Když se v Česku debatovalo o registrovaném partnerství, zástupci gay a lesbických minorit se dušovali, že o adopce dětí jim rozhodně nejde, ty budou záležitostí možná příštích generací. Nová generace asi dozrála nezvykle rychle, neboť se právě dozvídáme, že zákon o registrovaném partnerství, který si gayové a lesbičky před třemi roky vymohli, je diskriminuje. Neumožňuje totiž registrovaným partnerům osvojit si dítě ani každý sám za sebe, přestože osamělý člověk, bez ohledu na sexuální orientaci, o ně zažádat může. Ministr Michael Kocáb proto navrhuje novelizaci příslušného zákona. Společně jako pár by sice dál mohli dítě adoptovat pouze manželé. Nicméně stát by touto úpravou jasně řekl, že svěřování dětí partnerům téhož pohlaví pokládá za prospěšné a žádoucí. A například lesbička, která chce „mít“ dítě s partnerkou, a tak otěhotní s ochotným chlápkem, udělala něco prospěšného pro společnost.
Zastánci stejnopohlavních rodičů se rádi prezentují jako nositelé pokroku. Podle nich „v oblasti rodičovství a vychovávání dětí stále přežívá velké množství předsudků a pověr o tom, co je normální a nejlepší pro děti“. Většina odborníků na dětskou psychiku, podle níž je pro děti nejlepší mít maminku a tatínka, tedy podle nich prostě jenom podléhá pověře, kterou je třeba vymýtit. Jenže „předsudek“, že rodiče jsou opačného pohlaví, nejde z hlav vymazat zákonem, je součástí našeho nevědomí. Podívejme se, jak podle vynikajícího současného kanadského psychologa G. Corneaua tatínek a maminka ovlivňují vývoj dítěte: „Ke zdárnému rozvoji děti potřebují přítomnost muže a ženy, kteří se k nim chovají jako otec a matka. Musí být uspokojena jejich potřeba být ve vztahu s mužským a ženským principem. V období diferenciace dělá dítě vše pro to, aby se podobalo rodiči stejného pohlaví a upevnilo se v tom. Nemůže se dočkat, až se objeví první známky jeho sexuální odlišnosti, aby se k nim mohlo nasměrovat.“ A takovou možnost gay a lesbické páry samozřejmě nenabízejí dítěti opačného pohlaví, ale ani stejného.
Rizika pro děti z jednopohlavních „rodin“ Nevnímám gaye a lesbičky jako nějaké muzeální „vycpaniny“, několik jsem jich v životě mohla počítat mezi své kamarády. A tak vím, že lesbičky - při vší úctě - ženskou zkušenost zprostředkovat nemohou. Mužskou ovšem také ne. Připadá mi, že jsou-li muži z Marsu a ženy z Venuše, pak gayové a lesbičky jsou z nějakých planet, které asi budou teprve objeveny. Jak asi vychovávají děti z Marsu a z Venuše...
Příznivci adopcí do rukou homosexuálů argumentují vědeckými studiemi, podle nichž jednopohlavní „rodina“ neudělá z dítěte homosexuála častěji než ta běžná. Jenže ze studií také vyplynulo, že dívka vyrůstající se dvěma lesbičkami se chová více klukovsky - vyhledává například chlapecké aktivity a oblečení. A kluk se zase projevuje méně maskulinně, než je obvyklé. Jinými slovy: vznikne taková poněkud maskulinní holčička a tak trochu zženštilý chlapeček. A kdo má odvahu říci, že to tak má být?
Spousta homosexuálů se léta přemáhá v heterosexuálním svazku, aby zapadli do společnosti, respektive stali se rodiči. Může nám jich být hluboce líto, ale faktem zůstává, že ze vztahu, v němž najdou naplnění, děti mít nemohou. Lze z toho vážně vyvodit, že je mít mají?
O autorovi| Alena Melichová, publicistka
