Život v revoluci
Pryč s falešnou stydlivostí. Pojďme pootevřít dveře novému rozměru listopadové revoluce. Co za nimi zjistíme? K nejméně probádaným stránkám listopadového převratu, tak zvané sametové revoluce, patří její sexuální rozměr.
Tato v životě jednotlivce i celé společnosti tak významná rovina je stále zahalena mlhou, ne-li tmou, a nedá se říci, že by naše vědecké a historické ústavy zabývající se jinak každou hloupostí chtěly na tomto neuspokojivém stavu něco změnit. Mají pravděpodobně za to, že lidský sexus není hoden jejich pozornosti, přestože je moderní vědou -Freudem počínaje - dokázáno, že člověk myslí především na něj, tedy na sex, i když na něj jako by nemyslí. Museli tedy na něj lidé myslet i během oněch dějů a nějak se to muselo projevovat. Jak ale? Toť otázka.
Zkusme na to hledat bez předsudků odpověď. Prvním nápadným jevem českého a jistě i slovenského listopadu ’89 je, že v něm otevřeně sexuální prvek vlastně jakoby chybí nebo se zdá být jen velmi málo výrazný. Skutečně v něm absentují projevy, které jinak revoluce a zhroucení režimu často provázejí. Nikde nevidíme vyloženě orgiastické scény, nedošlo během oněch týdnů k žádným hromadným erotickým výstřelkům, ženy se neobnažovaly a muži se na ně na veřejných místech nevrhali, což lze zčásti svést na chladné podzimní počasí, ale nebude to jenom tím. Pokud se něco takového dělo -a lze snad předpokládat, že dělo -pak vskrytu, doma nebo - v nějakých tajných lóžích, kam však obyčejný smrtelník neměl přístup, a nejspíš to ani nemuselo souviset s okolním děním. Sex byl - řečeno s klasikem - odložen na neurčito, nebo aspoň utlumen, než se věci vyvinou. Kde je právo na volný sex?!
Tato cudnost výrazně kontrastuje s faktem, že významnou složkou událostí bylo studentstvo, které k takovým věcem má - nebo by mělo mít -hormonálně blízko. Zatímco při studentských bouřích v USA a západní Evropě v roce 1968 tvořily „sexuální požadavky“ osu hnutí, v rezolucích sepisovaných stejně starými lidmi u nás žádný sexuální program nenalezneme: není v nich ani stopa po právu na volný sex, na veřejně přístupnou pornografii, antikoncepční pilulky, na zaručený orgasmus pro každého, státem uznanou prospěšnost masturbace či aspoň společné sprchy na kolejích, jak se toho naši západní vrstevníci (například Daniel Cohn-Bendit) vehementně dožadovali.
Ne že by těmito vymoženostmi tehdejší české studentstvo disponovalo a že by o nich vskrytu nesnilo -byť třeba neuvědoměle a nepřiznaně - ale vyjít s nimi právě v těch vzrušených dnech na světlo, ba je skutečně i tělem prosazovat, to nikoho nenapadlo, a pokud snad ano (autor připouští, že měl jisté úmysly), pak si netroufl. Narazil by nejspíš na nepochopení, a to i těch, kteří by s ním v jiné situaci souhlasili.
