PRAHA V dějinách české i světové hudby je svérázná osobnost skladatele Bohuslava Martinů (1890–1959) tak výrazným fenoménem, že jeho dvojí výročí je zařazeno mezi témata UNESCO let 2009 a 2010. Po Bruselu, Berlíně, Paříži a Lucemburku je až do října v Českém muzeu hudby v Praze k vidění výstava, která si fenomén Martinů dala přímo do názvu.
Je součástí velkoryse koncipovaného mezinárodního projektu Martinů Revisited 2009, který sdružuje a koordinuje české a zahraniční kulturní instituce zapojené do „znovunavštěvování“ této jedinečné osobnosti 20. století. Kalendář jubilejních aktivit je pestrý, s více než tisícovkou(!) koncertů, festivalů, inscenací, výstav, vydavatelských i nakladatelských počinů nebo konferencí po celém světě od Austrálie po Ameriku. Podílejí se na něm věhlasní umělci prestižních světových pódií i nadšenci z maličkých městeček.
Europejským „newspeakem“ vygenerovaný název projektu Martinů Revisited je však v tomto případě zavádějící – výstava Fenomén Martinů není revizí a novým zkoumáním tvorby a osudu Martinů, ale spíše další přátelskou návštěvou zde již důvěrně známého tvůrce, také zásluhou neutuchající aktivity Společnosti Bohuslava Martinů. Autorskému týmu Kateřiny Maýrové, Taťány Součkové a Jany Vojtěškové se podařilo nalézt způsob instalace, který je svým hravým interaktivním pojetím informovaným průvodcem dobou i tvorbou Martinů v kontextu světových dějin a osobnost jubilanta obohacuje o nové úhly pohledu. A trojjazyčný katalog vydaný k výstavě je vskutku reprezentativní.
Sice na malé ploše, ale přehledně a s využitím i multimediálních technologií (včetně audionahrávek i videodokumentů) výstava zachycuje v první části dobrovolnou i nedobrovolnou pouť Martinů světem, kterou pojímá jako silný lidský příběh: z poličské věže přes prvorepublikovou Prahu, avantgardní Paříž a útěk před nacistickou okupací do Spojených států až po poválečnou touhu po zakotvení naplněnou ve Švýcarsku.
Dynamické řešení Daniela Dvořáka zapojuje nábytek rodiny Martinů, autografy, dobové fotografie, korespondenci s významnými českými i světovými osobnostmi, ba i dobový automobil. Širší politicko-kulturní souvislosti pak ukazují dokumenty z Archivu Kanceláře prezidenta republiky a ministerstva zahraničních věcí, kde velkým propagátorem díla Martinů byl tehdejší diplomat Dr. Miloš Šafránek.
Druhá část expozice se z rozsáhlého skladatelova odkazu zaměřuje na scénickou tvorbu a její „život“ v proměnách času. Obsahuje scénické i kostýmní návrhy, divadelní makety i dokumenty z inscenací tuzemských i zahraničních, dobových i těch zcela současných, ba dokonce teprve připravovaných. Expozice také vtahuje diváky do doby a okruhu přátel Martinů i vhodně vybranou kolekcí obrazů doby – Zrzavého, Šímy, Muziky, Diviše, Tichého.
Okruh institucí, jež se na výstavě podílely, je vskutku úctyhodný, zapojily se i kongresová knihovna ve Washingtonu, archiv Bostonského symfonického orchestru či Francouzská národní knihovna. A tak lze jen litovat, že z rozlehlého prostranství Českého muzea hudby v bývalém barokním kostele sv. Maří Magdaleny v Karmelitské ulici na Malé Straně se takto významná expozice tísnila jen v několika málo postranních prostorách.
Fenomén Martinů je v Českém muzeu hudby vskutku živoucím příspěvkem, který netřeba oprašovat – ale jít se podívat; možná objevíte i věci, které jste dosud neznali. Pro mnohé to bude jen další návštěva u dobrého známého, ale i tak inspiruje a dík za ni.
***
Dynamické řešení Daniela Dvořáka zapojuje nábytek rodiny Martinů, autografy, fotografie i dobové auto
