Socha - Dvě století české kultury s Máchou - jak charakterizoval Jiří Peňás výstavu připravenou Památníkem národního písemnictví (rubrika Kultura Lidových novin dne 21. 7.), je pravda méně sladká (i přes vytýkanou růžovou barvu) než petřínská Myslbekova, ale může znovu (už po x-té) otevřít diskusi o podobě a možnostech literárních výstav. Autor recenze totiž konstatoval, že je „solidní didaktickou procházkou po většinou však již dosti vyšlapaných máchovských stezkách - a ač v ní snad nic podstatného nechybí - svým obsahem nikoho nepřekvapí“.
Výtvarné výstavy jsou na první pohled samozřejmě divácky atraktivnější. Exponátem jsou výtvarná díla, jejich jazykem jsou barvy, tvary, linie, které diváka zaujmou už na první pohled, ale ani ony se nevyhýbají rozsáhlejším vstupním, vysvětlujícím textům, které návštěvníka orientují k pochopení významového plánu díla, uměleckých směrů a nových tendencí.
Jak ale vystavovat literaturu, aby překvapila? Expozicí založenou na vystavení „dotýkaných předmětů“, která uspokojí především literární fetišisty-voyery? Novými interpretacemi autorova díla? Ty lze většinou objevit v katalozích k výstavám.
Exponátem literárních výstav je především slovesné dílo - v písemné, tištěné či zvukové podobě; v něm je pak skryta i životní a tvůrčí historie autora, jemuž je výstava věnována. A jak jinak autora představit, (zvláště nezachovala-li se ani jeho pravá fyzická podoba) než dokumenty, které jsou uloženy v archivech a knihovnách. Trend trojrozměrných památek na autora, dobové reálie, filmy, ozvučení - ano. Ale jen jako jistý doplněk, ne jako základní náplň výstavy. Ostatně -to je problém, kterou si musí vyřešit scenáristé v rámci tvorby scénáře výstavy.
Navštívila jsem během posledních patnácti let řadu literárních výstav ve Francii a srovnávala jsem. Některé se věnovaly významné tematické části díla prezentovaného autora, jiné sledovaly jeho životní i tvůrčí dráhu komplexně. Všude převládalo slovo - originály dokumentů, rukopisů a knih, s bohatým vysvětlivkovým aparátem - tedy čtení a především čtení. Vždy s cílem nezůstat jen u prvního „voyerského“ plánu výstavy, ale především otevřít návštěvníkovi prostor k pochopení autora, jeho názorů, a tedy díla. Jak jinak než citacemi z dopisů, díla, ohlasů, kritik apod. Doplňkem byly výtvarné artefakty, několik drobných osobních věcí, zvukové záznamy či reprodukce zhudebněných děl. Pravda - zvuková technika byla dokonalá, originální výtvarná díla ta nejvýznamnější...
Snem kurátora je představit originály V případě naší máchovské výstavy ovšem zůstane recenzentovo volání po zhlédnutí básníkem dotýkaných památek opravdu marné. Žel, nikdo z jeho současníků nezachránil pro budoucí generace ani jeho kadeř, plášť či alespoň šátek nebo tužku, kterou kreslil „hrady spatřené“; dochované deníky, dopisy, rukopisy a kresby představil Památník ve výstavě v kopiích originálů, ve fotografiích či knižních vydáních (mimochodem - první vydání Máje z roku 1836 zřejmě recenzent pro jeho nepatrný formát přehlédl). Nelze ale proto konstatovat, že by ve výstavě nebyly vystavené žádné básníkovy rukopisy, dopisy, dokumenty či kresby. Samozřejmě, že by Památník národního písemnictví rád nabídl všem kulturně voyerským návštěvníkům máchovské originály, které v archivu uchovává, ale to by musel hospodařit s „finančními prostředky“ recenzentem zmíněného císaře Karla IV. či alespoň některého, v našich současných poměrech bohužel imaginárního mecenáše literatury. Pak by si mohl dovolit alespoň pronajmout (když už sám nevlastní) perfektní, všem přísným archivním a galerijním předpisům odpovídající výstavní prostor s bezprašnými, zastíněnými vitrínami a v nich zabudovanými čidly, která by zachytila naklánějící se tvář zvědavého návštěvníka a na několik sekund by tak aktivovala bodová světla k nasvícení dotýkaného dokumentu či kresby.
Snem každého kurátora výstavy pochopitelně je představit návštěvníkovi originály nejen z tuzemských archivů a galerií, ale i originální exponáty ze zahraničí vztahující se k obsahu výstavy. Tedy v našem případě - ne zmenšené kopie děl C. D. Friedricha, F. W. Schadowa či dalších českých i evropských romantických malířů a básníků. Ale která, zejména zahraniční, instituce by byla ochotna zapůjčit na dobu několika měsíců originály bez záruky špičkových bezpečnostních zařízení a výstavního nábytku, nadstandardních klimatických podmínek a kvalitě originálů odpovídajícího pojištění?
Takové podmínky v této chvíli Památník národního písemnictví splnit nemůže. Disponuje jen výstavním prostorem v letohrádku Hvězda, jehož klimatické a světelné podmínky nejsou příliš nakloněny exponátům na papíře (zvláště těm víc než 50 let starým) a který je vybaven základním bezpečnostním systémem. Může tedy návštěvníkům nabídnout vhled do Máchova literárního fondu formou k originálům šetrnou, kterou si může - díky finančním prostředkům poskytnutým ministerstvem kultury a padesáti tisícům od Pražské plynárenské a. s., dovolit.
Pokud snad náročného návštěvníka tato forma připomínky „našeho milovaného Máchy Karla Ignaze“ neuspokojí - pak zbývá ještě krásný výhled z okna do obory Hvězda.
O autorovi| RŮŽENA HAMANOVÁ, autorka je kurátorkou výstavy Památníku národního písemnictví KHM 1810-2010
