Čestných“ nadějných skupin je tolik, až se začínáme ptát, kde jsou nějaké nové velké jistoty. K tomu se reálně projevuje ekonomické oslabení: českou pobočku letos uzavřel první ze čtyř světových „majorů“ Warner Music. Je v čemsi ironické, že Supraphon, firma spjatá s popem generace Gotta a Olympiku, převzala péči o warnerský katalog s Madonnou nebo Erikem Claptonem.
Vládne Lady Gaga
Hvězdy globálního popu se v takové době musejí hodně snažit. Těm, kdo chtějí dominovat, je jasné, že s pouhou hudbou nevystačí. Taková Kylie Minogue, která „pouze“ ve videu ukazuje dav polonahých „věčných milenců“ v akci, je ještě tradiční a mírná. Pozici showbyznysové jedničky si za poslední dva roky vydobyla Lady Gaga, která snoubí taneční hudbu s extravagancí v kostýmech a korektní dávkou provokace. Čtyřiadvacetiletá Američanka italského původu říká svým fanouškům „má malá monstra“ a podporuje v nich pocit, že zpívá pro jedinečné, netuctové bytosti. I pro akcent na předstírané outsiderství ji Sunday Times označily za „zloděje identity“. Gaga letos vystoupila živě v Praze, stejně jako další draví zástupci supermainstreamu, kvartet Black Eyed Peas. Jeho mix hip hopu, rocku a popových emocí staví producent will.i.am od začátku tak, aby se hodil do mobilních aplikací, televizních znělek, na diskotékový parket. Efektní zvuky a citace hitů se střídají s přelétavostí filmového traileru, u publika se nepředpokládá schopnost soustředění. Popoví kapitáni jako will.i.am dnes přímo konzultují rozvoj sociálních portálů, jako je Facebook. Televizní prime time je v mnoha zemích světa dnes plný čehosi, co připomíná hudbu: výstupů v talentových reality show typu X-Faktor. Jejich podstatu zhodnotil v Británii proslavený kritik Norman Lebrecht: „Silně se podobají jiné odnoži zábavy pro dospělé, známé jako pornografické filmy. V X-Faktoru vidíme předstírání hudební aktivity, ztuhlé úsměvy a absenci emocí. Všechny pohyby mají svou choreografii, zvuky jsou aranžované striktně k posílení efektu. Netrvá to moc dlouho a konec je vždycky tentýž.“
Hřejiví starci
Vedle orwellovských rysů globálního mainstreamu působí starší generace hitmakerů hřejivě a lidsky. Mnoha osobnostem s kořeny v šedesátých a sedmdesátých letech se letos podařilo vydat nahrávku hodnou uznání. Neil Young se dočkal silného respektu za album Le Noise, radostně divoký byl návrat Toma Jonese ke starému gospelu a blues (Praise & Blame). Pořád mají co říct Robert Plant, Laurie Andersonová, Peter Gabriel či příležitostná dua David Byrne & Fatboy Slim a Elton John & Leon Russell. Máme mezi starce počítat i Nicka Cavea se skupinou Grinderman? Každopádně její zvuk šílené tísně ze stárnutí nelze jen tak přeslechnout.
Česká bída
Proměny a mírné krachování se podepisují na „velké“ hudební scéně v Česku. Po zániku časopisu Filter končí iReport, Česká televize zkusila pořad pro nezavedenou kulturu Hotel Insomnia, ale zase ho stáhla. Nový měsíčník Full Moon sází na věk spiklenectví a exkluzivity: nevstoupil do trafik, jen na vybraná místa.
Na méně nápadné úrovni posluchačských komunit je živo. Premiéru si odbyl celovečerní „fanouškovský“ film z pražského koncertu Radiohead, vizuálně velmi svěží; skupina dala tvůrcům požehnání a originální zvuk z mixpultu. Dva subjekty se v Praze spojily v nové prodejně Rekomando, která se stala centrem čerstvé a alternativní kultury.
Ukázky na YouTube, streamování a vybrané písně zdarma se staly běžnou ochutnávkou; o to častěji se lidé nedostanou přes ně, ke koupi, a tedy podpoře nahrávek. Nemusíme být skeptici, abychom si všimli, že v Čechách vychází tak málo zralé hudby, jako už dlouho, dlouho ne. Scéna se zároveň stala silně fragmentární, každý si poslouchá své. Za hranice hiphopu se ovšem suverénně probrebentil muzikant Kato z projektu Prago Union: album Dezorient Expres je trochu sebereflexe a trochu exhibice, trochu vzpomínka na starší hiphopovou éru a trochu hledání současnosti, každopádně s nadhledem, schopnostmi a víc než uspokojivou muzikou. Pro jiné je albem roku nepochybně návrat Hany Hegerové ve známém šansonovém stylu (Mlýnské kolo v srdci mém); silný ohlas má i stále intenzivní Vlasta Třešňák (Němý suflér). Na scénu se vrátil zotavený Vladimír Mišík (Ztracený podzim). Jiří Dědeček, Jan Burian, Václav Koubek, Ty syčáci, Martina Trchová nebo Karolína Kamberská pokračují v nekonečném příběhu neotřelé autorské písně.
Nová tvůrčí generace si koncertuje napříč Evropou, často docela tvrdě maká na své poetice a mediální sláva jí nechybí. Duo pro „kuchyňský pop“ Dva potvrdilo albem Hu svou propracovanou hravost. Náš nejvýznamnější volný improvizátor Ivan Palacký pokračuje v britských či německých spolupracích a vydal album s Peterem Grahamem Palagrachio: jejich abstrakce a pouť za zvukovým detailem představují patrně nejvyšší level dnešní postklubové hudby u nás. Nenápadné album Ringo George Paul John skupiny B4 (propojené s divadelním souborem Handa Gote) pak skvěle oprašuje starší „easy“ hudbu sedmdesátých let, ovšem zasnoubenou s kazy a strašáky, definitivně zbavenou předstíračské půvabnosti. Nikoli retro, ale proměna, vypořádání se se šlágry a televizí našeho dětství: tak dnes uvažuje celá mezinárodní scéna. Má své silné vrcholy, velká část ovšem odezní po krátkém internetovém ohlasu. Tak to dnes chodí: odhadnout, co bude zítra, si při rychlé proměně technologií troufá málokdo.
