Když jsme tehdy, před deseti lety, usedali ve velkolepé budově maďarského parlamentu proti premiérovi Viktoru Orbánovi, byl to sám o sobě povznášející pocit. Švihácký třicátník, mluvící perfektní angličtinou, naprostý opak postarších komunistických kádrů, s nimiž se člověk ve vládních pozicích potkával v době, kdy Maďarsku vládli socialisté. Orbán, který i přes své mládí stihl být v době eroze komunismu nepřehlédnutelným disidentem, byl tehdy imponující postavou v rámci celé střední Evropy. AMaďarsko zemí, kam mířily zástupy zahraničních investorů, Budapešť městem, v němž vznikaly pobočky mezinárodních koncernů pro celou střední a východní Evropu a jež bylo nejvíce kosmopolitním místem v tehdejší postkomunistické Evropě. O léta před Prahou, o Varšavě či Bratislavě nemluvě.
Česko v té době zrovna prožívalo kocovinu z tunelování a pádu snů o kuponové privatizaci, Václav Klaus přežíval díky opoziční smlouvě jako předseda parlamentu a Češi se sotva vzpamatovávali ze své první hospodářské krize. Pokud v té době měla střední Evropa nějakého premianta, tak to bylo právě Maďarsko, a jestli byl někdo chápán jako typ nového středoevropského lídra, pak to byl právě Viktor Orbán.
Už tehdy se sice proslýchalo, že ve svém hnutí Fidesz vládne železnou rukou, že jeho kabinet místo liberálních reforem utrácí víc, než by bylo zdrávo, a že sám Orbán má jisté autoritativní sklony. Ale to všechno se bralo spíš jako nářky bývalých komunistů odstavených od moci než jako nějaké skutečné nebezpečí.
Když v roce 1998 Orbán vystoupil v Evropském parlamentu a prohlásil, že Maďarsko chce být v Unii v roce 2002 (nakonec vstoupilo spolu s Českou republikou v roce 2004), brali to všichni s úsměvem jako mladickou troufalost. Stejně jako prohlášení o tom, že Unie nemá Maďarsko co poučovat, protože se mýlila ve všem, o čem v posledních letech rozhodovala. Jenže během své čtyřleté vlády začal být Orbán divnější a divnější.
***
Jak se blížily parlamentní volby na jaře 2002, v nichž se omlazení socialisté vraceli s podporou liberálů jako rovnocenný soupeř, začal Orbán hrát na stále víc populistickou a nacionalistickou notu. Rozdával peníze na náročné dotační programy, oznamoval fantastické plány na přebudování celé ekonomiky.
Díky „průkazům zahraničního Maďara“, které vyděsily Slovensko, a požadavku na zrušení Benešových dekretů fakticky zrušil Visegrádskou čtyřku, v předvolebních slibech vlády přesáhl ekonomické možnosti země. A Národní divadlo, které nechal před volbami bleskově postavit na břehu Dunaje, se ukázalo být jedním z nejpříšernějších architektonických paskvilů té doby.
Statisícová předvolební shromáždění naznačovala, že s Maďarskem i s Orbánem samotným není něco v pořádku. Stál jsem uprostřed bouřícího davu příznivců oranžového Fideszu a trochu vyděšeně naslouchal své tlumočnici, která mi překládala Orbánovy slogany o nadvládě globálních monopolů, špatně skrývané antisemitské narážky a samozřejmě ostrou antikomunistickou rétoriku.
Přes obrovskou mobilizaci nakonec Fidesz těsně prohrál a k moci se dostala socialisticko-liberální koalice. Socialisté, vedení uhlazeným bankéřem Péterem Medgyessym, vzápětí dělají to nejhorší, co mohou – plní své předvolební sliby, a přestože maďarská ekonomika v očekávání blížícího se vstupu do Evropské unie rychle roste, maďarský rozpočet se díky zvýšení platů, důchodů a sociálních dávek propadá do hrozivého schodku.
