Mnozí zpěváci dnes zjišťují, že některé své slavné nahrávky cizích hitů s českými texty nemohou znovu vydat. Chybí jim svolení majitelů práv, které se za minulého režimu velice často obcházelo.
Na jaře zveřejnily Spojené státy seznam zemí, v nichž se porušují autorská práva. Česká republika nepatřila sice mezi nejtěžší hříšníky, jako jsou Čína, Rusko, Kanada a dalších devět států, ale v seznamu třiatřiceti menších „pirátů“ přece jen figuruje. Spolu s Běloruskem, Egyptem, Mexikem, Tureckem, Ukrajinou, Vietnamem a dalšími státy, které se proviňují menšími prohřešky v ochraně autorských práv. A to je řeč o současnosti, kdy se práva k provozování děl už bedlivě sledují. Kam bychom byli asi zařazeni v časech předlistopadových? Ani interpreti, ani textaři, ani vydavatelé si tehdy se svolením k převzetí písničky těžkou hlavu nedělali.
„Tehdy mě to nezajímalo, já ani kapela jsme se o takové věci nestarali, protože hlavní bylo docílit, aby nahrávka tohoto žánru vůbec spatřila světlo světa,“ připouští Petr Lander, dvorní textař už padesátiletého souboru Traditional Jazz Studio. Ani on sám, ač je autorem desítek výborných textů, českých i anglických, nepobírá žádné tantiémy, protože o registraci a udělení práv nikdy nežádal a teď už je to obtížné. „Hledání dědiců a společností, které je zastupují, je složité a dnes už se mi nevyplatí, hlavní je, že co se kdysi nahrálo, existuje...“
Dodnes posloucháme hity, které protagonisté české populární scény nahráli v 60. letech a v následujících desetiletích minulého století. Spolu s vydavateli gramofonových desek využívali konjunktury, která panovala na celém světě. „Byla to doba Beatles a dalších skvělých kapel a muzikantů. Padaly hranice, hudba je v podstatě neznala,“ vzpomínala v Lidových novinách Marta Kubišová, „odkojená“ Rádiem Luxemburg. „Co se mi líbilo, to jsme za nějaký paušál mohli převzít, třeba zrovna Hej, Jude... Československá republika něco zaplatila, oni to tehdy ani nestíhali, teď už existuje autorský zákon a platí pochopitelně pro všechny...“ A mimochodem právě píseň Hej, Jude patří k těm dnes nepovolovaným.
Za železnou oponou bylo v tomto směru poklidno. Vědělo se, že Beatles, ABBA, Paul Simon nebo Bob Dylan práva neudělují, přesto si na mnohé jejich písničky v dávné české verzi vzpomeneme. Pokud snad majitelé práv nějaké úniky pozorovali, náš malý trh jim zřejmě za tu štrapáci s vymáháním odměny nestál. Pamětníci potvrzují, že se naše instituce tvářily, jako by se jich nějaký mezinárodní úzus netýkal. Podle Pavla Vrby, jednoho z nejfrekventovanějších textařů uplynulého půlstoletí, se po celá ta léta autorská práva důsledně nerespektovala, o svolení k vytvoření české verze cizí písně se většinou nežádalo: „Jeden večer jsme slyšeli písničku, která měla premiéru na festivalu v San Remu - to byl jeden z mála, který se u nás v televizi přenášel -, a ráno už mi volal dirigent Josef Vobruba, ať k ní pořídím český text. Nebo se ozval Karel Vlach, který měl tentýž nápad. Byla to honička, kdo dřív přišel, podle toho tu písničku pak měla první Helena Vondráčková nebo třeba Waldemar Matuška. Nahrávky vznikaly volně, bez omezení, až teprve po převratu se začalo zase s čistým stolem, podíly majitelům práv se platí a hlavně se musí žádat o svolení k vytvoření české verze.“
