Literární středa - Ani myš, ani netopýr, epidemie slepoty a Heřiny komplikované vzpomínky
Oitalském dramatikovi Dariu Foovi se v Čechách dosud psalo převážně jako o jednom z poblázněných západních levičáků, kteří podezřele často dostávají Nobelovu cenu za literaturu, případně v souvislosti s jeho několika málo inscenacemi v českých divadlech. Nyní se dramatik, režisér, herec a bojovný polemik představuje českým čtenářům skvělou prózou nazvanou Polomyšín z nakladatelství FRA.
Nobelovou cenou byl Dario Fo, autor víc než tří desítek divadelních her a skečů, oceněn v roce 1997. V tradičně vzletném a stejně tak nic neříkajícím odůvodnění nobelovské jury o něm tehdy bylo řečeno, že je „dědic středověkých kejklířů, který pranýřuje moc a vyzdvihuje důstojnost utlačovaných, přičemž je schopen kombinovat staré, tradiční formy s formami moderními“.
Fo se narodil v roce 1926 v severoitalské vesničce San Giano v rodině železničáře. Právě vzpomínky na dětství a dospívání v italské Lombardii tvoří kostru knihy Polomyšín. Vyprávění končí právě v okamžiku, kdy začíná Foova kariéra dramatika, režiséra a člověka, který „pranýřuje moc“. Do jeho životopisu patří kromě mnoha divadelních úspěchů i opakované cenzurní zákazy, výhrůžky a únos jeho manželky a spolupracovnice - herečky Franky Rameové - v sedmdesátých letech fašistickým komandem. Jeho poslední střetnutí s mocnými se odehrálo docela nedávno, když byla jeho hra Dvouhlavá zrůda na příkaz ministra Marcella Dell’Ultriho vysílána v televizi beze zvuku. Jednou ze zápletek hry bylo totiž například to, že Silviu Berlusconimu voperují půlku mozku Vladimira Putina a ten pak na své spolupracovníky křičí: „Vy vybledlý matrjošky, zatracení Čečenci“, a pak se vyznává ze svých hříchů.
Neuvěřitelná obec u jezera Vzpomínková kniha Polomyšín s podtitulem Mých prvních sedm let (a nějaké navíc) začíná v jeho rodišti na železniční stanici San Giano u švýcarských hranic, odkud se rodina stěhuje do lombardského Porta Valtravaglia, „neuvěřitelné obce“ na břehu horského jezera, jehož obyvatelům přezdívali Polomyši, tedy Netopýři - to proto, že jak místní skláři, tak dělníci ve vápenkách a rybáři pracovali v noci. „A tak v tom Polomyšíně hospody, restaurace, bary a hotely nikdy nezavíraly,“ píše Dario Fo a vysvětluje, že se v těchto lokálech setkával s lidovými vypravěči, jejichž umění si v dětství také osvojil a později se pro něj stalo inspirací při psaní divadelních her.
Krajinami jeho dětství byl venkov a prostředí polozapomenutých městeček v Lombardii v době, kdy se zde v troskách staré Itálie rodila ta nová. Životní moudrost a zdravý rozum venkovských učitelů, ajznboňáků, farmářů a třeba pašeráků a nejrůznějších bláznů zde naráží na ničivou sílu moderní Itálie, reprezentované Mussoliniho fašisty. Dario Fo zde nasává životní víru svých rodičů v lidskou svobodu, zdravý rozum a odpor k ideologiím - zejména k fašismu.
V této části knihy si malý Dario hraje v lesích s dětmi pašeráků, popisuje setkání s místními figurkami nebo s místní galerkou z Porta Valtravaglia, zažívá první erotická dobrodružství, přičemž se doba řítí ke katastrofě druhé světové války. Ta naneštěstí zastihuje budoucího dramatika ve věku brance a odvod do armády, která bojuje na straně nacistického Německa, se nevyhne ani jemu.
Pašerák, voják a autor Než je odveden, pomáhá otci propašovat do Švýcarska spojenecké zajatce, tak jako předtím pašovali pronásledované anarchisty. Vlastní válečná dobrodružství, respektive trmácení se od kasáren ke kasárnám ve snaze vyhnout se odvodu na frontu, popisuje Fo částečně jako frašku, částečně jako drama, kdy různě kličkuje mezi hlavněmi „spojeneckých“ nacistických vojáků a italských fanatiků z Černých gard. Ačkoliv poslední vzpomínka je datována rokem 1987, kdy umírá jeho otec, vyprávění v podstatě končí již v letech padesátých, tedy v době, kdy autor nastupuje na divadelní dráhu.
O knize Polomyšín lze s klidným svědomím napsat, že autor na menší ploše a v jakýchsi zlomcích dokázal to, co Kolumbijec a další nositel Nobelovy ceny Gabriel García Márquez v autobiografii Žít, abych mohl vyprávět nebo izraelský prozaik Amos Oz v románu Příběh o lásce a tmě.
Divadelník Dario Fo se sice omezil jen na jakési fragmenty vzpomínek a nenapsal zdaleka tak rozsáhlá díla jako Oz a García Márquez, bohatstvím jazyka, humorem, smyslem pro detail a schopností vykreslit krajiny svého dětství i svoji rodinu s láskou, ale bez náznaku patosu nebo nostalgie, se jim řadí po bok. A zapomenutá městečka na severu Itálie těsně před druhou světovou válkou jsou v jeho podání stejně magická a tajuplná jako Aracataca v kolumbijské džungli, rodiště Garcíi Márqueze, nebo Ozův starý Jeruzalém.
***
O Dariu Foovi se u nás dosud psalo hlavně jako o jednom z poblázněných levičáků, kteří podezřele často dostávají Nobelovu cenu za literaturu
Dario Fo: Polomyšín Mých prvních sedm let (a nějaké navíc) Fra, 2009, 224 stran, překlad Marie Feltlová