„Poctivě platí daně každý desátý Maďar, ale nějaké sociální dávky dostává od státu devět z deseti Maďarů,“ říká mi tehdy moje maďarská známá. Když je Medgyessy donucen po dvou letech odstoupit, zdá se Orbánův návrat po příštích volbách jistou věcí. Předlužené Maďarsko přitom začíná ztrácet dech, investoři nalézají nové miláčky v Česku a také na Slovensku, kde Dzurindova liberální vláda provádí radikální reformy a rovnou daní na sebe připoutává pozornost.
Vládu v Maďarsku přebírá skupina socialistických byznysmenů, z jejich středu je vybrán nový premiér, padesátý nejbohatší Maďar Ferenc Gyurcsány. Orbán, do té doby bezkonkurenčně nejlepší táborový řečník nejen v Maďarsku, ale v celé střední Evropě, nachází zdatného soupeře.
Na jaře roku 2006 zažívá Maďarsko asi nejtvrdší volby ve své historii, Orbán, sahající stále více k extrémnímu populismu, znovu prohrává, byť opět velice těsně.
***
Svoji porážku odmítá Orbán uznat a volební boj pokračuje v ulicích na masových protivládních demonstracích. Když začínají utichat, přijde Orbánovi dar z nebes. Gyurcsány, jenž se snaží svoji vítězstvím ve volbách uspokojenou stranu zmobilizovat k záchraně pod dluhy se hroutící ekonomiky, pronáší na uzavřeném zasedání socialistů emotivní reformátorský projev. „Žádná evropská země neudělala něco tak pitomého jako my. Evidentně jsme v minulém roce a půl či dvou letech lhali. Lhali jsme ráno v poledne i večer. Maďarsko se podařilo udržet nad vodou jedině díky Boží prozřetelnosti, spoustě peněz ve světovém hospodářství a stovkám podvodů,“ říká Gyurcsány několika desítkám straníků. Jenže v září si jeho slova díky vynesené nahrávce poslechnou miliony Maďarů – a s nimi celý svět.
Pro Orbána, poníženého porážkou v parlamentních volbách, je to signál ke svržení vlády pouličními demonstracemi. Na nich se Orbánovi stoupenci sejdou s příznivci maďarských neofašistů. Budapešť zažije pouliční násilnosti, po nichž město vypadá jako po revoluci – nebo spíš občanské válce. Budova televize po požáru založeném nejtvrdším jádrem demonstrantů málem shoří. Toulám se s hloučky nevěřících novinářů z celého světa zdemolovaným centrem a vyděšeně poslouchám otevřeně fašistická hesla podivně vyšňořených ultrapravičáků. Je krásné září, hlavní město Maďarska je plné turistů, mnozí z nich ale ruší pobyt a zděšeně prchají domů.
Budapešť čeká, co řekne Orbán, zda se přidá k neonacistům, volajícím po převratu, nebo zda po nebývalém – a v postkomunistické Evropě dvacet let nevídaném – řádění vandalů přece jen zařadí zpátečku. Neudělá ani jedno, ani druhé, jen vyzve stotisícový dav svých příznivců, aby se vyhnul násilí.
Demonstrace pokračují, všichni s napětím čekají, jak dopadne na konci října vzpomínkové shromáždění k 50. výročí maďarské protikomunistické revoluce z roku 1956. A byť se vládnoucí postkomunisté ujmou pietních akcí s pokorou, Orbánův Fidesz je ostentativně ignoruje. Třiadvacátého října, v den výročí revoluce, se v ulicích Budapešti znovu bojuje, ale pak konečně přichází uklidnění.
Gyurcsány se snaží zachránit do problémů se řítící státní rozpočet rychlými, tvrdými reformami. Zavádí školné a zdravotnické poplatky. Orbán organizuje obrovská protivládní shromáždění, podaří se mu prosadit referendum a v březnu 2008 liberální úsporné kroky v referendu zablokovat.
To vše pod heslem, „čím hůře, tím lépe“.