„Honičku“ popisuje i Karel Gott, když vzpomíná, že šlo doslova o minuty, kdo doběhne do Supraphonu dřív, zda on, nebo Helena Vondráčková, aby si „zabukovali“ písničku The Winner Takes It All z alba skupiny ABBA Super Trouper. Helena byla rychlejší, reprezentant Supraphonu Jiří Vinařický tehdy získal práva, i když zrovna ABBA je neuděluje, Zdeněk Borovec napsal text A ty se ptáš, co já - a byl to velký hit. Gottův spolupracovník Jan Adam vypráví, že i Karel Gott si tuto skladbu nechal opatřit českým textem, písničku nazpíval, ale slyšeli ji jen jedenkrát posluchači v jedné televizní show. „Před třemi lety, když jsme s Karlem chystali desku novou, poslali jsme jeho nahrávku Timu Riceovi. Libretista Lloyda Webbera, který je náš kamarád a zároveň je v kontaktu s hochy z ABBY, také s nimi zrovna napsal muzikál, slíbil pomoc v pokusu získat od ABBY práva. Opravdu nahrávky odeslal, jim se líbily, chválili krásnej Karlův hlas. A vzkázali, že dají souhlas jedině tehdy, až se celý ten muzikál bude hrát v České republice. Kdyby k tomu náhodou došlo, každá píseň musí ovšem odpovídat původnímu textu. Takže máme hotovou nahrávku, která stála sedmdesát tisíc korun, je zavřená v trezoru a nemůžeme ji použít.“ Ke coververzím cesty klikaté Z více důvodů měli tehdejší vydavatelé a zpěváci i textaři situaci nejednoznačnou. Na jedné straně bojovali s cenzurou a ustrašenými schvalovateli, takže se uchylovali k nejrůznějším ideologickým úskokům (vydávali „písně utiskovaného černošského lidu“), na straně druhé se nemohli obracet na autory originálů přímo. Mnohé písně vyšly pod falešným, vymyšleným jménem autora nebo skryty pod všeobjímajícími termíny traditional či americká lidová, nebo si dokonce jejich autorství čeští upravovatelé a interpreti přivlastnili. Důvody mohly být jak politické (aby písnička vůbec vyšla), tak finanční (tantiémy).
Někdy však chyba v uvedení autorů vznikla omylem. Na dva případy upozorňuje znalec hudební scény 50. a 60. let Jan Müller: „V roce 1966 byla natočena česká verze hitu od skupiny The Hollies - Just One Look pod názvem Tenhle kluk. Nahrála ji beatová kapela Crystal, zpívalo dívčí trio ve složení Kubátová, Menčlová, Fadková. Na etiketě gramodesky Supraphon bylo místo autorů Payne/Carroll - kteří ani nebyli členy kapely -uvedeno zkomolené jméno skupiny Hallies. A v roce 1969 nahrál tehdy populární brněnský zpěvák Milan Černohouz s Orchestrem Gustava Broma Píseň o tichu (v originále hit dua Simon a Garfunkel Sounds Of Silence, autorem byl Paul Simon). Na etiketě bylo mylně uvedeno, že hudbu složili John Lennon a Paul McCartney. Chyba vznikla již při zapisování údajů v brněnském rozhlasovém studiu a údaj převzaly i tehdejší gramofonové závody. Zřejmě to byly omyly z neznalosti, protože redaktoři zřejmě neměli přístup k podrobnějším informacím o skladbách.“
Právě od Paula Simona vždy bylo těžké povolení získat. Traduje se historka, jak se s nahrávkou jeho písně Still Crazy After All These Years, k níž český text Jak málo někdy zmůže čas napsala pro Marii Rottrovou Jiřina Fikejzová, vypravil do New Yorku textařčin známý Ondřej Hejma. „Tenkrát odjel na půlroční stáž do USA a já mu dala naši nahrávku s prosbou, aby se Simona zeptal, jak se mu líbí,“ vzpomíná Jiřina Fikejzová ve své knížce Povolání textařka. „Očekávala jsem, že nás hvězda pochválí. Když se Ondřej vrátil, sdělil mi, že se dostal jen k jeho tajemníkovi, ale měl pro mne vzkaz:,Mistr Simon lituje, zásadně nehodnotí zahraniční nahrávky svých písní, ale proti Čechům nic nemá, i jeho zahradník je Čech.‘“ Jiřina Fikejzová byla dotčena, ale žádné postihy kvůli nahrávce nepřišly...
Pokračování na straně 18
Dokončení ze strany 17
Vtéto branži hodně záleží na osobních kontaktech. I v dobách totality se našli producenti - ač se jim tehdy tak neříkalo -, kteří si věděli rady. Jan Adam připomíná zásluhy Jiřího Vinařického, pozoruhodně schopného muže, jenž mimo jiné reprezentoval firmu Supraphon. „Na bulváru v Cannes jej zdravili,Hi, Mr. Supraphon!‘ a všude ho znali a všechno obstaral. Když počátkem 70. let chtěla Helena Vondráčková nazpívat písničku Roberty Flack Killing me Softly with his Song (Borovec ji nazval Dvě malá křídla tu nejsou), nikdo nedokázal získat svolení, ale Jiří Vinařický to zařídil a písnička se hraje dodnes.
Takhle průzračně jednoduché to ale také nebylo. Jedním z mála subjektů ze zemí bývalého socialistického bloku, který vyplácel autorské odměny původním autorům či nositelům práv, byl náš Ochranný svaz autorský (OSA). Představitel této již osmdesátileté instituce Roman Strejček tvrdí, že praxe výplat autorských odměn v případě úprav převzatých skladeb se v období před listopadem 1989 a po něm nelišila. „Jde o zásah do osobnostních práv autora. Proto je úpravce textu, případně skladby, povinen získat od autora k takovému zásahu do díla souhlas, tzv. autorizaci. V rámci ní vzniká i smluvní vztah, ve kterém původní autor může, avšak nemusí přiznat úpravci podíl z provozování upraveného díla. V případě, že původní autor podíl úpravci nepřizná, sto procent autorské odměny se vyplácí původnímu autorovi či nositeli práv. V takovém případě úpravce žádá jednorázovou odměnu přímo od vydavatele, případně interpreta.“
„Coververze je trochu počeštěný název nové nahrávky písně už předtím nahrané. U nás jde hlavně o nahrávky s českým textem, který je překladem původního. Český textař je oficiálně označován potupným jménem subtextař, český text pak je subtext,“ říká velmi zaměstnávaný textař a libretista Eduard Krečmar. „Coververze jsem vyráběl vesele už pro skupinu Sputnici, kde jsem začínal. Tehdy jsme si se svolením původních autorů nedělali hlavu, písničku jsme obšlehli z rádia a český text se někdy podobal původnímu - třeba Robot Man byl Muž robot a Stupid Cupid byl Tupý Kupid, jindy to bylo o něčem jiném a někdy jsme si z vážné písničky udělali srandu.“
Eduard Krečmar hovoří také o tom, že i po přechodu k profesionálům tato praxe vlastně pokračovala: „Vydavatelství Supraphon a Panton si autorizaci českého textu a svolení k jeho vydání dost hlídaly, avšak rozhlas, televize i zpěváci na svých vystoupeních s klidem provozovali nepovolené překlady - často nepřeklady. Někdy jsme my autoři šli spíš po napodobení zvukové stránky textu - Třeba It’s a Heartache (čti hárdejk) zaznělo jako Jen se hádej. Ze strany převážně západních původních autorů to bylo víceméně tolerováno, neviděli asi za železnou oponu anebo nám to tu za ní nechtěli ještě ztěžovat.“ Před námi jsou serpentiny Po roce 1989 nastal podle Krečmara radikální obrat. Nakladatelství, která se autorům o jejich práva starají, založila u nás své pobočky nebo pověřila českého nakladatele, aby se o jejich repertoár staral na našem území. „Ti, co to dělají, jsou subnakladatelé. A převážně oni dávají souhlas k překladu textu a k jeho provozování. Někdy se ten souhlas dostane snadno, někde je z centrály vyžadován zpětný překlad do angličtiny nebo jiného původního jazyka, v němž dílo vzniklo. Máme po žížalkách. Bez souhlasu nedostane český textař či subtextař za provozování ani korunu a vydavatel za vydání nepovoleného překladu zaplatí dvojnásobek za,bezdůvodné obohacení‘.“ Krečmar se domnívá, že je lépe se původního obsahu a atmosféry písně maximálně držet, avšak otrocký překlad by zas nebylo možné zpívat. A situaci shrnuje: „Myslím si, že to je správně, že původní autor má nárok na to, aby jeho dílo zaznělo tak, jak ho zamýšlel on. Nepochopili jsme to však hned a ještě dnes jsou někteří textaři udiveni, že jsou něčím vázáni. Že právo platí.“
Textař a publicista Michael Prostějovský, který byl na přelomu 70. a 80. let vedoucím oddělení dramaturgie a produkce v Supraphonu a české texty píše dodnes, zná problematiku coververzí zahraničních skladeb z obou stran. Připomíná, že za minulého režimu bylo součástí hudebního vydavatelství Supraphon i nakladatelství. „Jestliže se mělo něco vydat na deskách s českým textem, Supraphon zakoupil od zahraničního nakladatele subnakladatelská práva, nechal vytvořit český text, vydal píseň v notách, natočil českou verzi a vydal ji na deskách. Autor českého textu pak obdržel provozovací honoráře, které odpovídaly polovině podílu původního textaře. Tak totiž hovoří teoreticky mezinárodní rozúčtovací pravidla. Přitom ale Supraphon zásadně opomíjel tu část osobnostních práv, která stanoví, že původní autor nebo držitel práv musí českou verzi také schválit.“
Jednoduše řečeno, v obchodní rovině to jakžtakž fungovalo, ale jak potvrzuje Prostějovský, rozhodně nikdo nikdy české texty v zahraničí neschvaloval a neřešil. Vznikaly verze dobré a skvělé, ale i mnohé paskvily. „V praxi se většina textařů tehdy snažila přiblížit zvukomalebně originálu, a to především v názvu skladby,“ vzpomíná Prostějovský, jak vznikaly převody typu Dancing In The City, z níž se stala Tanečnice Kitty (český text Zdeňka Borovce zpívala Helena Vondráčková). „Někdy český textař nebral na vědomí z originálu naprosto nic. Například skladba Don’t Cry For Me Argentina byla natočena pod názvem Před námi jsou serpentiny. Toto vše se změnilo po roce 1989. Udělení někdejších subnakladatelských práv bylo zneplatněno a pro všechny další reedice bylo nutno žádat o autorizace znovu, jako u nových titulů. Podle současné praxe se však k žádosti předkládá i zpětný překlad původního textu a majitelé práv dbají na to, aby obsahově šlo skutečně o srovnatelné dílo.“
A tak mnozí zpěváci s údivem zjišťují, že ač jejich nahrávky cizích písní s českými texty kdekdo zná, znovu se natočit nebo vydat nemohou, neboť k jejich vydání chybí svolení majitelů práv neboli autorizace. Nedávno něco podobného zažil Pavel Bobek, který zdůrazňuje, že vždy dbal na to, aby práva k převzetí zahraničních písní vydavatel v pořádku vyřídil. „Nikdy se mi nedoneslo, že by si někdo stěžoval, ale že přece jen nebyla práva vždycky v pořádku, se ukázalo, když jsme chystali mé dvojalbum Antologie. Na dvě písničky - Zkus se životu dál smát (Walk On The Wild Side) Lou Reeda a Dvě stě cest, jak sbohem dávat (50 Ways To Leave Your Lover) Paula Simona -, ke kterým mi český text pořídil Michael Žantovský a jež obě vyšly v Pantonu a úspěšně se léta hrály, nepřišlo povolení.“
„V případě, že úpravce nebo vydavatel nezískal autorizaci k úpravě díla, není možné takové dílo užít. Nelze však vyloučit, že docházelo k užití děl i bez autorizace, nicméně takové užití je v rozporu s autorským zákonem,“ upozorňuje Roman Strejček a připomíná, že právě OSA může upozornit uživatele na skladbu, která nemá autorizaci k úpravě. „Při ohlašování děl úpravcem požadujeme předložení souhlasu původního autora,“ zdůrazňuje.
Ačkoli má tvorba českých textů k zahraničním písním u nás dlouhou tradici a mnohé hity světových interpretů se na české scéně proslavily až poté, co zaznamenaly úspěch jejich české verze, přestává být psaní českých textů pro textaře lukrativní. „Většina velkých anglických a amerických nakladatelů udělí prostřednictvím své české pobočky nebo přímo z centrály souhlas k vytvoření české coververze jen za podmínky, že nebudou dotčena majetková práva původních autorů. Tedy že provozovací honoráře poputují k nim v plné výši,“ vysvětluje Michael Prostějovský a dodává, že i tehdy, kdy je výjimečně českému textaři podíl přiřčen, jde kvůli rapidnímu poklesu prodeje nosičů jen o symbolické odměny. Dominantní nakladatelé přitom postupují stejně v České republice jako v Německu, kde je osminásobně větší trh. „Nechtějí slyšet na to, že vlastně český textař vytváří zcela nové dílo a že jeho vytvoření je někdy daleko těžší než napsat text původní. Vlastně to berou asi tak, jako by šlo o filmové titulky,“ komentuje to Prostějovský s tím, že tuto skutečnost mnozí čeští subtextaři zjistili až po několika letech od odevzdání díla, když neobdrželi předpokládané autorské (licenční) odměny. Proto po vzoru německých kolegů zavedli praxi, že za vytvoření díla (subtextu) požadují jednorázovou odměnu. Její výše i plátce je zcela individuální. Plátcem může být například interpret, producent nahrávky či její vydavatel.
Náprava se děje Ať už byla v minulosti práva jakkoli zanedbávána, jisté je, že v současnosti se například Supraphon usilovně snaží chybějící autorizace doplnit. Jen statistika za uplynulý rok ukazuje, že z více než pěti set žádostí o autorizaci byly kladně vyřízeny bez dvou tři stovky a jen devětatřicet snímků dostalo nálepku „Denied“, tedy zakázáno. „Na zbylé žádosti o autorizaci zatím odpověď nemáme,“ vysvětluje vedoucí dokumentace Supraphonu Helena Bartíková. „Někteří nakladatelé jsou nedobytní, někdy se nám dokonce žádost vrátí z adresy, kterou nám sdělila OSA, jako adresát neznámý.. a pátráme dál. Neautorizovaných skladeb máme v katalogu celkem 173 a toto číslo není konečné - autorizujeme dál. Od roku 2004 již máme 2787 ověřených autorizací či oddělením dokumentace autorizovaných skladeb, ani toto číslo není konečné.“ Bartíková připomíná, že téměř vždy jsou zakázány písničky Irvinga Berlina, skupiny ABBA, Johna Lennona a Paula McCartneyho.
A někdy problémy vyplavou na povrch zcela nečekaně. Například od Karla Gotta publikum na každém koncertě vyžaduje evergreen Charlese Aznavoura s českým textem Zdeňka Borovce Když jsem já byl tenkrát kluk. Gott ho nahrál v roce 1971, ale v 90. letech francouzský majitel práva prodal, a když se chystala reedice ke Gottovým sedmdesátinám, nastal zádrhel. Nový majitel nechtěl dát svolení. Paradoxně pomohl mladý francouzský nadšenec, který se před časem ozval z Poitiers: jeho maminka se prý kvůli Gottovi dokonce učila česky. „Nešlo to žádnou oficiální cestou, tak jsme poprosili Anthonyho, ať nám nějak pomůže,“ vypráví Jan Adam. „On, ačkoli vůbec není z oboru, se opravdu vypravil do Paříže do Aznavourovy agentury, dodal jim svůj francouzský překlad našeho českého textu, který původně byl jen v angličtině. Byl tak neodbytný, že mu řekli, ať přijde za čtvrt roku... a nakonec ta práva máme.“ Píseň, která se denně hraje v rádiích, tedy zůstává v Gottově repertoáru.
U jiných dávno zlidovělých písní, které však autorizaci dosud nemají, vydavateli někdy dokonce stojí za to nést určité riziko. Skladby, jako je právě hitovka Marty Kubišové Hej, Jude z repertoáru Beatles, Chaplinova melodie z filmu Světla ramp, kterou s orchestrem Václava Hybše a Kühnovým smíšeným sborem nahrál houslista Josef Suk, Gershwinova slavná píseň Ten, koho ráda mám v podání Evy Pilarové či dlouholetý hit Hany Hegerové Lásko prokletá od Jacquese Brela s krásným textem Pavla Kopty, někdy vydavatel uvede znovu v novém výběru i s vědomím, že možná zaplatí dvojnásobnou pokutu.
„Já jsem fanynka Beatles od jejich začátků a písničku Hej, Jude mám ráda, zpívám ji od roku 1969, kdy mi ji dramaturgicky vybral Bohuslav Ondráček, takže mě pochopitelně mrzí, že se nemůže znovu použít,“ komentuje situaci Marta Kubišová. „A shodou okolností po mně teď žádali povolení z Japonska, aby po sedmnácti letech mohli znovu v televizi vysílat dokument o mně. Jmenuje se Hej, Jude.“
***
Mnohé písně vyšly pod vymyšleným jménem autora nebo skryty pod termíny traditional či americká lidová. Někdy si jejich autorství čeští upravovatelé a interpreti rovnou přivlastnili. Bez souhlasu nedostane český textař či subtextař za provozování ani korunu a vydavatel za vydání nepovoleného překladu zaplatí dvojnásobek za bezdůvodné obohacení
Eduard Krečmar textař a libretista
Na dvě písničky - Zkus se životu dál smát (Walk On The Wild Side) Lou Reeda a Dvě stě cest, jak sbohem dávat (50 Ways To Leave Your Lover) Paula Simona -nepřišlo povolení
Pavel Bobek zpěvák
U dávno zlidovělých písní, které však dosud nemají autorizaci, vydavateli někdy stojí za to nést určité riziko a zaplatit případnou pokutu
O autorovi| MARTA ŠVAGROVÁ, Autorka je redaktorkou Lidových novin
