ÚHEL POHLEDU
Z úspěšného oddělení slovenských siamských dvojčat Marka a Miška Müllerových měl radost každý z nás.
Jen však trochu odeznělo napětí z operace a opadly obavy z komplikací na půdě bratislavské nemocnice, už se v mnohých lidech začala probouzet skepse moderního pseudohumanisty, který žije svou dokonalou představu o světě perfektních parametrů.
Když se chlapci 10. dubna narodili, následovalo obvinění matky částí veřejnosti za to, že o jejich onemocnění věděla a měla možnost je včas zabít, tj. podstoupit potrat. Proč to proboha neudělala!? Zdravotnická péče o děti je tak nákladná a stejně možná nebudou žít a kdoví, jak kvalitně prožijí svůj život (co když třeba nebudou moci sportovat a chodit s děvčaty…?)! Jejich život nebude stát za nic, protože nebudou nikdy úplně zdraví.
V očích mnohých lidí je totiž matka, která porodila nemocné dítě, automaticky přinejmenším choromyslná.
Pokračování na straně 10
Marek a Miško žijí. Ale...
ÚHEL POHLEDU
Dokončení ze strany 1
Nebo – kdyby náhodou vystupovala a působila inteligentně – pak je tedy náboženská fanatička.
A děti s postižením jsou omyly, které zatěžují ekonomickou situaci a sociální síť státu. Kdyby byly děti potraceny, je to v pořádku.
Přestože znám spoustu lidí, kteří tato stanoviska s dmoucí se hrudí zastávají (však jsou také zdraví a v pohodě), tak ti, které z této skupinky znám víc, stejně cítí uvnitř jakési nesouhlasné chvění, ba někdy až mrazení z toho, jak se člověk rychle opanoval, přičemž míra odpovědnosti za tuto roli mu docela nedochází… Jak dobře se hovoří o tom, že je vrcholem odpovědnosti respekt k moderním možnostem prenatální diagnostiky, která při odchylce naměřené v laboratorních hodnotách, délce kostí či velikosti močového měchýře, očekává „rozumné rozhodnutí“, tj. potrat. Budeme-li společností zdravých a silných jedinců, všechno půjde lépe – až na mezilidské vztahy. Ty totiž ztratí bez lásky, oběti a ohleduplnosti vůči druhým lidem smysl. Jak zvrácená a prázdná bude země budoucnosti bez možnosti pomoci druhému člověku, protože ten, kdo bude pomoc potřebovat, bude předem vhodným legislativním instrumentem odstraněn. To – při vší úctě ke zdravé variabilitě názorů – není svoboda ani respekt.
Vím, že cítíme, že je něco v nepořádku. Souhlas s potraty postižených dětí je téma, o němž nerada hovoří většina lidí plujících po proudu vedeném několika hlasitými rádoby specialisty. Vnímáme, že se hranice úcty k člověku posouvá z těžce nabyté rovnosti každé lidské bytosti kamsi do úrovně kapitálu či chcete-li majetku, na který máme nárok. Pak možná začínáme chápat myšlení rodiny, která se soudí o odškodné za živé a zdravé dítě, počaté navzdory sterilizaci. Jaký vzkaz dítěti předávají? A jak to ovlivňuje nás? Vnímáme vůbec, že jde o třináctou komnatu generace, která hazarduje se svou existencí? Co si myslí postižené dítě?
Když se vyjadřujeme tak, že díky prenatálním vyšetřením můžeme včas zakročit (rozumějte: včas zabít), aby se rodily pouze děti zdravé, jaký vzkaz tím dáváme žijícím postiženým lidem, pro které zároveň bouráme bariéry, stavíme stacionáře, pořádáme veřejné sbírky, hledáme cesty k pomoci, a pokud jsme trochu slavní, tak těmto velkorysým a mimořádně chvályhodným projektům poskytujeme záštitu?
Jak se asi cítí dospívající dítě s Downovým syndromem, které cítí pohledy lidí s názorem, že by bylo lépe, kdyby se bylo nenarodilo? Takové bariéry, bariéry zakazující rozhodování o životě a smrti na základě zdraví či nemoci, síly nebo slabosti, intelektu nebo rozumové jednoduchosti, by se naopak měly znovu (a co nejdříve!) postavit. Když odsuzujeme rodiny, které pokračují v těhotenství i přes nepříznivé odhady lékařů o zdravotním stavu jejich dětí, děláme z nich lůzu, která nepatří mezi nás. Vyčleňujeme je ze společnosti, kam se nehodí, protože mají jiný názor a možná ctí odlišné hodnoty a možná taky proto, že v nás probouzejí svědomí.
Podle některých riskují zvýšené nároky – na stát, zdravotnictví i na lidi. Ano, to je pravda. A tím vybarvují naši bulvárně zašedlou realitu do odstínů, kterým už přestáváme rozumět – láska, porozumění, respekt, pokora a obětavost. Manželé Müllerovi určitě vědí, jak se žije život a jaká je jeho hodnota. Jim nemusí William Saroyan naléhavě připomínat: „Dejte si co nejvíc práce, abyste doopravdy žili.“
***
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
Souhlas s potraty postižených dětí je téma, o němž nerada hovoří většina lidí plujících po proudu vedeném několika hlasitými rádoby specialisty
Hranice úcty k člověku se posouvá z těžce nabyté rovnosti každé lidské bytosti kamsi do úrovně majetku, na který máme nárok
O autorovi| ZDEŇKA RYBOVÁ, viceprezidentka Hnutí Pro život v ČR
