Nechápe-li člověk okolí či nemá-li moc nad událostmi svého života, jeho mysl začne „vytvářet“ iluzi kontroly. Skutečné důvody problémů přitom zůstávají skryty, stejně jako jejich správná řešení.
Zejména v dobách krizí a neštěstí se hledají odpovědi na otázky, kdo je za problémy odpovědný, kdo cosi zanedbal a jaké může být řešení. Průzkumy ukazují, že média i obyčejní lidé naleznou příčinu či „viníka“ téměř vždy a okamžitě, stejně jako řešení. A je jedno, jestli jde o povodně, krach na burze či o oběti nějakého nového onemocnění. Zpětně provedené studie ovšem naznačují, že obvykle máme tendenci označovat jen jednoho viníka, každý poněkud jiného a většinou nepravého.
V nedávném experimentu docentka ekonomie Jennifer Whitsonová z Texaské univerzity s Adamem Galinskym ze Severozápadní univerzity v Chicagu vyzvali jednu ze dvou skupin lidí, aby zavzpomínali na situaci, v níž ztratili kontrolu nad svým životem. Kupříkladu když spěchali na urgentní schůzku, ale museli místo toho bezmocně stát v autobuse, který uvízl v dálniční zácpě. Poté následoval jiný úkol: měli hledat v řadě abstraktních maleb smysluplné vzory či obrazy. Členové druhé skupiny si žádné stresující zážitky vybavovat nemuseli, pouze hledali vzory v malbách. Ukázalo se, že člověk zaujatý svou bezmocí našel v malbách daleko více možných významů.
Pointa experimentu se skrývala v povaze malby: tvořil ji náhodný soubor čar bez jakéhokoliv vzoru.
V obdobném experimentu byly investorům záměrně předkládány informace o kolísajících cenách některých komodit na světových burzách. Nezávislá zpráva, ačkoliv se vůbec netýkala jejich investic, v nich zasela nedůvěru a strach. Investoři začali mnohem intenzivněji vnímat negativní informace o vlastních portfoliích a viděli v nich pouze možné ztráty. Avšak čím méně špatných zpráv o vlastních investicích se objevovalo, tím více těmto zvěstem důvěřovali a vytvářeli si dle nich hrozivé a nepravděpodobné scénáře.
Tyto studie patří k důkazům, že nechápe-li člověk okolí či nemá-li moc nad událostmi svého života, jeho mysl si začne vytvářet iluzi kontroly. „Muselo se to stát, protože někdo/něco to způsobil/o.“ Příčiny nebo motivy, které spolu nesouvisejí či vůbec neexistují, se jeví jako vzájemně propojené a znepokojivá nejistota se změní v jasný, byť iluzorní řád. Skutečné důvody problémů zůstávají skryty, stejně jako jejich správná řešení. A co víc, tyto systematické chyby v úsudku ovlivňují způsoby řešení akutních i chronických společenských problémů a organizaci státu.
Dešťové tance V časech celospolečenských problémů a rostoucí nejistoty, tedy i při panující hospodářské recesi, se lidé stávají více pověrčivými. V úvahách častěji spoléhají na nadpřirozené síly: stoupá poptávka po službách astrologů, roste návštěvnost webových stránek s horoskopy a vzmáhá se obrat knih o numerologii či o výkladu tarotových karet. Narůstá i oblíbenost fantazijních konspiračních teorií. Ale abychom nezůstali jen v ekonomice – sportovci klubu s proměnlivými výsledky mají větší tendenci hledat příčinnou souvislost mezi konkrétním kusem svého dresu a úspěchem týmu. Nerozumíme-li probíhajícím jevům, náš mozek se nenamáhá hledat racionální objasnění, ale přijme jakékoliv právě dostupné vysvětlení.
Kde byste kupříkladu hledali příčinu dopravní zácpy? Ačkoliv tomu zejména v době rozsáhlých letních rekonstrukcí asi nebudete věřit, mnoho kolon nevzniká kvůli nehodám či uzavírkám. Způsobuje je psychologie řidičů, respektive to, jak čelí hustnoucímu provozu.
Je dokázáno, že i na dokonalém silničním okruhu, na němž mají řidiči jen udržovat malou konstantní rychlost, se vytvoří zácpa. Už při rychlosti třicet kilometrů za hodinu a téměř desetimetrových odstupech vyvolají drobné fluktuace ve stylu řízení, kratičké přišlápnutí brzd či zrychlení vlnu vždy trochu opožděných reakcí, až se provoz v jednu chvíli zastaví. Obecně kdykoliv lidé začnou vnímat příliš podnětů, jež nemohou ovlivnit, znejistí a jsou vydáni všanc iracionálním chybám. Zákonitosti lidské psychiky pak mají většinou intenzivnější vliv než objektivní problémy.
