Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Mamutík a Kopčem měli tmavé tváře

Česko

S Markem Orko Váchou o umělém zkracování i natahování života, genetice a víře, proměně idealistických mediků v rutinéry, tichu v Antarktidě a Bílé sobotě

Ve vědecké komunitě je nejvíc věřících mezi astronomy, nejméně mezi biology, říká přednosta Ústavu etiky na 3. lékařské fakultě UK Marek Vácha. On sám je výjimkou, je totiž kněz. Rozhovor před Květnou nedělí se proto logicky týká života a smrti.

* LN Předpokládám, že jste jediný český katolický kněz, který má zároveň vzdělání v molekulární genetice.

Vím ještě o jáhnovi Jiřím Bůžkovi, který se připravuje na kněžské svěcení.

* LN Evoluční biologové dělají dojem veselých cyniků, kteří nemají žádné iluze o altruismu, genetici zase mívají sklon k fatalismu. Zatímco třeba leckteré astronomy vede jejich věda k víře, u biologů se to zdá být spíš opačně...

To máte naprostou pravdu, ve 20. století se k tomu dělala řada průzkumů. Věřící se mezi vědci vyskytují zhruba stejně, bez ohledu na to, zda šlo o západní zemi nebo komunistickou. Nejvíc jich však bylo mezi astronomy a nejméně mezi biology.

* LN Jak to, že ve vás genetika víru posílila?

Ano, obvyklá otázka... Víra nespočívá v tom, že si někdo o něčem něco myslí, například že pro věřícího je v množině bohů jen jeden člen a pro ateistu je prázdná. Víra jsou spíš oči, kterými se díváme na svět.

* LN Co díky nim vidíte v lidském genomu? Francis Fukuyama po jeho přečtení doufal, že se teď dozvíme, jak je to například s rozdíly mezi rasami. Odpověď tedy zní, že genetické rozdíly mezi rasami jsou nepatrné, byť černoši rychleji běhají a Rusové jsou dobří matematici?

Přečtení lidského genomu znamená, že starý rasismus je mrtev. Šest miliard lidí na Zemi je víc příbuzných než tlupa goril na jediné hoře (což je dáno i tím, že jejich předci byli dřív hojní, zatímco naši vzácní, a pak se karta obrátila). Pramáti Eva byla černoška se vším všudy, mutace pro bílou barvu pleti je patrně nedávného data. Mamutík a Kopčem měli nejspíš tmavé tváře, což je třeba skinheadům stále připomínat. Zároveň vyvstávají nové otázky. Tak jako geny odpovídají za barvu květu tohoto petrklíče na stole, i u lidí ovlivňují stavbu těla: třeba jestli máme ušní lalůček přirostlý nebo povislý. Jsou geny odpovědné i za mou žárlivost, lásku, agresivitu? Loni na podzim rozhodl italský soud, že Alžířan Abdelmalek Bayout si za vraždu odsedí o rok méně (tedy osm let), protože měl neblahou mutaci genů. Což vyvolalo ohromnou vlnu protestů mezi genetiky. Britský výzkumník Steve Jones ironicky poznamenal, že 90%všech vražd spáchají lidské bytosti s Y chromozomem, tedy muži. U nás dvou je šestnáctkrát vyšší pravděpodobnost, že skončíme v kriminále, než u těch dam u sousedního stolu. Mají se tedy mužům automaticky snižovat tresty kvůli genetickým dispozicím?

* LN Ale genetický předpoklad k agresivitě existuje.

A evoluční biolog zase bude uvádět své příklady. Třeba že pocity závratí jsou zřejmě vzpomínkou na doby, kdy jsme žili na stromech - od těch dob máme také pohyblivou přední končetinu, na rozdíl od kočky nebo psa... Jenže, jak říkal starý Kant, příroda není ani tak naše matka jako spíš nevlastní matka. Člověk není jen průsečík genů a prostředí, má svobodu, můžeme jednat i jinak. Jsme propuštěnci přírody.

* LN Když jste před chvílí použil výraz „pramáti Eva“, věříte, že existovali Adam a Eva?

Pramáti Eva je technický termín molekulární genetiky.

* LN Ale teď se vás ptám jako věřícího: Existovali tak jako vy nebo já?

Osobně myslím, že ne. Je to obraz, nikoli deníkový záznam. Musíme ho číst s vědomím, že byl určen pro jiné publikum v jiné době. Ten příběh je pravdivý, ale není to pravda vysokoškolských skript. Jinak bych musel hodit do koše většinu literatury, protože její postavy jsou „vymyšlené“. Když naši medici na výjezdním soustředění zpívají z rozmlácenýho kostela / v krabici s kusem mýdla / přinesl jsem si anděla, neznamená to, že lžou. Dědicové by eutanazii zneužili

* LN Česká lékařská komora vydala nedávno stanovisko k ukončování zbytečné léčby. Rozumím tomu správně, že šlo o shrnutí nepsaných pravidel, která poslouží jako právní pojistka proti možným žalobám pozůstalých?

