Album Napodzim je prvním studiovým nosičem další z mnoha inkarnací legendární skupiny Manželé, souboru, který s sebou nese břemeno postavení průkopníků hip hopu v Čechách. Multiinstrumentalista, skladatel a zpěvák Manželů Lesík Hajdovský ale většinu svého života zasvětil úplně jiné hudbě.
Ve spojitosti s Manželi si (skoro) každý vybaví program Je to vono přezdívaný Jižák (na CD v loňském roce konečně vyšla i původní, „domácí“ verze), satirický pohled na život na nejkrásnějším pražském sídlišti nahraný v polovině 80. let vynalézavě kutilským způsobem v panelákovém bytě. „Holky, co známe/ jsou samý kusy/ sámošku uděláme/ jíst se musí,“ nasadili Manželé dosud nepřekonanou laťku všem příliš vážně se beroucím českým pokusům o hip hop a nasadili ji tak vysoko proto, že se odmítali brát vážně: „Holky, co známe/ jsou samý dobrý/ na hlavě maj vlasy/ a uměj to prý.“ Ne zrovna sportovní typ Hajdovský, kterého k práci na Jižáku inspirovala píseň Grandmastera Flashe New York New York náhodně zaslechnutá ze zahraničního rozhlasu, se sice kromě toho, že zvuk automatického bubeníka imitoval tlučením do kufru a baterky, dokonce přihlásil na kurzy breakdance. Jeho hiphopová tvorba ale byla ojedinělou epizodou, k níž se coby tvůrce již nikdy nevrátil.
Občasné koncertní oprášení Jižáku se vždy neslo v nostalgickém duchu, Hajdovský byl coby tvůrce úplně jinde. Odjakživa tíhnul k folku a na pražské scéně alternativní hudby se zjevil se skupinou FOK (Fathers Of Convention případně Folkové ozvěny Karlína), s níž připravil několik „operetek“ jako například Karlínský viadukt či Srzomabru. Z FOK byl jen krůček do personálně propojeného Švehlíku a Marno Union, coby host se objevil i při barbarských improvizacích Kilhets. V rámci Manželů experimentoval s domácím nahráváním, natočil atmosférický program Ruská deska s recitovanými, bizarními texty ve staré ruštině, po Jižáku se ale autorsky zcela oddal introspektivnímu, folkrockovému písničkářství. V této podobě zastihneme Manžele i na albu Napodzim. Ústřední dvojici Lesík Hajdovský + Mirek Gärtner nedoplňují jejich manželky jako v začátcích skupiny, ale ratolesti, starou pákou je někdejší bubeník Švehlíku Ivan Pavlů. Repertoár alba odráží koncertní playlist skupiny, takže ne CD kromě novinek najdeme i starší, prověřená čísla, jako je Koleda, Honza šel do světa či Hranice.
Hajdovský se na desce prezentuje coby zdatný autor a zpěvák odvážně klenutých melodií, jimž bohužel na kráse ubírají nevynalézavá, zbytečně při zemi se držící aranžmá, která by bylo lze srovnat se sterilitou státem podporovaného bigbítu 80. let. Což je škoda, Hajdovského písně v sobě nesou potenciál vznosných gradací s příjemnou příchutí východoslovanského patosu. Jako by se Manželé ve své hudbě zničehonic začali bát velkých gest a citů.
V textech Václava Jelínka a Kateřiny Hajdovské-Tlusté, které Lesík zhudebňuje, je tomu naopak, velká slova a až kýčovité obrazy pocházejí z hájemství folku: „Sedl jsem si do bláta a čekám/ a prosím o smilování,“ zní první dva verše disku. Jinde to funguje podstatně lépe: „Koleda, půjčte mi niklák/ Vyzkoušejte to na mně/ Já budu pro vás všivák,“ zní Lesíkova asi nejslavnější písnička, kterou měl v repertoáru i Švehlík. Nejpřekvapivějším obrazem je ovšem dvouverší: „Hranice je průsvitná blanka/ a Blanka je průsvitná hranice...“ Těch dalekosáhlých asociací!
Lesík Hajdovský pokračuje v cestě nastoupené na intimních albech Kde jsme zůstali a Už hoří svíce, novým Manželům by ale prospěla větší odvaha nebo producent ve studiu. Album Napodzim je bohužel poněkud - a víceméně zbytečně - bezbarvé.
Manželé: Napodzim
Hudební pondělí Divadelní úterý Literární středa
Filmový čtvrtek Výtvarný pátek
O autorovi| PETR FERENC, autor je hudební publicista
