České divadlo má štěstí na mužské dvojice, které spolu pevně srostly, a díky tomu přinesly nový humor, poetiku i styl. Horníček-Kopecký, Šimek–Grossmann, Sovák-Horníček, Pecha–Polívka, Vávra–Vorel, z mladé generace časem snad Vojtěch Dyk a Jakub Prachař a na Slovensku samozřejmě Lasica–Satinský.
Tři z nich ale vytvořily věčnou firemní značku. Nezaměnitelné, nesmrtelné logo. Voskovec–Werich, Suchý–Šlitr a Smoljak–Svěrák.
Kdo z autorské dvojice měl na společném díle větší podíl? To zůstane ve všech třech případech navždy utajeno. Dovedete si představit, že by Werich někdy prohlásil, „to jsem vymyslel já, Voskovec mi jenom pomáhal“? Že by Jiří Šlitr řekl, že Suchý neumí psát texty a že mu jimi kazí melodie? A že by Zdeněk Svěrák vypustil z úst cokoli, co by jakkoli degradovalo jeho přítele a kolegu? A naopak?
Podobné dvojice jsou totiž jako pevná manželství, která se řídí tím, že špinavé prádlo se nepere na veřejnosti. A tak lze hledat jenom indicie, letmé stopy, které více než velikost podílu vyjadřují jeho druh a zabarvení.
Voskovec a Werich: společně 21 let
Dva studenti práv, co se znali z gymnázia v pražské Křemencově ulici, si z legrace, které říkali hlína, zahráli amatérské divadelní představení Vest pocket revue. Rozhodně se dada sérií nechtěli živit, ale pobavit spolužáky.
Říkalo se o nich, že byli jednou duší ve dvou tělech. Dodnes převládá názor, že Voskovec je básnickou a literární polovinou dvojice, zatímco Werich jeho humorný a zemitý doplněk. Voskovec proti tomuto nesmyslu neustále protestoval.
Často psali na chalupě, kde si i společně vařili. Během jedenácti let napsali desítku úspěšných her a natočili několik filmů. Pak je nacistický tisk označil za nejnebezpečnější umělce v Československu.
Po roce 1948 odešel Voskovec natrvalo do USA a nikdy se mu nepodařilo Wericha přesvědčit, aby přišel za ním. Pokoušel se o to několikrát. Werich zůstal v Praze a místo po jeho boku zaujal Miroslav Horníček. Nová tvůrčí dvojice však věhlasu V+W nikdy nedosáhla, jistě i vlivem politických okolností. Werich si dokonce v dopisech Voskovcovi (psali si intenzivně, vyšly tři tlusté svazky jejich korespondence) na spolupráci stěžoval. Voskovec dopadl ještě hůř: v Americe zůstal „jen“ hercem. Do smrti se však znovu a znovu ubezpečoval, že mu Jan Werich nezazlíval rozbití dvojice.
Werich umírá o rok dříve, v roce 1980. Voskovec o vztahu, který Pavel Tigrid kdysi – jistě s nadsázkou – nazval platonicky homosexuálním, píše: „Bylo to neuvěřitelné a neobyčejné soužití – bok po boku i na dálku. Znali jsme jeden druhýho líp a hloub než každej sám sebe. (...) Teď se o něm kecají (a co teprve budou!) obrovské blbostě a uzené polopravdy i lži. Hovno Falstaff a zemitý, lidový optimista! – Rokokový kavalír, jemný milenec přírody, básník a umělec s vědeckým šmrncem. Barokní zjev české literatury ve dvacátém století. (...) Zdenka říkávala, že jediná lidská osoba, kterou miloval, jsem byl já, a myslím, že mohla mít pravdu. (...) Byli jsme právě tak nesmírně odlišní, jak jsme si nesmírně rozuměli: nikoli intelektem, nýbrž něčím, co nemá jména.“ (Zdenka byla žena Jana Wericha.)
Suchý–Šlitr: 12 let
„Já jsem Šlitr.“ „Těší mě, Suchý.“ Psal se rok 1957 a bylo to v pražské vinárně Reduta. Seznámil je Miroslav Horníček, ale byl si jist, že by se našli i bez něj. Suchý zkoušel psát texty, Šlitra lákalo skládat. Ambiciózní Jiří Šlitr byl z dvojice ten houževnatější, racionálnější, cílevědomější. Měl vlastní projekty, s Laternou magikou vystupoval po celé Evropě včetně EXPA v Bruselu. Toužil žít v Americe, hodně cestoval a ještě radši maloval, výstavu kreseb měl i v New Yorku, což například právě u Voskovce vzbuzovalo obavy, že se to nebude Suchému líbit. Suchý však na závist neměl čas, byl příliš zaměstnán vedením divadla. Byl to mimochodem on, kdo Šlitra nenápadně a opatrně přivedl k herectví.
Šlitr také často přemýšlel o emigraci, zatímco Suchý cítil povinnost zůstat doma a starat se o soubor Semaforu i zemi jako takovou.
Během jejich společného profesního partnerství vzniklo 330 semaforských písniček. Jen jednou Šlitr Suchého odmítl – když mu řekl, že texty písní k jeho hře Sekta nejdou zhudebnit. Suchý si je pak zhudebnil sám a hra v roce 1965 v Semaforu propadla (nedávno se písně z ní hrály v Národním divadle v rámci Dobře placené procházky).
Smoljak–Svěrák: 43 let
Pamětníci se shodují, že o sobě nikdy neřekli křivé slovo.
Na výrazněji oddělené tvůrčí dráhy se vydali až po roce 1989, když Zdeněk Svěrák pracoval na filmech se synem Janem a Ladislav Smoljak si z přemíry energie a nápadů založil divadelní Studio Jára, později Láďa. Jeho entuziasmus kolem provozu malého divadelního tělesa, kde byly na rozdíl od Cimrmanů i ženy, se nedal přehlédnout. Hry si sám psal, režíroval, organizoval, sám ještě letos řídil auto, když jela skupina na mimopražský zájezd. Podobně všestrannou manažerskou funkci zastával i v divadle Járy Cimrmana, za což mu byl Svěrák vděčný.
„Jeho samostatné autorské projekty stály v protikladu k jeho práci se Zdeňkem Svěrákem. S ním vytvářel mystifikace, ve vlastních hrách mystifikace bořil. Ty, které jsou v nás, v Češích,“ říká Smoljakova kamarádka a kolegyně Doubravka Svobodová, ředitelka Divadla Na zábradlí a členka Studia Láďa. „Jeho texty vypadaly jako nezávazné hříčky, ale detailně kvůli nim studoval historické materiály, obcházel profesory, kterých se jeho téma týkalo. Tak se velmi spřátelil třeba s Vojtěchem Ceplem,“ říká Doubravka, která u geneze jeho her (mimo jiné Malý Říjen a Hus) stála.
Zdeněk Svěrák přítelovu individuální dráhu pečlivě sledoval, ani v jednom případě nevynechal zkoušku, generálku nebo představení. K práci kolegy měl vždycky poznámky, které bral Ladislav Smoljak nesmírně vážně. „Když měl na zkoušku přijít Svěrák, bylo to, jako když se má objevit úplně nejdůležitější milenka,“ vzpomíná Doubravka.
Poslední věta vypovídá o vztahu obou mužů zřejmě nejplněji.
