Takovou událost si překvapivě nadělila mezinárodní scéna progresivního popu. Klasický vydavatelský dům Deutsche Grammophon, jeden z edičních pilířů vážné hudby posledního století, nedávno otevřel edici Recomposed, v níž dnešní elektronikové svobodně vyvádějí psí kusy se starými nahrávkami. Účastnili se třeba Carl Craig a Jimi Tenor, jejich „remixy“ byly občas až taneční. Letošní dekonstrukce Mahlerovy nedokončené Desáté symfonie ovšem dopadla dost jinak.
Ujal se jí Matthew Herbert, britský expert na samplování, tedy kouzlení se zvuky reálného světa. Pracoval pro Björk, ale hlavně se sólově zaměřuje na tematické projekty. Jako společenský kritik na koncertech vydestiloval nakažlivé rytmy, když cupoval karton marlbor nebo trhal trenýrky Gap. Jindy, už bez podněcování k revoluci, „odposlouchával“ dítě v břiše zpěvačky, a vytvořil tak jemný doprovod k jejímu šansonu.
Na Mahlerově Desáté ho fascinoval dotek smrti – což je, upřímně, první téma, které přijde na mysl komukoli, kdo by k ní měl hledat kontext. Herbert se vydal na cesty, aby hudbu doprovodil do „situací smrti“. Do rakve nechal vmontovat autorádio a natáčel Mahlera, jak se dere ze zavřené truhly. Když ho pouštěl přes omšelé reprobedny v krematoriu, ponechal ve zvuku i vrzání oponky, která se standardně zavírá před odjíždějící rakví. Vybral si (výjimečně pomalou) nahrávku dirigenta Giuseppa Sinopoliho, jen violovou kadenci natočil nově: a to přímo na Mahlerově vídeňském hrobě.
Mnoho taktik, Mahlerova smrt? Ne ne, výsledkem není černý humor ani suchý koncept. Čtyřicetiminutová plocha si překvapivě drží důstojnost a makabrózní mohutnost originálu, zároveň je plná drobných komentářů. Recomposed by Matthew Herbert: Mahler Symphony X bude ovšem bezpochyby srozumitelnější pro ty kolem dnešní multimediální scény než pro „popaře“. Mimochodem zřetelně naplňuje zákon dobrého remixu: i když obracíš materiál naruby, nezašlap do země jeho ducha!
O autorovi| Pavel Klusák, hudební publicista
