LEKCE ZE ŽIVOTA
Už když jsem byla malá, kolem deseti, dvanácti let, říkala jsem si, že bych si vzala nějaké dítě z ústavu ke svým dětem. Opuštěných dětí mi bylo hrozně líto. Vůbec jsem si nedokázala představit, že bych mohla vyrůstat bez rodičů.
Než jsem adoptovala první dceru, pracovala jsem na prokuratuře. Obdivovala jsem, že je někdo schopen postarat se o rodinu, a ještě chodit do práce. Když je ale pak člověk v té situaci, tak se to dá. Ano, člověk musí něco obětovat, já jsem například dříve hodně četla, teď na to skoro nemám čas, ale je pořád lepší mít děti než knížky.
Každý to má jinak. Někteří lidé jsou schopní postarat se sotva o jedno dítě či o dvě, někdo jich zvládne deset. Já jsem adoptovala celkem osm dcer, ale nebyl to žádný plán. Tři jsou neromské a pět romských. Na výchovu synů bych si sama netroufla - proto samé dcery.
První dceru Věrku jsem viděla v ústavu, když jí bylo šest. V jejím spise jsem si přečetla, jak strašně byla týraná. Divila jsem se, že to přežila. Její matka za to dostala pět a půl roku nepodmíněně. Měla jsem pocit, že tam Věrku nemůžu nechat. Jenže jsem ještě bydlela s rodiči, věděla jsem, že to s nimi musím nejdřív probrat. Myslela jsem, že táta bude proti, ale on začal hned slzet, že bychom si ji vzali. To mi bylo třicet. Ideální věk na osvojení.
Když už jsem měla dvě „bílé“ dcery a chtěla si vzít další dvě, tentokrát romského původu, tak to už byl táta proti. Nedělej to, oni jsou problémoví. Nikdy mi to pak ale už nevyčítali.
To už je strop, říkala jsem si, když jsem jich měla šest. Další sourozence už nechtěly ani samy holky. Říkaly mi: už je nás dost, lidi na nás budou koukat. Jenže pak jsem se byla podívat v dětském domově v Nemyšli a tam byla sedmá - Renata. Bylo jí čtrnáct, hnědooká blondýna. Začala mi slibovat, že by byla strašně hodná. Mezitím napsala dopis našim holkám, aby se zeptaly mamky, jestli by u nás mohla bydlet. „Tak si ji vezmeme, mami!“ útočily na mě hned. Na úřadě už jen zvedali oči, že jsem ztracený případ. To bylo v roce 1990.
Za devět let přišla ještě Maruška. Byla dvakrát vrácená z pěstounské péče a měla jít do ústavu. Vedoucí péče o dítě se domluvil s Fondem ohrožených dětí, že ji přes prázdniny vezmeme do pěstounské rodiny a mezitím se třeba najde adoptivní rodina. Vzala jsem ji k nám a holky mě přemluvily, že ji přece nepustíme do ústavu. To byla osmá.
Život bez dětí je prázdný a smutný. Když jsem se rozhodla, že si vezmu Věrku, dělala jsem to proto, že mi jí bylo líto. Pak jsem ale zjistila, že to není jednosměrné, že to taky hrozně obohatilo můj život.
Že jsem neměla vlastní dítě, to mi nikdy líto nebylo. V roce 1981 mi nabízeli i miminko, já jsem ale nechtěla. Nepotřebovala jsem nutně dítě, nebyla jsem mezi ženami, které strádají, že nemají vlastní dítě. Nikdy bych nechtěla mít dítě úmyslně a promyšleně jako osamělá matka, protože dítě by mělo mít dva rodiče. To mi připadá hodně sobecké, mít dítě jen kvůli sobě. Ale pro tyhle holky, které byly opuštěné, bylo lepší mít aspoň jednoho rodiče. Na každé mimino tam bylo sto žadatelů, pro Věrku tam neměli nikoho. Proto jsem si ji vzala.
Nejtěžší rozhodnutí je vzít si první dítě. Když mi schválili, že si Věrku můžu vzít na prázdniny, měla jsem naprosto katastrofické sny. Že ode mě utíká, že mě nechce, že to nezvládám. Když jsem si ji odvážela a byly jsme před cestou v kanceláři vyřizovat formality, říkali jí, aby si došla před cestou na záchod. Vůbec se mě ale nechtěla pustit. Nepromluvila, jen se mě křečovitě držela, aby někoho měla. Děti potřebují někoho svého. Moc dobře vědí, že v ústavu za nimi tety chodí jen do práce. I kdyby tam byly samé úžasné sestřičky, tak jim nemohou dát pocit bezpečí a jistoty. Když má sestra na starosti šest, a někdy i dvanáct miminek, stačí je leda přebalit a nakrmit. Vždyť i když matka porodí čtyři děti, tak dostane nějakou tu pomocnici!
První dny s mými dvěma romskými holkami jsem probrečela. Byly to divošky bez zábran, chtěly všecko urvat pro sebe. Bála jsem se, že nebudu schopná mít je ráda. Přivedli mi je k vlaku, jely jsme odtamtud rovnou na dovolenou. Byla tam s námi ještě moje sestra a ta mi říkala, cos to udělala, vždyť je to hrůza. Pak jsme ale šly na nějaký výlet a jedna z nich se ptala, co je to hrobka. Odpovídám, že do hrobky se dávají lidé, když umřou. A ona na to: Já bych teď nechtěla umřít, protože já mám teď maminku a mně by se po ní stýskalo... Romské děti nelze dát do nějaké škatulky. Musím se smířit s tím, že se budou třeba chovat trochu mimo normy. Myslela jsem si, že bych těžko mohla mít ráda děti, které by kradly nebo lhaly. No, a i s tím jsem se pak musela vyrovnat. Ale ony nejsou jen špatné, mají i svoje dobré vlastnosti a člověk s nimi prožije spoustu krásných věcí.
Když si člověk vezme dítě, které má za sebou nějaké špatné zážitky, nebo má i nějaké vrozené dispozice, tak s tím musí počítat. Není důležité, jak se chovají jako děti, ale jak se budou chovat jako dospělí. Jestli se dokážou zařadit do společnosti a nebudou z nich kriminálníci a bezdomovci.
Každý někdy lže. Romské děti možná lžou víc, ale je to hlavně proto, že se bojí, že by se na ně člověk naštval, nebo proto, že chtějí, aby je viděl v lepším světle, aby se zavděčily. Proto je třeba dát jim najevo, že je člověk má rád, i když lžou, i když dají do zastavárny dárek, který jim dáte k narozeninám. Každé dítě dělá lotroviny, ale narušit si kvůli tomu vztah, to nemá cenu.
V dětech se musí pěstovat svědomí. A to se dá vytvořit jen v rodině, ne v ústavu, protože tam se dítě chová dobře jen proto, aby se mohlo dívat na televizi nebo jít na vycházku. Pokud se dokáže chovat dobře proto, že chce udělat radost těm, které má rádo, je vyhráno.
Je lepší mít víc dětí, protože když jich pár zlobí, dá se to díky těm ostatním líp snášet.
Bez partnera je to možná jednodušší. Znám ženy, které by si rády vzaly děti, a ten mužský to nechce. Anebo si je vezmou a s tím chlapem se pak kvůli tomu hádají. Já jsem se aspoň s nikým nemusela hádat.
Mám takové motto: lidé by se měli chovat jako zvířata - alespoň ke svým dětem.