Od událostí 17. listopadu na Národní třídě vládla v kruzích aktivního studentstva vážná, patetická a odpovědná atmosféra, provázená jakousi dobrovolnou askezí těla i mysli, jež se zahalily závojem cudnosti, byť pod ním jistě tloukl vzrušený orgán, a nemuselo to být jen srdce. Studentky, které se účastnily dění, na sebe vzaly pózy panenských vestálek. V neforemných svetrech, podivných bundách a s robustními kulichy či módními vlněnými čelenkami na hlavách nevypadaly už tak moc přitažlivě, ale přijatá role klimaktericky moudrých žen tuto nedotknutelnost ještě zesilovala. Mladí muži si sice nechávali zarůstat své tváře strništěm a v jejich očích se objevil lesk, ale nebyl to žár tělesné touhy a pohlavnosti, nýbrž jakéhosi dějinného úkolu, před kterým musí jít vše intimní a privátní stranou. Šimon Pánek nebo Martin Mejstřík, natož sourozenci Bendovi, by snad mohli aspirovat na jakési sexuální prototypy (Mejstříkovi nesmírně rychle rostly vousy, což dokazuje silnou přítomnost testosteronu, pod Pánkovým pohledem tály ledy Altaje), jenže v těch dnech připomínali spíš puritánské táboritské mnichy než revoluční playboye. Dívky jako Monika Pajerová nebo Jana Hybášková nepostrádaly sice nikdy půvabů, ale právě tehdy v -nich bylo asi stejně sex-appealu jako k Delacroauxově Svobodě vedoucí lid, která má sice odhalená ňadra, ale to je všechno.
Nepochybně i tehdy vznikaly milostné vztahy, ale nesly dočasně pečeť ne snad přímo eunušství či celibátu, ale jakési dobrovolné bezpohlavnosti, která bude obnovena či zahájena, jen co láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí. A tak, i když budovy škol byl obsazeny mladými těly, která v nich i nocovala, mohli být rodiče po této stránce klidní: dcery a synové, pokud se rozhodli ve školách nocovat a bránit je těly, uléhali způsobně do přinesených spacáků, a pokud se jim podařilo usnout, snili nevinně sen o krásné budoucnosti. Není vyloučené, že to mohlo - třeba na uměleckých školách nebo, co já vím, na ČVUT? - být trochu jiné, autor článku, který přenocoval několikrát ve známé „stodevítce“ na FF UK, si však na nic pikantního nepamatuje. Nebo to prostě zaspal.
Byl skutečně Listopad prost pohlavnosti? To jistě ne! Jen se explicitní forma sexuality přesunula (sublimovala) do podoby komplexnějších symbolů a znaků, které v sobě však nesly silné erotické obsahy. Již samo pojmenování sametová revoluce (Velvet revolution) v sobě skrývá šifru, byť to možná nebylo tak myšleno. Aniž by to jeho autor (pravděpodobně Václav Havel) měl asi v úmyslu, sáhl do terminologie užívané a srozumitelné v masochistické sexuální minoritě. Samet odkazuje k románu Venus im Pelz (Venuše v kožichu) rakouského spisovatele Leopolda Sacher-Masocha, jemuž vděčíme za termín masochismus. To byla oblíbené četba tímto směrem zaměřeného Lou Reeda, zakladatele skupiny Velvet underground, který se k listopadu ’89 hlásí a je jakýmsi jeho nepřiznaným kmotrem.
Akt masochismu, tedy druh rozkoše, které se dosahuje submisivním chováním oběti a při němž není vyloučena, ba je očekávána, jistá fyzická agrese působící bolest, pak odstartoval i dění 17. 11. na Národní třídě. Volání „máme holé ruce“, po němž následovalo bití pendreky (v běžné sado-maso praxi se používají spíše důtky a biče, ale ty jsou pro policejní zásah málo praktické), je možné vnímat přímo jako výzvu k zahájení sexuálního aktu. Objekt se sice na jedné straně jako by brání, vztahuje horní končetiny k dominátorovi, ale ve skutečnosti si podvědomě přeje, aby byl bit. Chová se přitom pasivně, ale ví, že pokud to subjekt nepřežene, stojí mu to za to. Čas, který zbývá do začátku sexuální procedury, si masochisticky založený kolektiv krátí zpěvem písní a zároveň si tím dodává kuráže. V této souvislosti stojí zvláště za pozornost píseň Ach synku, synku, která obsahuje freudistický jinotaj, zda synek „oral“, což nelze vyložit jinak než jako otázku na synkovu sexuální výkonnost a píli. Můžeme spekulovat, kdo se takto ptá, kdo je tatíček, snad Jehova či nějaká jiná božská autorita (Masaryk?), možná taky hlas svědomí, superego. V každém případě synek - tedy tvor ještě nedozrálý -s jistým zahanbením přiznává, že málo, a vymlouvá se, že se mu polámalo kolečko. Následuje trest. Bití.