Ano. Příbuzní pacienta někdy požadují, aby lékaři dělali vše, co je v lidských silách - ale ono už někdy v lidských silách mnoho není. Jako bychom si někdy neuvědomovali, že zemřeme. U nevyléčitelných pacientů v konečné fázi, kteří už nejsou schopni vyjádřit svou vůli, lékař „přepne“ na paliativní léčbu, tedy tišení bolesti. Z etického pohledu je to čisté. Jako existuje eutanazie, z mého pohledu nepřípustné zkrácení lidského života, existuje i dystanazie, jeho neúměrné natahování.

* LN Kolik takových nevyléčitelných pacientů vlastně v České republice je? Desítky? Stovky?

To nikdo neví, přesná čísla nejsou známa. Snad to lze odhadnout na stovky.

* LN Četl jste v posledním Respektu esej britského historika Tonyho Judta? Velmi plasticky líčí své loňské ochrnutí kvůli Lou Gehringově chorobě. Ochrnuly mu ruce i nohy, nemůže se „poškrábat, upravit brýle na nose, vytáhnout zbytky jídla mezi zuby“. Esej vyznívá jako volání po eutanazii od člověka, který nemá strach ze smrti, ale ze zchátrání těla a závislosti na jiných. Co byste mu řekl?

Že to tak je. Zejména u mužů jsou obavy ze ztráty kontroly nad sebou strašné. V těchto případech nemá člověk v ruce ani jeden argument proti eutanazii. Takové skupiny pacientů, kde těžko nějak argumentovat, mohou být dvě. První sází na etiku hédonismu, život se rovná co nejkomfortnějšímu čekání na smrt, a když převáží nepříjemnosti nad příjemnostmi, není důvod tady dál co pohledávat. Druhá skupina - zajímavější - jsou intelektuálové (nebo třeba šéfové firem zvyklí rozhodovat), kteří jsou smířeni se smrtí a dávají jí přednost před totální ztrátou kontroly nad tělem. To však neznamená, že bychom měli eutanazii uzákonit. Protože zákon by se jako deštník roztáhl i nad spornými případy. Dva roky jsem pravidelně jezdíval do domova důchodců a překvapovalo mě, že byl někdy plný mladých návštěvníků s vnoučaty, jindy prázdný...

* LN Podle toho, jestli zrovna přišel důchod?

Právě. O eutanazii přemýšlíme jako o dialogu dvou autonomních sebevědomých lidí, pacienta a lékaře; ale takto to bývá málokdy. Pacient trpí bolestmi, vůbec nemusí být sebevědomý, zatímco mladí dědicové jsou výmluvní a aktivní. Kdyby šlo o nemovitost nebo jiné větší dědictví, pacient by tlaku těžko vzdoroval. Proto jsem proti uzákoňování eutanazie. Nářek není měřitelný

* LN Čím to, že na pražských lékařských fakultách přednášejí etiku tak často římští katolíci?

Nad tím asi každého napadá, že takový člověk bude do výuky vnášet svou ideologii. Vyučující by ale neměl zneužívat prostor, který má, k propagaci své oblíbené politické strany, oblíbené životní filozofie nebo svého náboženství. Včetně ateismu.

* LN To přece nejde z člověka vypreparovat. Zvlášť když má přednášet etiku.

Pokud chce být učitel dobrý, jeho úkolem je v zásadě navést studenty na to, čemu říkáme etika tří kroků. Za prvé máme hledat, v čem spočívá problém: co to je reprodukční klonování, jak probíhá asistovaná reprodukce. Za druhé hledáme, jestli si o tomto tématu už někdo v minulosti něco nemyslel. Témata jako lež, krádež, spravedlivá válka promýšlely tisíce let nejlepší mozky planety. Je ovšem napínavé, že s některými problémy jsme konfrontováni jako první generace: Heidegger ani Hegel reprodukční klonování neřešili. Kdybychom ovšem zůstali jen na této rovině, stane se ze seminářů nezávazné plácání, což v Evropě velmi hezky umíme: Ten si myslí to, ten něco jiného, udělejme o tom kongres: „Takže vy jste kanibal, to je zajímavé, řekněte nám svůj pohled na věc...“ Třetí krok je proto normativní etika, snaha o identifikaci hodnot - co si myslí student a proč.

* LN Není to iluze, dodatečná racionalizace původních instinktivních postojů?

To se jistě může dít. Ale už v prváku se snažíme vést studenty k tomu, že pokud má seminář k něčemu být, musejí do místnosti vstupovat s rizikem, že ji budou opouštět s opačným názorem než dosud. V tomto směru jsme udělali pozoruhodně špatné zkušenosti se studenty různých náboženských směrů, konkrétně islámu. Opírají se o etiku zajištěnou božským principem, takže vůči jiným argumentům jsou naprosto uzavřeni. Pokud Alláh vkládá duši do embrya 30. den u muže a - tuším -90. den u ženy, je to prostě ložené a nelze s tím hnout.

* LN Prý vozíte každý rok mediky na prohlídku do Osvětimi. Jak to probíhá?

