Blízko Vráže u Berouna, v místě zvaném U Zabitého, stojí dřevěný kříž, na kterém je upevněna deska se jmény devatenácti lidí, převážně Němců. osmého května 1945 je sem dohnali a cestou lynčovali revoluční gardisté a zfanatizovaní občané obce Loděnice. skupinu za povzbuzování přihlížejícího davu postříleli vlasovci. rudolf Bělohoubek byl zřejmě posledním očitým svědkem vraždění, jemuž se v odborné politicko-historické hantýrce říká „poválečný exces“ – před očima mu zabili otce i matku. Zemřel 25. listopadu 2009, ale vztyčení kříže, o který se nepostaraly úřady, nýbrž kastelán hradů Žebrák a točník Petr Zemánek, se ještě dožil.
Syn českého pošťáka
Vesnice Přísečnice na Chomutovsku, kde rudolf Bělohoubek 17. července 1933 přišel na svět, už neexistuje, zavřela se nad ní voda přehradní nádrže. Pocházela odtud jeho matka, růžena schuldesová, národnosti německé. otec, rudolf Bělohoubek starší, byl z Mostecka, Čech, vyučený řezník, povoláním pošťák. rudolf mladší se manželům narodil jako první dítě: po něm přišli Anna Marie, Josef a erich (který zemřel jako malý na záškrt). rodina se stěhovala podle otcovy služby: do Božího Daru, Žaboklik u Žatce, do Vráže u Berouna, do sedlce a naposledy do Loděnice.
rudolf Bělohoubek vypravoval, jak jel v roce 1938 navštívit s otcem příbuzné k Chomutovu: Po cestě zpátky museli vystoupit z autobusu a jít pěšky, protože bylo po Mnichovu a stahující se československá armáda zatarasila silnici. o rok později nastoupil do školy v Chrustenicích, kde ho pan řídící Novotný naučil Kde domov můj a Ach synku, synku. Ve škole se nechoval pěkně, neměl moc kamarádů, potuloval se. Pamatoval si také, že otec pošťák tajně ladil na rádiu Londýn, a když roznášel dopisy, tlumočil lidem z Loděnice, co slyšel.
V roce 1943 začal rudolf jezdit do německé školy v Berouně. Vyprávěl, že když se slavily hitlerovy narozeniny, žáci povinně hajlovali a pěli: „Deutschland, Deutschland über alles.“ Ale on zpíval: „Ádo, Ádo, kams to zalez.“
Válku prožil jako sígr. V deseti začal kouřit („tři první memphisky“), ale taky jezdil k mlynáři do Nučic pro mouku a pomáhal roznášet poštu. V jedenácti dostal kázeňský trest, neboť ukradl dvě prkna (udala ho „bába Urbanová“), ale taky prý hlídal tiskárnu, kde se tajně vyrábělo rudé právo. Válka skončila, když mu bylo dvanáct. Jeho dětství také.
Nástup Revoluční gardy
Za okupace pracovala v Loděnici fabrika Färberei Lodenitz, bývalá přádelna. Asi tři tisíce zaměstnanců v ní vyrábělo součástky pro letadla Junkers a rakety V2. součástí provozu byla truhlárna (cca 120 pracovních sil), kterou vedl Němec, loděnický starousedlík a pověřený starosta Adolf Lange. V truhlárně našlo mnoho Čechů úkryt před totálním nasazením, jelikož Lange dokázal šikovně zadržovat umístěnky do bombardované říše a své zaměstnance kryl. Podobně se prý choval v jiném závodě (solway) ing. Jan Vašíček, majitel vápenky a kamenolomu. Vlivný Lange údajně také ukryl většinu udání od místních práskačů.
