Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Madonna mia! Alfa Romeo!

Česko

Tvůrcům muzikálu Nine se dá věřit, že je okouzlily snímky Federica Felliniho ze šedesátých let. To okouzlení ale nejsou schopni předat dál. Americký muzikál Nine (úvahy, na jejichž základě se distributoři rozhodují, který název přeložit a který ne, by někdy stály za hlubší rozbor) je variací na slavný snímek Osm a půl Federica Felliniho. Je také prezentován jako pocta Fellinimu a době, kdy vznikaly jeho nejlepší snímky. Slova „vzdát poctu“ ale v jazyce současné popkultury často bývají synonymem pro „spáchat atentát“. Platí to i pro film Roba Marshalla, bez ohledu na to, že onu vraždící ruku asi vedla láska.

Nine je americký film, natočený podle broadwayského muzikálu, jehož předlohou byl italský muzikál, který byl pro změnu adaptací italského filmu. Tahle, řekněme, cyklická geneze je na snímku vidět. Působí jako záznam toho, jak si Američané hrají na Italy, kteří si hrají na filmaře. To vše v atmosféře naplněné jakýmsi vlídným samožerstvím.

Fellini se v původním filmu dotýkal věcí pro umělce docela drásavých – autorského bloku a související paniky, potřeby dostat ze sebe to nejhlubší a neschopnosti toho dosáhnout, rozvráceného osobního života. Muzikálová verze původní témata respektuje, duchem má ale blízko k televizním besedám, v nichž se „zasloužilí kumštýři“ svěřují s historkami z natáčení. Přidanou hodnotu pak tvoří barevné kostýmy, pohlednicové lokace a smutná skutečnost, že se občas zpívá. Jistě by bylo nepřípadné vyčítat muzikálu, že v pohledu do duší protagonistů nedosahuje propastných hloubek. Nine ale selhává i jako „lehká múza“ – často mu schází právě ta lehkost, zábava. Jen párkrát z plátna zavane cosi svěžího a tvůrci tak adorovaný styl italských šedesátých se spojí s estetikou Broadwaye do čehosi smysluplného. Režisér Guido Contini (Daniel Day-Lewis) má problém. Brzy by měl začít natáčet film, ze scénáře ovšem ještě nemá ani písmeno. Veřejnost ho navíc vnímá jako umělce za zenitem, nadšeně vzpomíná na jeho staré snímky, o těch pozdějších mluví jako o propadácích, pokud si na ně vůbec vzpomene. Život plný krasavic Guido má také trochu zmatek ve vztazích, ženatý je s oddanou a chytrou Luisou (Marion Cotillardová), zahýbá jí s vášnivou Carlou (Penélope Cruzová), inspirací mu je filmová hvězda Claudia (Nicole Kidmanová), jeho svědomím pak je spolehlivá kostýmní výtvarnice Lili (Judi Denchová). Nemluvě samozřejmě o matce (Sophia Lorenová), která je v jeho myšlenkách latentně přítomná prakticky pořád – je to přece Ital a o nich je známo, jak to mají s „mammou“.

Daniel Day-Lewis se těší pověsti velikého herce, který nebere jen tak něco, naopak je ho potřeba k přijetí role hodně přemlouvat. Ve skončivším desetiletí hrál jenom ve čtyřech filmech. Jeho důvodům, proč se nechal angažovat zrovna do této produkce, se dá rozumět. Chodit před kamerou v elegantním obleku a brýlích, legračně si hrát s italským přízvukem, pro zvýšení autenticity mluvu občas proložit nějakým tím „bene“ či „pronto“, nechat se obletovat skutečně elitní sestavou krasavic a řídit nádherný kabriolet Alfa Romeo – nepochybně existují otravnější způsoby, jak si přivydělat.

A Day-Lewisova kreace zemdleného a unylého krasavce vyzařujícího potřebu složit okamžitě hlavu do nejbližšího klína je svým způsobem zábavná; těžko říct, zda záměrně. Nicole Kidmanová v některých záběrech vypadá skutečně královsky a její scéna s Guidem u Fontany di Trevi má jakousi muzikálovou velkolepost. Marion Cotillardové se podařilo obohatit postavu Luisy nejenom o lelganci, ale i o jakousi v rámci žánru přesvědčivou emoci. Tím ale výčet přeností snímku v podstatě končí. Hudba v jeho rámci funguje spíš jako brzda – představa autorů o smyslnosti se vyčerpává vysvlékáním hereček do negližé a volbou šantánové stylizace pro jejich pěvecká čísla. Rozpálit na celé plátno Penélope Cruzovou v krajkovém korzetu, a stejně nevzbudit smyslovou reakci je svého druhu skutečně umění. Navíc melodie nejsou krásné ani chytlavé a Marshallovo mechanické prostříhávání z fantazijního zpívajícího světa do reálu a zpátky pohromu dovrší.

Snímek se tak vleče mezi přearanžovanými scénami z Guidova života a jejich zdlouhavě popisnými hudebními ilustracemi. Alespoň si jeden uvědomí, jak nesamozřejmá byla lehkost a živost fimů, jimž Nine vzdává svou těžkopádnou poctu. Pokud chce někdo vidět muzikál o tvůrčí a osobní krizi, neexistuje lepší volba než All That Jazz Boba Fosseho (1979). Hezkých pár let to tak asi zůstane.

***

Nine (USA, 2009)

Režie: Rob Marshall Hrají: Daniel Day-Lewis, Penélope Cruzová, Marion Cotillardová, Nicole Kidmanová a další Česká premiéra 4. 3. 2010

Autor: