V souvislosti s právě ukončeným světovým kongresem psychiatrie v Praze se v médiích objevovaly zprávy o demonstraci stovek lidí protestujících proti údajným brutálním metodám v psychiatrické léčbě dospělých a dětí. Tato demonstrace, stejně jako expozice s názvem Psychiatrie – pomoc, nebo smrt? probíhající paralelně s kongresem, byla dle médií organizována scientologickou církví.
Zřejmě to byli její členové, kteří mě každé ráno na cestě do bývalého Paláce kultury vítali obřím plakátem znázorňujícím roztržená pouta na zkrvaveném nemocničním lůžku. Vedle plakátu s obrazem lůžka, na kterém měli sadističtí psychiatři asi vraždit anebo aspoň mučit své nevinné oběti, poskytovali „aktivisté“ leták, jenž obsahoval jména předních světových psychiatrů, kteří za finanční částky, prý mnohokrát převyšující jejich běžné výdělky, zkoumali a propagovali produkty významných farmaceutických firem. Firem, jejichž finanční obraty činí ročně desítky miliard dolarů.
Pokračování na straně 10
Dokončení ze strany 1
Jako jednoho z mála „východoevropských“ účastníků kongresu, který si vysoký účastnický poplatek hradil z vlastní kapsy, nikoli z „kapsy“ farmaceutické firmy, mě tyto, ať už jakkoli zkreslené či nepřesné informace, nijak nepřekvapily.
Problém neobjektivity a tím i neetičnosti některých lékařských, zejména farmakologicky zaměřených výzkumů se na půdě odborných lékařských společností a časopisů řeší již mnoho let. Praxe, kdy uznávaní vědci či klinici vychvalují účinnost léku podle toho, která firma je zrovna platí, je stejně běžná jako předepisování preparátů ambulantními lékaři „motivovanými“ – tedy podplácenými – farmaceutickými firmami. Děje se tak nejen u nás, ale i v civilizovanějších zemích.
I na současném kongresu na toto téma zazněla z úst vedoucích představitelů světové psychiatrie kritická slova, při kterých se nejedna „akademická či vědecká kapacita“ musela hluboce červenat. Nezaznamenal jsem však, že by mimo obecných apelů na etiku výzkumu a léčby byla navržena konkrétní řešení, aspoň ne během plenárních zasedání. A tak jako většina mezinárodních a domácích lékařských kongresů i tento psychiatrický tak trochu vypadal jako marketingová akce velkých farmaceutických společností.
Na druhé straně je samozřejmě nerozumné vykazovat z kongresu někoho, kdo nejen dobře „platí“, ale také koneckonců vyvíjí a vyrábí důležité chemické substance, které při rozumném podávání mohou pacientům a jejich rodinám významně ulevit od jejich trápení, či je dokonce zachránit před sebezničením.
Na špatném konci zdravotnictví Problematika tzv. třetích osob, které mimo lékaře a pacienta ovlivňují způsob a průběh léčby, není jednoduchá ani jednoznačná. O to víc, že mezi ně nepatří jen producenti medikamentů, ale i hráči, kteří jsou mocní nejen finančně, ale i politicky – zdravotní pojišťovny. Málokterý pacient se dozví, proč s ním lékař strávil tak málo času, proč ho propustili nebo naopak nechali v nemocnici, proč ho lékař poslal na desítky zbytečných vyšetření či naopak neposlal na ty, které životně potřebuje. Málokdo také ví, že ambulantní specialista či klinický psycholog musí koncem roku vracet desítky tisíc korun zdravotním pojišťovnám jen proto, že vyšetřil a léčil za rok více lidí, než se pojišťovnám hodilo. Takže stovky hodin pracoval vlastně zadarmo. Na špatném konci tohoto nepřehledného a tím i málo efektivního zdravotnictví však přece jen nestojí lékaři, nýbrž pacienti.
Pacienti mohou být v odlidštěném systému dobře léčeni jenom tehdy, najdou-li vědecky erudované, ale hlavně slušné odborníky závislé především na nich, ne na tzv. třetích osobách. Toho se dosáhne jen tehdy, když bude pacient aktivním partnerem nejen v diagnostice a léčbě své nemoci, ale i v odměňování svého lékaře. Pokud tomu tak nebude, pravděpodobně se lehce stane pouhým zdrojem „bodů“ od pojišťoven či pasivním konzumentem farmaceutických produktů.
Tak jako pacient potřebuje dostatečně odborně i lidsky vybaveného lékaře k tomu, aby v něm vyvolal důvěru a pocit bezpečí, tak i lékař potřebuje pacienta, který chce vědět nejen to, čím přispěl ke vzniku své nemoci, co a proč s ním lékař dělá, ale také, jak je jeho lékař za svoji péči odměněn a kdo všechno ovlivňuje jeho rozhodnutí. Právě důvěra a bezpečí jsou podmínkou fungujícího vztahu, který, jak dokazuje mnoho výzkumů i klinická praxe, rozhoduje o výsledcích léčby často víc než prostředky, jimiž lékař pacienta léčí.
Mediální prezentace neslušných praktik některých lékařů, ale i demonstrace zmanipulovaných fanatiků ukazují, jak je tento vztah křehký a zranitelný. V případě psychiatrie je situace o to závažnější, že péči o duševní zdraví potřebují nejen jednotlivci, ale i skupiny obyvatel, například matky s malými dětmi, senioři, sociálně znevýhodnění lidé či politici. Lékaři, kteří se chovají korupčně, ohrožují své pacienty stejně jako ti, kteří svými paranoidními výpady straší lidi a odrazují je tak od kvalifikované a kvalitní péče. Jako kolega mnoha odborně a lidsky bohatých psychiatrů, terapeutů či psychoanalytiků, i jako potenciální pacient jsem přesvědčen, že taková péče je u nás zatím pořád dostupná.
***
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| PETR PÖTHE dětský psychiatr