Při obtížích či v neurčité situaci má člověk své myšlenky přezkoumat z různých úhlů, zamyslet se nad svými silnými i slabými stránkami a v ideálním případě si zjistit více informací, popřípadě se nebát optat moudřejších. Lidé však dvě třetiny času vyhledávají informace, které podporují jejich současné názory (tedy konají veskrze zbytečnou činnost), a pouze ve zbývající třetině jsou ochotni hledat i alternativní pohledy. Je mimochodem kuriózní, že ačkoliv jsou v Česku u téměř všech univerzitních oborů přednášky i konzultační hodiny pedagogů volně přístupné, možnost získat informace od nejvzdělanějších lidí země nikdo jiný než studenti nevyužívá.
Ať získáme hodnověrné znalosti či vědomou kontrolu nad vlastním osudem jakkoliv, umožní naší mysli zaměřit se na důležité stránky problémů, místo aby splétala příběhy z nesouvisejících informací. Problémem popsaných rozhodovacích klamů nejsou hrozby samy či nejistota, kterou vyvolávají, ale lidská neschopnost pochopit a zvláště ovládnout dané okolnosti či se jim přizpůsobit.
Daniel Gilbert, profesor psychologie na Harvardově univerzitě, tento fenomén vysvětluje na příkladu dvou stejných skupin seniorů v pečovatelském domově. Jedněm byla do pokoje umístěna rostlina, o kterou se měli sami starat. Druzí získali rovněž květinu, ale plně o ni pečoval personál. Po šesti měsících pěstování se zjistilo, že ve skupině, v níž důchodci opatrovali květinu sami, jich zemřelo dvakrát méně než ve skupině druhé. Neschopnost kontroly nad zdánlivě nevýznamným aspektem vlastního bytí nakonec stála penzisty život.
Informace a jasná pravidla Na první pohled výzkumy naznačují, že ke správnému rozhodování člověk dospěje, jen pokud není omezován, pokud je schopen kontrolovat svůj život. Pak cítí vlastní vliv na vývoj společnosti, který není určován neuchopitelnými „sílami v pozadí“. Jde-li o místní i globální problémy či krize nejrůznějšího charakteru, řešení by měla probíhat dle jasných a pochopitelných pravidel. Nikoliv přesunem a delegováním moci do nejasné sítě vztahů mezi autoritami.
V nedávné minulosti jsme byli svědky obojího. Například díky okamžitému a transparentnímu chování Světové zdravotnické organizace, jakým čelila riziku, že propukne pandemie chřipky způsobené virem A(H1N1), nenásledovaly téměř žádné projevy iracionální paniky. Světová zdravotnická organizace určila jasná obecná pravidla a místní orgány znalé lokální situace měly potřebnou moc, takže prováděly nutné kroky.
Za opačný příklad může posloužit jednání organizací odpovědných za finanční dohled a regulaci. Jejich chování je charakteristické direktivností, proměňuje se v čase, je mnohdy tajnůstkářské a kolísá mezi extrémy. Situace na světových finančních trzích a v bankovnictví pak byla (je) jasným příkladem nestability s inflací konspiračních teorií. Ke zděšení investorů stačí k vyvolání nestability i drobná negativní zpráva. Jistě, každé přirovnání kulhá, ale ačkoli je epidemiologická problematika značně komplikovaná, v ničem si nezadá s obrovskou komplexností vztahů na trzích cenných papírů. Přesto rozdíl v obou přístupech a jejich důsledcích bije do očí.
Bezmoc zajištěných Bohužel závěr, že jsou občané paternalistických, regulativních států blahobytu odsouzeni k tápání v mlze falešných příčin i řešení krizových jevů, narušuje jeden významný fakt. Lidé žijící ve státech, které jim poskytují širokou svobodu, respektive širší kontrolu nad vlastním životem, neřeší řadu krizových jevů systematicky lépe. Britští epidemiologové Richard Wilkinson a Kate Pickettová porovnali ukazatele jako duševní zdraví, obezita, ochota se vzdělávat, užívání nelegálních drog či předčasné těhotenství a došli k závěru, že právě liberálnější státy jako USA či Velká Británie jsou na tom o něco hůře.
Naopak některé státy známé poměrně tuhou regulací života svých občanů, jako Japonsko či Skandinávské země, dosahují výborných výsledků. S jednou výjimkou – mají vyšší frekvenci sebevražd. Chtělo by se až říci, že lidé, kteří pociťují zásadní odlišnost vlastních hodnot od těch společensky akceptovaných, obviňují spíše sebe než ostatní.
Tyto výsledky však odporují výše popsané psychologii kontroly vlastního života. I navazující studie o životě penzistů přinesla opačné poznatky. Vědci, kteří chtěli ověřit platnost blahodárného vlivu moci nad vlastním životem, zvolili novou, nepatrně odlišnou formu uvedeného experimentu. Místo neosobního experimentování s květinou tentokráte přiměli vysokoškolské studenty, aby opakovaně navštěvovali seniory v pečovatelském domově. Někteří penzisté si sami určovali, v jakou dobu a na jak dlouho si návštěvu přejí. Ostatním byli návštěvníci „přidělováni“.