Studenti mají předtím seminář o eugenice a akci T4 (nacistický program systematického vyvražďování postižených lidí). Přednáší nám lékařka, která pracuje s přeživšími a jejich dětmi, ukazuje, jak se trauma přenáší mezi generacemi. Jedna z žen, jež přežily Osvětim, vychovávala své dítě vědomě bez lásky. Sama přišla v Auschwitzu o rodiče a nepřála si, aby takovému traumatu jednou bylo vystaveno její dítě. Tím se deformovaly vztahy po celé generace.

* LN Jací jsou dnešní medici?

Na 3. lékařské fakultě jsem se nesetkal se skeptikem, 99 %studentů přichází s ideály a nadšením, mají touhu pomáhat lidem, zlepšovat komunikaci s pacienty...

* LN A pak se to změní?

Po škole, před atestací, když jsou často mizerně placeni, zakládají rodiny a mají finanční potíže a upadají do rutiny. Výuka na fakultě probíhá ve třech rovinách: vědomosti, dovednosti a postoje. Ty první jsou u nás v podstatě na světové špičce, ty druhé také, v české medicíně to však tradičně skřípe s postoji. Pacienti si stěžují, že lékaři jsou arogantní a nekomunikují s nimi, že jakmile za pacientem zaklapne nemocniční brána, stává se kusem, číslem, souborem orgánů, které je nutno opravit... Kde jsou měřitelné příznaky jako třeba zvýšená teplota, vyšší krevní tlak, změna ve složení krve, tam umí medicína docela dobře vrátit výchylku do normálu. Subjektivní nářek už nás nezajímá, protože není měřitelný. Setkal jsem se s případem, kdy dítě bylo ve škole šikanováno a stydělo se o tom mluvit s maminkou. Ale ví, že když má angínu, může zůstat doma. Angína se skutečně opakovaně dostaví - a lékař mu dá prášky. Jako by nám v této perspektivě unikalo, že nemoc může být i reakcí na životní situaci nebo útěkem z ní. Snaží se to zachytit psychosomatická medicína, ale zůstává na okraji. Protože je neměřitelná a nemá data, která by bylo možno publikovat. Duchovní cvičení v Antarktidě

* LN Účastnil jste se dvou výprav do Antarktidy. Co jste se na nich dozvěděl?

To jsou v podstatě duchovní cvičení. Četl jsem deníky různých cestovatelů a bylo zajímavé, jak i ti, kdo se předtím nehlásili k žádnému typu víry, najednou mluví o Bohu a o smyslu života: Scott, Amundsen nebo nejlepší polárník všech dob Shackleton. Pořád jsem nevěděl proč - a pak se tam člověk dostane a pochopí. Je to jediný kontinent na světě, kde je příroda výrazně silnější než člověk. Lítá a jezdí se tam nikoli podle jízdních řádů, ale podle počasí. Je to také jediné místo na světě, kde se divoké zvíře nebojí člověka. A pokud máte štěstí a jste ponechán sám sobě, začne ve vás prostředí pracovat. Největší problém antarktických posádek je bezpodnětovost prostředí. V téhle kavárně se kolem baví lidé, slyšíte zdálky sbíječku, na stole je květina, ale tam je led, vzduch, skály a ticho. Když přiletí racek, je to událost hodná zaznamenání do deníku. I lidé, kteří tam byli čtrnáct dní, mluví o hlubokých zážitcích. Vyvolává je sama příroda. Ale nemusejí se zažít jen v Antarktidě, žil jsem šest měsíců v trapistickém klášteře, kde se dodržuje absolutní mlčení, a to bylo srovnatelné prostředí.

* LN Máte o Velikonocích nějaký osobní rituál mimo těch, které stanovuje církev?

Na Bílou sobotu by měl být člověk o samotě a v tichu. Mám stále farnost v Lechovicích u Znojma, je maličká, mše je tam jen v neděli, tak se to dá pořád skloubit. Kolem Velikonoc tam na pár dní kvete kosatec nízký. Tak si je chodím brzy ráno fotit, protože květy vždy odpoledne zvadnou.

***

ŽIVOTOPIS

Marek Vácha

Narodil se 14. září 1966 v Brně. Na

Přírodovědecké fakultě MU v Brně

vystudoval obor molekulární biologie a

genetika. V roce 1990 navázal studiem

teologie v Olomouci a v Bruselu.

Slouží jako římskokatolický kněz

v Lechovicích a jako kaplan farnosti při

pražském kostele nejsvětějšího Salvátora.

Třetím rokem přednáší etiku na

3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy

v Praze. V letech 1997 a 2000 se účastnil

dvou výprav do Antarktidy.

V roce 2002 žil šest měsíců v trapistickém

klášteře Sept-Fons ve Francii. Vydal

esejistické knihy Tančící skály (2003),

Šestá cesta (2004), Návrat ke Stromu

života (2005), Poslední země:

Antarktida (2007), Místo, na kterém

stojíš, je posvátná země (2008)

a Probouzení (2009).

Ve Skautu získal přezdívku Orko (= zkratka

pro Orlí oko).

Autor: