Jsem šťastně ženatý už 35 let,“ zakončil svůj monolog na téma afričtí muži třiašedesátiletý lékař John a objednal si další dvojitou whisky v zahradní restauraci uprostřed prašného Gaborone, hlavního města Botswany. Žena vedle něj netrpělivě čekala, až mi John vysvětlí všechny sociální i zdravotní peripetie sužující jeho zemi, a zjevně nic z toho ji moc nezajímalo, protože si hrála s mobilním telefonem a občas na něj vyjekla něco v tswanštině.
Když jsem se Johna zeptala, jestli jeho manželka třeba taky nechce něco k pití, rozesmál se. „Kdepak, tohle není moje žena. To je moje přítelkyně,“ říká.
„Tady tomu říkáme žena z druhé ruky.“ Ale whisky jí objednal. Fenomén „secondhandových žen“ není v Africe nic výjimečného. Někde se mu říká fenomén „malého domku“, protože milenky mívají menší dům než manželky. Polygamii se de facto pořád daří i v zemích, kde je nelegální, protože žena se bez muže stále jen těžko uživí. V Botswaně, zemi díky diamantům bohaté, a tudíž sofistikovanější než jiné země Afriky, mají pro tento trend i adekvátně sofistikovaný důvod. Snad každý muž se v průběhu konverzace zmíní, že v Botswaně připadají na jednoho muže čtyři ženy, což sice není pravda, ale tento fakt tu zlidověl stejně neúprosně jako třeba v Česku to, že nejvíc se člověk nastydne od nohou. Je to prostě informace zakořeněná do takové hloubky společnosti, že jí logickými argumenty ani statistikou vůbec nelze konkurovat.
„U nás na každého muže připadají čtyři ženy,“ informuje mě tedy také John a přidává svou teorii: v Botswaně je nedostatek mužů proto, že jich tisíce zemřely v jihoafrických dolech na drahokamy kvůli zranění, násilí nebo později následkem dlouhodobého kontaktu s azbestem. On osobně vnímá tradici secondhandových manželek jako charitativní pomoc ženám: „Kdyby každý z nás mužů neměl aspoň dvě ženy, spousta z nich bude sama.“ A botswanští muži jsou takoví gentlemani, že by nikdy nemohli dopustit něco tak krutého jako ženskou samotu. John říká, že jeho manželce se mimomanželské vztahy sice nelíbí, ale on že cítí zcela altruistickou povinnost dopřát teplo a bezpečí mužské náruče a peněženky více ženám než jen té své právoplatné, byť těm ostatním jen na částečný úvazek. Na otázku, jestli tento typ altruismu nařizuje, že si mají muži hledat jen milenky ve věku svých dcer nebo vnuček, John odpovídá otázkou: „Tak je to ale přece všude na světě, ne?“ John je lékař a se svou secondhandovou ženou se seznámil u sebe v ordinaci. „Vytipovala si mě, protože věděla, že jako doktor v privátní praxi budu mít peníze,“ říká. Navrhla mu, že se stane jeho přítelkyní, když jí bude platit účet za telefon a oblečení. Na nájem už má jiného přítele, ten si ale nemůže dovolit dávat jí víc peněz, takže byla nucena k tomu, najít si dalšího. Johnovi se líbila – 24 let, velký zadek, úzký pas, zábavná povaha. Navíc nemá žádné pohlavní nemoci, což John jako lékař snadno ověřil. Považuje to za malý zázrak v zemi, kde je podle odhadů třetina lidí HIV pozitivní, valná většina nepoužívá kondom a mít několik intimních partnerů současně je bráno jako přirozený stav společnosti.
Problém je, že secondhandové ženy často chtějí hned otěhotnět, protože to zvyšuje jejich šance, že je muž bude podporovat navždy nebo aspoň déle, než je běžné. Tedy do chvíle, kdy přijde nějaká lepší žena z druhé ruky. Navíc s dítětem můžou dostat podporu od státu.
„A to je největší problém Botswany,“ posteskne si John. „Tady člověk nikdy nemá jistotu, jestli ho žena má opravdu ráda.“ A to mají botswanští muži za všechnu svoji nezištnou dobrotu, věřili byste? .