Zjištění bylo nakonec stejné jako v případě s květinami. Staří lidé, kteří svůj návštěvní čas řídili sami, byli zdravější, šťastnější a užívali méně léků než druzí, jimž byly návštěvy určovány. Experiment tímto skončil. Po několika měsících však dorazila zpráva, že u členů bývalé první skupiny došlo k překvapivě mnoha úmrtím. Lidem, kteří měli, ale najednou ztratili možnost řídit svůj svět, přinesla změna újmu, kterou doslova nepřežili.
Jak skloubit oba závěry? Spojovacím článkem je patrně úroveň důvěry ve správné fungování společnosti a její protipól, úroveň stresu. Nemáme-li kontrolu nad vlastním osudem či nechápeme-li, kdo řídí svět kolem nás, žijeme v chronických obavách. Abychom je ustáli za dobrého zdraví, musíme si vytvářet alespoň iluzorní důvody, proč se události kolem nás dějí.
Paternalistické státy, v nichž zhruba panuje toto prostředí, zároveň poskytují jistoty, které některá negativa omezené svobody kompenzují. Žije-li však stále více lidí v přeludu, jsou výhody demokratické vlády postupně omezovány. Občanům se nenabízejí skutečná řešení problémů, volí pouze mezi alternativami, jež zajišťují stávající jistoty. Na druhé straně nebezpečné stresové vypětí přinášejí i touha po vyniknutí, neustálá konkurence a nabývání blahobytu v liberálnějších státech.
O úspěchu celé společnosti nakonec rozhoduje úroveň důvěryhodnosti institucí – jako jsou mezilidská důvěra, hodnověrnost soukromých firem, ale i veřejných a státních úřadů a dodržování pravidel. Loňská unikátní studie francouzských a amerických ekonomů ukázala, že roste-li ve společnosti důvěra, občané intenzivněji spolupracují a více věří i své vládě. Ata v důsledku prosazuje prostředí jasných regulací, které řeší společenské problémy. Jednotlivci se chovají dle oficiálních, ale i nepsaných norem.
Opakem jsou státy, v nichž se šíří nedůvěra. Lidé nevěří ostatním a s řešením problémů se paradoxně opět obracejí na vládu, jež je však sama nedůvěryhodná. Rozšiřuje se korupce, rozsáhlá a rozporuplná regulace zvýhodňuje partikulární zájmy; roste regulace mezd a jiných cen, zvýhodňují se konkrétní firmy. Úroveň důvěry se dále propadá. Je dokonce vypozorováno, že se v těchto společnostech děti méně učí toleranci a respektu k ostatním, a jsou naopak vedeny k tomu, aby se spoléhaly na vztahy uvnitř vlastní skupiny přátel či rodiny. Vzniká tragédie či bludný kruh duševní chudoby, v němž stále více lidí vidí jistotu a blahobyt tam, kde je ve skutečnosti čeká jen nesvoboda a korupce.
(Ne)důvěra v Česku Snesme se z teoretických výšin na zem. Ve zmíněném mezinárodním srovnání úrovně mezilidské důvěry nevychází Česko nejlépe, což má závažné důsledky pro připravované a nesmírně důležité reformy – zdravotnictví, penzijního systému, vzdělávání či vědy.
Zjištění totiž naznačují, že ve společnostech bez důvěry umenšením role státu ve prospěch jednotlivců a skupin roste korupce. To ve veřejnosti neodvratně vyvolá požadavky na znovuzavádění regulací, které však důvěru dále oslabují. Systém poplatků ve zdravotnictví to bohužel dokonale ilustruje. Na druhé straně zvýznamnění role státu vede k témuž stavu, jen rychleji.
Jakými pravidly zajistit růst důvěry ve společnosti? Na otázku neexistuje jednoduchá ani jednoznačná odpověď. Vyhneme-li se moralizování o výchově v rodinách nebo ve školách, zůstane nám úroveň a etické hodnoty uplatňované ve veřejné a politické sféře, kterým se občané vědomě či podvědomě přizpůsobují. V zemi, kde je s politickou kulturou spokojen jen jeden člověk z devíti, je však něco špatného. Koneckonců stačí se podívat na „přípravy“ předčasných parlamentních voleb. Zlepšení důvěry ve společenské instituce v Česku nelze očekávat. Nabízí se proto smutný závěr – ať volby vyhraje kdokoliv, budou nás čekat další čtyři promarněné roky, respektive patrně kratší období do dalších voleb mezi důvěrynehodnými.
***
V časech celospolečenských problémů a rostoucí nejistoty, tedy i při panující hospodářské recesi, se lidé stávají více pověrčivými. V úvahách častěji spoléhají na nadpřirozené síly.
Je mimochodem kuriózní, že ačkoliv jsou v Česku u téměř všech univerzitních oborů přednášky i konzultační hodiny pedagogů volně přístupné, možnost získat informace od nejvzdělanějších lidí země nikdo jiný než studenti nevyužívá
O úspěchu celé společnosti nakonec rozhoduje úroveň důvěryhodnosti institucí – jako jsou mezilidská důvěra, hodnověrnost soukromých firem, ale i veřejných a státních úřadů a dodržování pravidel
O autorovi| Petr Houdek ekonom Autor (* 1981) studuje na FFÚ VŠE a MFF UK
