Bezděčný svědek, to známe z různých detektivek. O tomto tématu pojednává také povídka uruguayského autora Maria Benedettiho (1920) s názvem Kde je zakopán pes, kterou přineslo nejnovější číslo měsíčníku Plav.
V ní se jedná o svědectví psa Fida, přihlížejícího nevěře: „Další den, když byla s Fidem doma sama, se chlápek objevil znovu, to už se vzali za ruce a nakonec se i objímali. Pak Fido vídal kulatý obličej s černým knírkem a vyvalenýma očima čím dál častěji. Přestože spolu ti dva nikdy nešli do ložnice, prováděli na gauči takové věci, že Fida začaly pronásledovat nostalgické vzpomínky na fenky z jedné farmy, kde jako štěně vyrůstal.“
Uruguayský povídkář je již českému čtenáři znám díky knihám Díky za oheň, Chvíle oddechu, které vyšly v 60. letech, po roce 1989 následovaly povídkové soubory vydané nakladatelstvím Julius Zirkus - Čtení z kávy a Psaní do schránky času. Kdo je četl, asi těžko na ně zapomene. Třeba na dědu Javiera z Vdovcových zkušeností: „ ,Však vidíte, před pár minutami jsem mluvil o několika ženách svého života. Dobře si pamatuji jejich jména, ale nemohu si vybavit jejich tvář.‘ A s nádechem šibalství dodal: ,Uchovávám si částečné vzpomínky. Například prsa Eugenie, Isabelin klín.‘,A když se řekne Rita? Co se vám vybaví?‘ zeptala se Mariana. ,Rita? Jen zvlněná voda za lodí, která nadobro odplouvá.‘ “
V tomtéž čísle Plavu najdeme také ukázku z románu Divocí detektivové chilského autora Roberta Bolaňa (1953-2003). Tento rozsáhlý a velmi ceněný text vyjde v českém překladu v příštím roce. Dosud byla česky publikována pouze útlá kniha Chilské nokturno a také se prozaik objevil v knize Javiera Cercase Vojáci od Salaminy: „Při jídle mi Bolaňo vyprávěl o době, kdy žil v Geroně; do podrobností mi líčil jednu únorovou noc v městské nemocnici Josepa Trueta. Toho dne ráno mu diagnostikovali zánět slinivky, a když za ním na pokoj konečně přišel doktor a Bolaňo se ho mohl zeptat, jestli umře, přičemž předem věděl, jaká bude odpověď, lékař ho účastně vzal za ruku a tónem, jakým se vždycky říkají lži, řekl, že neumře.“
Roberto Bolaňo však tuto noc přežil, dlouhý život jej ovšem nečekal. V padesáti zemřel na selhání ledvin. O rok později vyšel jeho další rozsáhlý román 2666. V doslovu Chilského nokturna je citován jeden z posledních zápisků vztahujících se právě k románu 2666: „A to je všechno, přátelé. Mám všechno uděláno, všechno prožito. Kdybych měl ještě sílu, rozplakal bych se.“
O autorovi| Ondřej Horák, redaktor LN
