Vše odstartovalo 25. února mamutí scénické čtení hry v podání téměř padesáti účinkujících, další dny byla na programu projekce proslulé Grossmanovy inscenace z šedesátých let, představení studentského Ubu Antikrista a domácí inscenace Ubu se baví. Nejlákavější položkou Ubu víkendu však bylo sobotní hostování úspěšného budapešťského divadla Maladype s inscenací Übü király v režii Zoltána Balázse.
Čtveřice maďarských herců sice stihne odříkat většinu replik Jarryho zběsilé grotesky, s tradičně chápanou interpretací divadelní hry ale jejich zhruba hodinové třeštění mnoho společného nemá. Herci se plazí po veliké papírové hromadě, vytvořené ze svázaných balíků novin, a běžný denní tisk je také jedinou, zato však velmi vynalézavě používanou rekvizitou. Společně s lepidlem na papír, nůžkami a několika špejlemi, abychom byli úplně přesní. Vše, co je potřeba, „vyrábějí“ účinkující přímo na místě a před očima diváků, počínaje „ho niskovou“ hostinou Matky Ubu a koněm jejího chotě konče. Poněkud surreálné asociace díky tomu nabídla scéna, v níž byly coby postavy vražděných šlechticů a finančníků použity novinové stránky s fotografiemi domácích celebrit. Výběr obětí byl naprosto nahodilý: kdo měl fotku ve výtisku, který byl zrovna po ruce, šel pod nůž.
Respektive pod špejli, abychom byli ještě jednou úplně přesní. Pokud mě neklame paměť, byl to Tomáš Řepka, Oldřich Kaiser a Mahulena Bočanová z Blesku; nakonec došlo na radikálního levičáckého performera Milana Kozelku z titulní stránky Tvaru. Ten byl ovšem významuplně černobílý.
Účinkující plynule a bez jakýchkoli viditelných předělů přecházejí z jedné postavy do druhé (pouze Otce Ubu hraje stále tatáž osoba), stejným způsobem se mění i prostředí. Herec se jednoduše otočí a začne říkat repliky úplně jiné postavy. Ale velký problém to není.
Maďaři pojímají Krále Ubu jako drastickou frašku, v níž na jemnostech příliš nezáleží. Došlo dokonce i na improvizace, což se zdá být v maďarštině před převážně českým publikem tak trochu komplikované. Něco ale spravila obecně srozumitelná basic english, jindy se účinkující obraceli přímo z jeviště na tlumočnici („Táňo, teď překládej!“), a pár vět si dokonce předem připravili česky. Občas se též k všeobecnému pobavení četlo přímo z novin nebo z promítaných titulků.
Hlavní předností inscenace - jenže jak se po určité době ukáže, také jejím hlavním nedostatkem - je setrvale a neměnně zběsilé tempo. Tři čtvrtě hodiny se to dá vydržet, ba právě naopak, je to velmi příjemné a zábavné, jenže potom se celý princip okouká, nové nápady nepřicházejí a do hlediště se začíná vkrádat únava. Tím spíš, že v poslední třetině poněkud ztrácí švih i samotná hra (to ale, myslím, nebyl ten hlavní důvod). Být Übü király o třetinu kratší, mohla by to být výborná inscenace. Ale velmi příjemný zážitek nabídli Maďaři i tak, kdo nedorazil, může litovat.
A na závěr ještě jedna důležitá informace pro fajnšmekry: „Hovnajs!“ se maďarsky řekne „Sahar!“
Alfred Jarry: Král Ubu (Übü király)
Režie: Zoltán Balász Výprava: Kamilla Fátyolová, Divadlo Maladype v rámci Ubu víkendu v Divadle Na zábradlí, 26. února
O autorovi| VLADIMÍR MIKULKA, Autor je divadelní kritik