Napětí v zemi každým měsícem sílí. Neonacistické Hnutí za lepší Maďarsko, známé pod zkráceným názvem Jobbik, mohutní a demonstrativně organizuje přísahy stovek členů uniformované Národní gardy přímo v centru Budapešti. Současně se začíná hroutit předlužená maďarská ekonomika. Bankovní krize a pád kurzu forintu zasahuje především ty, kteří si půjčili ve švýcarských francích, eurech a dalších zahraničních měnách. Což jsou skoro všichni. Maďarskou měnu (a s ní i statisíce Maďarů) musí zachraňovat až Mezinárodní měnový fond pětadvaceti miliardami dolarů. Podmínkou jsou ale škrty ve státním rozpočtu, které se dotknou téměř všech. Sníží se důchody, zmizí sociální dávky, poklesnou platy ve státní správě, propouští se ve velkém.
Vtakové atmosféře získávají neonacisté z Jobbiku tři mandáty v Evropském parlamentu a stávají se druhou nejsilnější stranou v zemi – za triumfujícím hnutím Fidesz. Jobbik jde přitom do voleb pod otevřeně xenofobním heslem Maďarsko Maďarům. Není namířeno ani tak proti cizincům, ale především proti maďarským Romům. Vzápětí se v cikánských ghettech v chudých částech Maďarska odehraje série brutálních vražd a žhářských útoků, kterou se podaří zastavit až po mnoha měsících zatčením šestice pachatelů.
Premiér Ferenc Gyurcsány, jehož vláda se po odchodu liberálů stala menšinovou, odstupuje a předává na rok moc podobně bohatému čtyřicátníkovi Gordonu Bajnaiovi.
Poslední měsíce před volbami na jaře 2010 se Maďaři ocitají v hlubokých depresích. S dluhy a hypotékami, prázdnými peněženkami a nevírou v budoucnost. „Moje dcera se po deseti letech musela vrátit ke mně domů, v práci jí snížili o třetinu plat a hypotéka se jí díky pádu forintu zvýšila tak, že musela prodat byt,“ říká mi v předvánoční Budapešti roku 2009 známá. Orbán se v tu chvíli zdá nadějí i pro lidi, kteří dvacet předchozích let volili liberály nebo socialisty. Také proto, že celé Maďarsko ovládá strach z neonacistického Jobbiku. „Přece jen je to demokrat, disident, snad to všechno nezapomněl,“ svěřuje se mi typický budapešťský liberál. Iluze si však dělá málokdo. „Orbán je ve své podstatě antikapitalistický, xenofobní a protievropský,“ tvrdí významný maďarský akademik; jenže až poté, co vypnu diktafon. Volby jsou na dohled. Je pětadvacátého dubna 2010 večer. Druhé kolo voleb skončilo a Orbán i jeho Fidesz už vědí, že se po osmi letech dočkali a že mají v novém parlamentu ústavní většinu. V centru Budapešti na mítinku nadšených příznivců oznamuje Viktor Orbán revoluci a konec dosavadní demokracie. „Starý systém vůdců zneužívajících svou moc byl nahrazen systémem národní jednoty,“ pronáší hřmotným slavnostním hlasem a málokdo tomu věnuje pozornost.
O den později to Orbán zopakuje před stovkou zahraničních novinářů. Hovoří o nahrazení demokracie systémem „všenárodních konzultací“, útočí na zahraniční investory, tvrdí, že demokracie posledních dvaceti let skončila.
Volají mě z Českého rozhlasu. „Projev a návrhy Viktora Orbána připomínají trochu italský fašismus nebo nástup Putina v Rusku. Je otázkou, co se tu bude v dalších měsících dít. Mně osobně to nahání strach a o maďarskou demokracii mám obavy,“ říkám v přímém vysílání a rozhlasového moderátora tím vyděsím. „To myslíte vážně?“ slyším a jsem nucen vše zopakovat.
Teď, o devět měsíců později, po znárodnění soukromých penzijních fondů, zavedení cenzury a totální kontroly nad sdělovacími prostředky, po zvláštním zdanění největších podniků v zemi, „shodou okolností“ převážně v majetku zahraničních společností, a nakonec po hrozbách kriminálu opozičním vůdcům, ale ne za korupci, nýbrž za jejich politické postoje a rozhodnutí, mnozí prohlédli. Na kritiku, která přichází z celé Unie, odpovídá Orbán tím, že se mu neroztřesou nohy. Nemohou, revoluce, jak ji má pro svou zemi naplánovanou, ještě nezačala. ?
