Václav Havel mne vyzval, abych uvedl na pravou míru část rozhovoru, který poskytl příloze Lidových novin Právo & Justice.
Nebylo to ale tak, že se mne Václav Havel, když v roce 1968 vrcholilo pražské jaro, zeptal: „A máš už nějaký návrh ústavy?“ Neměl (rozuměj: Petr Pithart) pochopitelně nic. Uplynulo dvacet let... LN: ... a pořád nic.
Bylo to jinak.
Havlův úkol jsme splnili Vedli jsme na jaře 1969 - Pavel Rychetský a já - dva spory se státem o zastavení týdeníku Svazu československých spisovatelů Listy (původně Literární noviny).
Tehdy nám Václav Havel řekl: „Tak takhle to, přátelé, příště nepůjde. Příště musíme mít připravenu ústavu a vůbec...“ Bylo to něco jako domácí úkol do příští změny poměrů. Poprvé jsem tehdy Havla vnímal jako budoucího vůdce.
V roce 1968 se, pravda, změnila ústava, protože Československo se federalizovalo, ale to šlo docela mimo nás, přinejmenším nás, kteří jsme byli mimo establishment. Obě republiky dostaly tehdy docela významné pravomoci, a paradoxně právě proto je jeden z protagonistů federalizace, který se rychle proměnil v protagonistu centralistické normalizace, totiž Gustáv Husák, po dvou letech několika ústavními zákony zcela oklestil. A s těmito slabými republikami a se silnou ústřední mocí jsme pak vstoupili do období polistopadových změn. Čechům to nevadilo, ani si toho nevšimli.
O dvacet let později jsme však text ústavy měli! Havlův úkol jsme splnili.
Nemohli jsme mít prázdné ruce To bylo tak: na jaře 1989 jsme se dočetli v novinách, že strana a vláda připravují novou ústavu. Byla to pro nás novinka. A že její přípravou byl pověřen jakýsi Čalfa. Tehdy jsme poprvé zaregistrovali jeho jméno.
My, kteří jsme byli jako asistenti po okupaci vyhozeni z právnické fakulty (Pavel Rychetský, Vladimír Mikule, Václav Pavlíček, Václav Mezřický, Zdeněk Jičínský, František Šamalík a já), jsme se několikrát sešli a „psali ústavu“. Věděli jsme, že je to nejspíše nesmysl, že ústava nemůže vzniknout z toho, že se nějací lidé, kteří se mezi sebou domluví, párkrát sejdou. Ale cítili jsme, že by to byla ostuda, kdyby oni vyrukovali s ústavou - a odpůrci režimu měli prázdné ruce.
Když přišel Listopad, byl text už skoro hotový. V prvních dnech Občanského fóra ohlásil Pavel Rychetský, že si bere pár dní „dovolenou z revoluce“, že zůstane doma a že ústavu dopíše... Stalo se: on a Rudolf Battěk ji pak „oficiálně“ předali tehdejším představitelům Federálního shromáždění. To bylo v prosinci 1989.
Nakonec to nedopadlo nejhůř Pak ještě jednou, později, „psali“ v Lánech ústavu Václav Havel a Pavel Rychetský. Vycházeli už z našeho textu.
Ústava federace nakonec přijata nebyla. Občanské fórum si nesmyslně zkrátilo volební období na dva roky, na ústavu byl z toho sotva rok, pak by se totiž ještě musely napsat a schválit volební zákony a zvolit nové zastupitelské orgány, a to se nestihlo. Časová tíseň se nepochybně podepsala na rozpadu Československa.
Úplně jiná ústava, totiž ústava již unitární České republiky, se začala psát až na podzim 1992. Třiadvacet let po Havlově nabádání, abychom byli příště připraveni. Opět šibeniční termín! Dne 1. ledna 1993 měl vzniknout nový stát a ústava musela být do té doby hotova a schválena! Psala se ve spěchu, a na ten spěch nedopadla nejhůř. O tom bylo nejvíce napsáno v knize Tomáše Němečka Vojtěch Cepl. Život právníka ve 20. století (Leges, Praha 2010).
Havel měl pravdu v tom, že právo, má-li za něco stát, se nedá, na rozdíl od znárodnění či privatizace, dělat „šokovou metodou“. Rakouský občanský zákoník se psal snad desítky let a platí tam už od roku 1811.
*** Využívám laskavosti redaktora přílohy, abych připojil ještě jednu opravu, tentokráte vlastní mezery v paměti, a s ní i omluvu.
V knize-rozhovoru, který se mnou vedl Martin T. Zikmund (Ptám se, tedy jsem, Portál, Praha 2010), jsem řekl, že dnešní soudce Ústavního soudu Jan Musil na podzim 1968 odevzdal na právnické fakultě, kde tehdy učil, legitimaci KSČ, ale pak toto vystoupení vzal zpět, a na fakultě proto zůstal (zatímco já a Pavel Rychetský jsme na vystoupení trvali, a museli fakultu opustit). Není to pravda. Jan Musil nevzal zpět své vystoupení ani jeho zdůvodnění, přesto na fakultě zůstal jako ten, jehož „členství bylo zrušeno“. Byla to tehdy nejmenší sankce - vedle vyloučení a vyškrtnutí. Omlouvám se jemu a všem, které jsem uvedl v omyl.
Obzvláště se omlouvám dnes, kdy, zdá se, zesiluje boj s dávno poraženým komunismem. Asi jako se za Stalina paradoxně zostřoval třídní boj - úplně těsně před definitivním vítězstvím dělnické třídy! A před „odumřením státu“.
***
Cítili jsme, že by to byla ostuda, kdyby oni vyrukovali s ústavou -a my měli prázdné ruce. Když přišel Listopad, byl text už skoro hotový.
Václav Havel měl pravdu v tom, že právo, má-li za něco stát, se nedá, na rozdíl od znárodnění či privatizace, dělat „šokovou metodou“
O autorovi| PETR PITHART senátor Autor (* 1941), někdejší chartista, je místopředsedou Senátu. Od roku 1990 opět učí na Právnické fakultě UK.