Pokračování na straně II
Máme holé sametové ruce
Dokončení ze strany I
Jenomže v této chvíli dochází k jevu, jemuž antropologie říká iniciace nebo také rituál přechodu (rite de passage). Spočívá to v tom, že když projdete nějakou věcí, třeba se poprvé opijete a pozvracíte, jste pak už někdo jiný. Toto se stalo s onou zbitou mládeží, která svou dříve neuvědomovanou masochistickou touhu po bití transformovala do vyššího stadia, do již popsaného stavu sexuálního spánku, jakoby vyprázdněnosti a netečnosti, který se mohl jevit jako regres (sestup) k panenskosti a panictví.
Popření sexu Ve skutečnosti však tento stav byl pravým opakem asexuality! Byla jen potlačena jeho egoistická, na sebe orientovaná forma. Sexus se načas jakoby popřel, ale jen proto, aby mohl vstoupit do vyšších pater lidství. Kolektivní libido, a to již nikoli pouze hrstky zbitých studentů, nýbrž rychle důležité části národa, se přesunulo z oblasti genitální do krajin srdečních, což je jeho častý trik sloužící k zesílení efektu. Dny po 17. listopadu proto charakterizuje jakási až chvějivá dychtivost, která obvykle předchází pohlavnímu aktu, přičemž touha a rozkoš z ní se stupňují jeho oddalováním. Výstižným vyjádřením tohoto stavu se stává heslo oněch dní „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“, které dosti jasně slibuje, že ke koitu dojde, jen je ještě nutné mít chvíli trpělivost.
Autor hesla nebyl nikdo jiný než Václav Havel, který sehrává dlouho připravovanou, byť pro leckoho překvapivou roli sexuálního idolu, i když se z konvenčního hlediska mohl jevit jako anti-idol. Jeho zdánlivý handicap spočíval v tom, že se sice jakžtakž vědělo či tušilo, kdo Václav Havel je, ale jeho vizuální podobu znal v té době v zemi jen málokdo. Jistěže Havel nepostrádal některé štramácké rysy, knír, nazlátlé kadeře a ustaraný pohled, ale nebyl to nikdy právě atletický a obecně líbivý typ. V této chvíli to však byla naopak přednost, neboť ve stavu očekávání je lépe, přijde-li cosi nového a neopotřebovaného. Když se tedy Havel konečně fyzicky zjevil, mohla nová láska propuknout naplno. Havel navíc kolem sebe velmi dovedně rozprostíral sexuální návnady a symboly, za všechny jmenujme například tah s kovářem Millerem, jehož kladivo zcela jistě nahrazovalo falus revoluce, i když ho nakonec nebylo třeba vztyčit.
Radostné výkřiky Už je to tady! provázené rytmickým poskakováním mnohastotisícového davu na Letenské pláni, včetně účasti katolického kněze Malého, jenž tuto symbolickou kopulaci moderuje (celebruje) a dává jí tím jaksi božský souhlas, snad ani není třeba pojmenovat. (Ludvík Vaculík, který při této příležitosti chtěl vystoupit, ale nakonec ho na tribunu nepustili, pro to ve svém literárním díle používá výraz „užovka“. Však vy víte, co se tím myslí.)
***
Již pojmenování sametová revoluce (Velvet revolution) v sobě skrývá šifru, byť to možná nebylo tak myšleno. Havel nepostrádal jisté štramácké rysy, knír, ale nebyl to nikdy atletický a obecně líbivý typ
