letech dokonce zajímaví už jen svým životem. Je to opravdu nějaký defekt, nějaké selhání, že se čtenář zajímá i o život autorů? Chtělo by se říci: Co to může být za spisovatele, když má tak nudný život? Jenže tak jednoduché to také není.
O autorovi| Ondřej Horák, redaktor LN