Pátého května začalo v Loděnici povstání, které se obešlo bez střílení. Záhy začala v obci operovat Revoluční garda (RG) „zajišťující Němce a kolaboranty“, částečně složená z opožděných vlastenců. Podle Rudolfa Bělohoubka byl ještě týž den navečer na poště z neznámých důvodů zadržen jeho otec a odveden do školní budovy. Večer prý k nim domů přišel četník Fencl s dvěma dalšími příslušníky RG a prohrabali byt, že prý hledají zbraně. Když žádné neobjevili, odvedli s sebou do školy i Rudolfovu matku Růženu, narozenou německým rodičům. V jiných pramenech se uvádí, že „celkem devatenáct osob“ převážně německé národnosti z Loděnice a okolí, včetně Bělohoubkových, bylo internováno až 7. května. Ale ať tak či onak, osmého stál Rudolf na náměstí a náhle viděl, jak členové gardy vyvádějí ze školní budovy jeho rodiče. Za nimi pak manžele Adolfa a Elfriedu Langeovi, manžele Jana a Terezii Vašíčkovi, matku a dceru Šináglovy a další civilisty. Jediným fanatickým nacistou ve skupině byl nejspíš ředitel loděnické fabriky Willy Remberg. Gardisté-revolucionáři Sladký a Vlasák vedli internované do tábora v Berouně.
Rudolf se připojil k rodičům a šel s nimi v čele průvodu: „Tak jsem je doprovázel, šel jsem vedle nich, byl to shluk lidí, vřava... Různý napadačky, ale ty vlastně začly, jen co vyšli do ulice... Capkal jsem vedle tatínka… Za sebe jsem se nedíval.“ Rudolf Bělohoubek vzpomínal, že k průvodu se přidávali další a další lidé a že Langeovi i Vašíčkovi, jak si všiml už na začátku cesty, byli zle pomlácení. Urazili asi pět kilometrů za Loděnici, k Vráži, na místo, kde se říká U Zabitého. Zajatce si tu měl převzít jiný revoluční dozor. Pozdější starosta Loděnice Karel Paták, jehož matka o den dřív jen zázrakem unikla z internace, napsal: „Hned od počátku byly transportované osoby tlučeny dřevěnými klacky a plaňkami, pohrabáči, motyčkami a lopatkami na uhlí tak, že někteří z nich byli už na Vráži zčásti skalpováni a většinou měli zpřerážená předloktí a prsty na rukou, kterými se snažili chránit si hlavy. Jen Willy Remberg podle očitých svědků stále tvrdošíjně hajloval, a zavdával tak exekutorům příčinu k jeho ještě zuřivějším inzultacím.“
Gardisté z Vráže si podle Bělohoubka odmítli „Němce“ převzít vzhledem k jejich děsivému stavu. Zároveň od Loděnice průvod dohonili dva nebo tři vojáci Vlasovovy armády a jakási žena v davu začala křičet, ať Němce postřílí. Bělohoubek si pamatoval, že vlasovci nahnali všechny včetně jeho rodičů do příkopu a začali pálit z pušek (či samopalů). „Pak po mně ještě jeden vlasovec hodil taškou... A jedna ta ženská křičela: ,To je taky Němec, zastřelte ho!‘ Nevím, která ženská to byla, ale samo se to nekřičelo.“ Začal tedy utíkat a nezastavil se, dokud nedoběhl domů.
Rozvášněné ženy
Jak přesně masakr vypadal, není zcela jasné, Rudolf Bělohoubek byl patrně posledním přímým svědkem. Kronikář Josef Čuba z Vráže zaznamenává události z 8. května trochu jinak: „Bylo tu vedeno několik Němců z Loděnice k zajištění do Berouna. Byli to úředníci z ,fabriky‘ – Junkersovy pobočky – a jiní. Vyprovázeli je kluci a rozvášněné ženy z Loděnice. Bili je a nadávali jim. Tehdy jedna Němka byla ranami sražena k zemi, kde bez vědomí ležeti zůstala. Vojín vlasovec pak střelnou ranou ji dorazil. Stalo se to na silnici mezi č. p. 86 a 101. Byla potom na hřbitově veVráži ve vší tichosti pohřbena a hrob její srovnán se zemí. Ostatní Němci dovedeni k lesu u Berouna a tam rozvášněným lidem z Loděnice postříleni a ubiti.“
Z devatenácti zastřelených bylo podle Karla Patáka deset trvale usazených v Loděnici, z toho šest osob německé národnosti po obou rodičích, tři osoby pocházely ze smíšeného česko-německého manželství, jeden byl Čech. Ve zbývajících devíti případech šlo o říšskéNěmce, kteří bydleli v Loděnici dočasně. Zemřelo šest žen a 13 mužů, nejmladší oběti (Adéle Šináglové) bylo devatenáct, nejstarší dvaašedesát let.
