Film Děcka jsou v pohodě režisérky Lisy Cholodenkové je typický snímek pro oscarovou sezonu. Aktuální téma se v něm podává přístupnou formou, stírače stírají, světla svítí a herci koncertují. Z toho tématu se ovšem v závěrečném aktu snad až bojácně vykroutí. Škoda.
Mezi velké bitvy americké „kulturní války“ v posledních letech patří spor o právo homosexuálních a lesbických párů uzavírat manželství totožné se svazkem heterosexuálních dvojic. Cholodenkové film by v tom kontextu bylo snadné vnímat jako další taktický tah v boji – v jeho centru stojí rodinný život lesbického páru a jeho dvou dětí. Pozoruhodný je ale tím, že tak nepůsobí – přinejmenším na první pohled. Ne snad že by postoj autorky k diskutované otázce nebyl zřejmý, necpe se ale do prvního plánu, z každého obrazu nekřičí poselství.
Ukazuje soužití dvou žen a jejich dětí jako součást společenského mainstreamu (hrdinky nejsou světice, jež by právo na svou lásku musely vybojovat navzdory nepřejícímu „tmářskému“ okolí) a činí tak prostředky mainstreamu filmového. K té mainstreamovosti ale patří i imperativ nevstupovat na terén, kde by snímek mohl doopravdy zabolet, stát se znejišťujícím. Cholodenková, která v úvodu filmu nastolí docela zajímavé a nejednoznačné téma, od něj ve finále odejde a vypomůže si konvencí.
Nic (Annette Beningová) a Jules (Julianne Mooreová) jsou usedlá dvojice – doktorka a nedostudovaná architektka. Žijí s dvěma dětmi, osmnáctiletou Joni (Mia Wasikowska), pojmenovanou podle písničkářky Mitchellové, a patnáctiletým Laserem (Josh Hutcherson) – asi myslely, že je to dostatečně klukovské jméno. Oba potomci byli počati z dárcovského spermatu.
Když dcera dosáhne plnoletosti, nechá si sdělit jméno svého biologického otce a spolu s bratrem se za ním vypraví. Je to Paul (Mark Ruffalo), stárnoucí restauratér a pěstitel organických potravin, trochu floutek, nepostrádá ale jisté kouzlo. Po prvním setkání následují další, nově nalezený vztah začíná být pro všechny důležitý. Děti v kontaktu s Paulem nacházejí cosi, co doma nemají, před otcem se zas objevila šance mít rodinu, jíž dřív nepřikládal důležitost, najednou ji ale shledává přitažlivou. Nic a Jules ten vývoj sledují s obavami. Na Děcka jsou v pohodě je ta úvodní část nejcennější, autorka v ní projevuje schopnost vystihnout ve zkratce život určité společenské vrstvy, lehce ho karikovat, aniž by výsledek působil křečovitě nebo příliš modelově. Soužití Nic a Jules nijak neidealizuje, jejich domácnost ukazuje jako normální – tedy všelijak skřípající až dysfunkční. Děcka možná vypadají v pohodě, zrovna jednoduché to ale nemají – jejich matky je podrobují úzkostlivému dohledu, který občas zabalují do laskavých frází a povzbuzení k otevřenosti a dělání vlastních voleb, což jej může činit ještě hůře snesitelným. Rodičovský styl Nic a Jules působí jako něžná tyranie velkých sester. Ani vztah protagonistek není nijak idylický, je poznamenaný únavou, tlakem nepřiměřených očekávání, ledasčím nevyřčeným. Podobně nuancovaně autorka vykresluje i širší společnost. Například cit, jaký Cholodenková projevuje pro slovník a vůbec styl vyjadřování „pokrokově smýšlejících“ lidí z vyšších vrstev velkoměstské společnosti, je skutečně vyvinutý (když přiopilá Jules na společnost u stolu v restauraci vyhrkne, jak moc nesnáší hovory o organickém jídle, jeden by si s ní hned přiťuknul na bratrství). Snad jenom obrazy z mužského světa jsou ve filmu trochu přes čáru (Laser, jeho kamarád a jeho táta se sjedou a pak se po sobě zápasnicko-eroticky válí pod televizí, kde běží hokej – ale no tak...)
Filmaři občas projevují protivný sklon ukazovat „lidi jako my“ (z jejich pohledu) s protivnou kombinací narcismu a snobství. Děcka jsou v pohodě tímhle problémem vskutku netrpí. Všichni herci jsou navíc velmi dobří (zvlášť vyzdvihnout zasluhují představitelé dětí), z jednotlivých scén nekouká naaranžovanost, autorce se ve filmu podařilo načrtnout živě a organicky působící svět.
Ta ústřední domácnost samozřejmě není jenom „normální“ a Cholodenková v úvodu filmu otevírá zajímavé otázky, které právě s tímto typem soužití souvisejí.
Jaké to je vyrůstat s vědomím, že můj otec byl prostě někdo, kdo jednou zašel do spermabanky? Je chlapík, který dal to sperma, protože potřeboval šedesát dolarů a chtěl pomoci lidstvu, v pravém slova smyslu otec? Chybí dětem vychovávaným homosexuálním párem mužský (ženský) vzor? Potřebují tátu? Má v případě takové konstelace jako v Cholodenkové filmu biologický otec nějaká práva? A co mají dělat ty dvě rodičky, jež výchovu oněch pohodových děcek odpracovaly? Všechny tyhle otázky Cholodenková nastoluje bez moralizování a bezpředsudečně, ... aby od nich ve třetím aktu utekla. Převedla svůj příběh na konvenční půdu manželského trojúhelníku, dramatu ohroženého vztahu, jehož rozuzlení pomůže jako berle, náhražková odpověď na otázky, které by si zasloužily poctivější a třeba taky méně uhlazenou, přehlednou a definitivní odpověď. Děcka z filmu fakticky zmizí (naplno se na scénu vrátí až v úplném závěru), hraje se výhradně o dospělé. Je to svým způsobem zvláštní. Hollywood často stál na straně mladistvé rebelie. Ve filmu, který je prezentován jako rebelský a tabu prolamující, tu vzpouru nakonec velmi „dospělácky“ přejde, tváří se, jako kdyby nebyla a že je to tak správně.
***
Děcka jsou v pohodě (USA, 2010)
režie: Lisa Cholodenková, hrají: Annette Benningová, Julianne Mooreová, Mark Ruffalo a další Premiéra: 6. 1.
Děcka možná vypadají v pohodě, jednoduché to ale nemají – jejich matky je podrobují až tyranizujícímu dohledu, který zabalují do laskavých frází a povzbuzení
