Muzeum je místem, v němž se vystavují umělecké kusy historie. Jsou v něm v bezpečí, zvěčněné a oficiálním zastřešením většinou zbaveny živého kontaktu s realitou. Hrany umění, které prezentuje, jsou obroušeny a obestřeny oparem posvátnosti. A publiku nezbývá než se rozplývat a obdivovat umění starých mistrů, dávno zbavené smyslu.
Podobně působí pražské Studio Ypsilon a jeho nová inscenace T. G. M. Zmrtvělou ikonou jsou v ní jak kdysi originální a progresivní umělecké postupy Ypsilonky, tak osobnost Tomáše Garrigua Masaryka. Co zbylo z jeho díla a odkazu pro dnešek, je podle inscenátorů jen několik povšechně prezentovaných tezí o sebevraždě, demokracii, svobodě, životě v pravdě, téměř v podobě jalových reklamních sloganů. Tedy kromě vágních odhalení, že Masaryk napsal disertační práci o sebevraždě, protože v dětství objevil ve stodole oběšeného čeledína, a českou otázkou se zabýval proto, že pocházel z dvojjazyčné rodiny, v níž se většinou mluvilo německy.
Inscenace už ve svém podtitulu vykazuje znaky snahy tvůrců Masarykův odkaz oživit i pro dnešní dobu, nalézt v něm řešení současné morální a společenské krize. Tvůrci se ale spíš podobají svíčkovým bábám zbožně upírajícím zraky k ikoně světce, o jehož díle a velikosti se nepochybuje. Světec se jen zbožňuje. Nemá žádné stinné stránky, jen samé klady. Snad na jednu či dvě slabůstky, které ho ovšem zbožným smrtelníkům činí o to milejším a bližším.
Inscenace T. G. M. aneb Masaryk mezi minulostí a dneškem, jejímiž autory jsou Jan Kolář a Jan Schmid, rovněž její režisér, vznikla ke 45. výročí založení Studia Ypsilon. A bylo by ji možné chápat i jako oprášený manifest tvůrčích postupů Ypsilonky. Spontánní mísení složek divadelního tvaru, žánrů, tříštění příběhu, montáž, ba koláž, hravé nepsychologizující herectví zlehka ztvárňující jednu postavu za druhou, nalezneme zde zkrátka vše, čím kdysi toto divadlo v předstihu vykazovalo všechny znaky postmoderního umění, ohromovalo a vstoupilo do učebnic dějin českého divadla.
Infantilní humor Nalezneme to zde však, bohužel, jako v muzeu. Poněkud bez energie, prázdné a neschopné nalézt hlubší polohy zvoleného tématu. Ve výsledku myšlenkově roztěkané, snažící se bezmoc zaplnit překotnou aktivitou a třeba i chvílemi dost trapným a infantilním humorem.
V Ypsilonce se nejspíš snaží pojednat o Masarykovi zevrubně. Ale moc se jim to nedaří. Zobrazují ho na sklonku jeho života a volně se tam i zpět pohybují v čase, k jednotlivým epizodám jeho života. Jenže ani u jedné se pořádně nezastaví. Neustále se přebíhá z místa na místo. Nic se zde neproblematizuje. Co řekne Masaryk, i kdyby to dnes byla sebesamozřejmější a sebeprázdnější floskule, je prostě svaté. A aby to úplně nevypadalo, že se s Masarykem i přes jeho svatost dá polemizovat, občas se na scéně objeví Karel Kramář v podání charismatického Jana Přeučila, vykřikující protiargumenty stejně vágní a kusé jako Masarykovy teze. Je však oproti nad realitu povznesenému světci nutně odsouzen stát se osobou nízkou, která se před Masarykovým smrtelným ložem nakonec musí kajícně a s úctou sklonit.
Jako by byla celá inscenace jen kusým komentářem k Masarykovu dílu. Nebo spíš změtí poznámek. A úkolem diváka před návštěvou Ypsilonky nejspíš je Masarykovy práce si prostudovat a pak vychutnávat nuance. Jenže ani těch není příliš. O zábavu je ovšem postaráno. Spousta písniček - bůhvíproč židovských a v podání nadmíru toporného a nejistě intonujícího zpěváka - žertů, ironie, veselých rejů historických postav. Takže si nikdo ani nevšimne, že to celé trochu postrádá smysl.
Václav Helšus se v roli Masaryka vrátil na jeviště Ypsilonky po třiceti letech. Má však úkol zapeklitý, protože svatý muž se hraje dost těžce. A tak jenom působí ušlechtile a monotónně pronáší moudra. A občas vystoupí z role a jako Helšus se snaží před diváky hledat, co on sám má s Masarykem společného. Nenajde skoro nic. Podobně jako inscenace Ypsilonky nenašla skoro nic, co by Masaryka spojovalo s dneškem. Ve výsledku pak prezentuje banální nostalgii po údajné idyle první republiky. Postrádající kritičnost, a tedy také hlubší vhled.
Jan Kolář, Jan Schmid: T. G. M.
aneb Masaryk mezi minulostí a dneškem
Režie: Jan Schmid Studio Ypsilon, Praha
O autorovi| ROMAN SIKORA, Autor je divadelní kritik a dramatik