Většina lidí, kteří se masakrem u Vráže podrobněji zabývali (zmínění Karel Paták či Petr Zemánek), soudí, že pravým důvodem vraždění byla snaha zbavit se manželů Langeových a Vašíčkových coby nepohodlných svědků: zejména Adolf Lange mohl znát skutečné místní kolaboranty a donašeče. Smrt pošťáka Rudolfa Bělohoubka je zcela nejasná – nevíme, proč se ocitl v zajetí, Karel Paták soudí, že byl zabit proto, že se do poslední chvíle odmítal odloučit od manželky a chtěl ji (po rodičích Němku) doprovodit do lágru v Berouně. Případ nebyl nikdy vyšetřen, nikdo se neocitl před soudem, nikdo nebyl potrestán. Vrahy zbavil odpovědnosti zákon 115/1946, který jejich čin zařadil do kategorie „spravedlivá odplata“.
Pouť po sirotčincích
Otřesený Rudolf Bělohoubek svým sourozencům neřekl, co se „U Zabitého“ stalo a jak rodiče zemřeli. Zhruba měsíc se o tři sirotky starala jen sousedka a farář. V červnu byly Bělohoubkovy děti odvezeny do arcidiecézní katolické charity v Praze – a odtud dál, rozděleny do dětských domovů. Rudolf se vytrvale ptal po dědečkovi a babičce z otcovy strany, marně. Nikdo ho prý neposlouchal, a tak si 13. listopadu 1945 sbalil věci a utekl. Odjel vlakem do Košic, ale chytili ho, dovezli zpátky a poslali do dalšího sirotčince. Znovu utekl a odjel do Přísečnice k tetě Anně Schuldesové, znovu ho vrátili, zase utekl. Doosmnácti let putoval po dětských domovech. Pak se narychlo vrátil do Loděnice, aby našel vrahy rodičů, ale nakonec jen chytil pod krkem jednoho z někdejších příslušníků Revoluční gardy, který se zapřísahal, že se zabíjením neměl nic společného.
Rudolf Bělohoubek začal pracovat ve výkrmně vepřů, pak ve fabrice a na stavbě Slapské přehrady. Ve třiapadesátém zamířil na návštěvu k tetě Anně, vystěhované do východního Německa –a dozvěděl se, žeseteta pokusila v roce 1946 sourozence adoptovat, žádala o jejich vydání, jenže československé úřady jí žádost zamítly. Rudolf se pak protloukal, jak se dalo. V letech 1959 až 1961 byl vězněn na Pankráci, neboť pojal úmysl postavit si malý vrtulník a odletět za hranice, ovšem kdosi ho během shromažďování kradených součástek udal. Ve Šluknově, kde žil od počátku šedesátých let, potkal svou budoucí ženu, roku 1976 se mu narodila dcera, ale manželství nevydrželo, nedokázal žít na jednom místě. Se sourozenci se prakticky nestýkal: „Každej šel potom svojí cestou, samostatně…“ O tom, jak zemřeli rodiče, nevěděli Anna Marie a Josef nic, s bratrem se Rudolf setkal v roce 2008 po čtyřiceti letech. „Netušil to, ani sestra ne. Já jsem jim to radši nesděloval... Aby to trauma nenesli, stačí, když ho nese jeden...“ Jenže bratr Josef pátral po minulosti rodičů sám – a pravdu o jejich smrti zjistil teprve v 90. letech, do té doby žil v domnění, že zemřeli za války v koncentráku.
Na jedné fotografii sedí Rudolf Bělohoubek s puškou v ruce, prst na spoušti. Jenže ta puška je jen vzduchovka, hračka pro kluky. Myšlenky na pomstu v sobě brzy potlačil: „Ptal jsem se v Berouně v pohřebním ústavu, kde jsou pochovaní rodiče. Kde jsou uložený, kde? A oni mi řekli, že veVráži u zdi. Nikdy jsem se na hřbitově nezastavil, radši jsem se tomu vyhejbal, protože to by se ve mně probudila pomstychtivost... A to pak člověk udělá ledacos...“ ?
Autor děkuje za pomoc společnosti Post Bellum aViktoru Portelovi.
O autorovi| Adam Drda, redaktor ČRo – Rádia Česko adam.drda@rozhlas.cz
