LEKCE ZE ŽIVOTA
I neúspěch může být úspěch. Chtěla jsem být zpěvačkou, ale neměla jsem talent, přestože se oba moji rodiče živili hudbou. Když jsem se nedostala na AMU, málem jsem si hodila mašli, ale nakonec jsem zjistila, že to bylo dobře. Zapadlo to do mé životní mozaiky. Samozřejmě že v okamžiku, kdy se něco nepovede, nejásáte, jéé, to je výborné, že se mi teď nedaří, ale časem zjistíte, že vás to zocelilo. Řeknete si, no co, tohle se nepovedlo, povede se něco jiného. Přece se z toho nezblázním!
Třicetiletá kariéra hlasatelky mi přinesla obživu, ale hlavně radost. Otevřela mi dvířka do mnoha oborů lidské činnosti a k mnoha zajímavým osobnostem, od nichž jsem se hodně naučila.
Popularita je relativní stav. Onehdy na mě volala jedna paní: „Čau, jak se máš, ještě děláš v metru?“ Lidé vědí, že mě odněkud znají, ale nemůžou si vybavit odkud. Otáčejí se, šuškají, někteří si dodají odvahy a zeptají se přímo. Mě někdy baví trochu si hrát, a tak řeknu, schválně jestli přijdete na to, kdo jsem. Vidím, jak pátrají ve svých minulých životech a zážitcích. Nakonec to většinou uhodnou.
Když zrušili hlasatelky v České televizi, nehroutila jsem se. Věděla jsem, že hlady rozhodně neumřu. Pořád moderuji nejrůznější akce a jednou za dva týdny pořad Barvy života v České televizi.
Práce mě musí bavit. Nemohla bych dělat u pásu. Vyzkoušela jsem si to, když jsem byla jako mladá na brigádě v tiskárně. To bych radši zametala ulice nebo byla prodavačkou. Kdybych se nevěnovala moderování, bavilo by mě zařizovat domy. Myslím, že jsem v tom dobrá.
Mateřství na mě spadlo ze dne na den. Svého budoucího muže jsem poznala ve třiadvaceti. V té době měl téměř desetiletou dceru Ajku, jejíž maminka zemřela při autonehodě. Strašně toužila po ženském elementu, protože kolem ní byli samí chlapi – tatínek, dědeček, strejda... Náš vztah od začátku fungoval.
Může mít člověk stejně rád dítě, které vyvdá, jako svého biologického potomka? Hodně jsem o tom přemýšlela. Když se narodila Majda, snažila jsem se nikdy neměřit dvojím metrem. Poprosila jsem manžela, aby mě upozornil, kdyby měl pocit, že jedna z našich dcer nemá stejná práva, povinnosti a porci lásky. Naštěstí to nebylo potřeba. Miluji je úplně stejně a je to pro mě naprosto přirozené.
Užívám si babičkovskou roli. Mám dvě vnučky, ale nevidím je tak často, jak bych si přála. Bydlí se svou maminkou v Písku a já mám pořád moc práce.
Když mi řekli: máte rakovinu, bylo to, jako bych dostala ránu elektrickým proudem. Takový to byl šok. Rakovina děložního čípku totiž nebolí. V tom je ta mrcha zákeřná. Nejdříve se to snažíte popřít, pak se ptáte, proč právě já, a nakonec vám nezbývá nic jiného než bojovat. Je strašně důležité mít kolem sebe lidi, kteří vás milují a věří, že se uzdravíte.
Paměť je milosrdná. Když nemoc propukla, málem jsem vykrvácela. Bylo to, jako když se protrhne hráz, krev ze mě crčela proudem, a kdyby mě dcera neodvezla okamžitě do nemocnice, už bych tady nebyla. Pak přišla operace, ozařování… Nic příjemného to nebylo. Teď už raději myslím jen na hezké věci – na všechny lékaře a sestry, kteří se chovali naprosto báječně a pomohli mi překonat krizové momenty. Žiju druhý život. Začal od okamžiku mého uzdravení. Dostala jsem šanci uvědomit si, že smysl žití tkví v malých věcech, v každodennostech. Vážím si toho, že si můžu zajít na koncert, že si s rodinou večer opečeme buřty u ohníčku, že na chalupě poseču trávu… A že můžu zase sportovat, hrát tenis a můj milovaný basket. Už ani nemusím vyhrát. Stačí mi jen být s příjemnými lidmi.
Bojím se neznámého. Občas mě napadne, že se mi nemoc může vrátit, ale snažím se tyhle myšlenky hned zaplašit.
Nevím, co bude za deset let, ale nejvíc ze všeho bych si přála, aby věci byly tak, jak jsou dnes.
