Smrt Milana Paumera znovu otevřela diskusi o možnostech a limitech ozbrojeného odporu proti totalitnímu režimu. Kde leží hranice mezi tím, co chápeme jako legitimní, a tím, co už je nepřípustné násilí? Naše debata se zatím omezovala pouze na české prostředí, přestože i v ostatních bývalých komunistických zemích řeší podobné problémy. Několik zvlášť vyhrocených „mašínovských“ příběhů přineslo maďarské povstání v roce 1956.
Maďarské povstání, od jehož vypuknutí dnes uplyne přesně 54 let, se v historiografii východního bloku přirovnává k pražskému jaru 1968 či periodickým výbuchům dělnické nespokojenosti (Východní Berlín 1953, Plzeň 1953, Poznaň 1956, Gdaňsk 1970). Svým průběhem, strukturou i radikalitou však patří spíše k poválečné ozbrojené rezistenci v Polsku, Pobaltí či na Ukrajině nebo plnokrevným povstáním proti německé okupaci během druhé světové války. Fotografie z Budapešti roku 1956 českému čtenáři nemohou nepřipomenout Pražské povstání z května 1945.
4. listopadu 1956 zahájila sovětská armáda tzv. druhou ofenzivu proti maďarskému povstání. Cílem bylo s konečnou platností udusit jakýkoliv ozbrojený odpor. Pod křídly okupační armády se začínaly formovat nové bezpečnostní složky „dělnickorolnického“ režimu Jánose Kádára. Nadšení a euforie z několika dní svobody rychle střídal strach z blížících se represí. Přišel čas, aby povstalci zaplatili za svou troufalost a odvahu bojovat za svobodné a nezávislé Maďarsko.
Anděl smrti Z budapešťské nemocnice na ulici Sándora Péterfyho se díky odvážnému personálu stalo důležité útočiště pronásledovaných, zoufalých a ke všemu odhodlaných povstalců. Tiskly se zde protisovětské letáky a organizovaly útěky na Západ. Oddělení s těžce raněnými dočasně vedla pevnou rukou pětadvacetiletá studentka medicíny Ilona Tóthová. Kryla řadu protirežimních aktivit – spojení s povstaleckými skupinami, ilegální tisk letáků i falešný příjem povstalců jako raněných.
Mezi nimi se objevili i Ferenc Gönczi, voják a člen strany, a také osmkrát trestaný Miklós „Piri“ Gyöngyösi, vůdce povstalců z Barossovy ulice. Tito dva 18. listopadu zatkli ve jménu revoluce účetního Istvána Kollára a uvěznili ho u Tóthové na oddělení. Podezírali jej, že je agentem ÁVH, obávané a nenáviděné maďarské StB. V jeho kapse totiž našli fotografii, na níž Kollár pózoval v uniformě ÁVH. Uniforma ovšem nebyla jeho, ale jeho švagra, který u ÁVH skutečně sloužil jako řidič. Naneštěstí se nepříliš důvtipný Kollár v uniformě nechal vyfotografovat, aby udělal dojem na svou dívku.
Revoluční Budapešť byla plná mrtvých „avošů“, kteří si neprozřetelně vyšli ve všem známé uniformě či u sebe měli nějaký identifikační prvek, který je s tajnou policií spojoval. Pomsta ulice pak byla rychlá a nemilosrdná. Podobně uvažovali i Gönczi, Gyöngyösi a Ilona Tóthová, která si uvědomila nebezpečí, které by jejím ilegálním aktivitám hrozilo, kdyby se „agent“ Kollár dostal na svobodu a informoval policii nebo Sověty.
V ten moment byla pro ně volba jasná. Buď my, nebo on. Musíme Kollára umlčet. Ilona ještě váhala, ale Gyöngyösi jí namluvil, že Kollár je agent, který ho měl kdysi mučit v centrále ÁVH. Rozhodla se – ona, která měla nemocným pomáhat a ulevovat od bolesti, puzena strachem, revolučním přesvědčením a nenávistí k „tajným“, souhlasila, že zajatému Kollárovi vpíchne smrticí injekci benzinu. Byla ale tak nervózní, že se jí vpich ani na několikátý pokus nezdařil. Polomrtvého Kollára proto položili na zem a radili se, co dál. Kollár mezitím začal lapat po dechu a Gönczi mu šlápl na krk. Ještě se hýbal, a tak ho ještě bodli nožem do srdce. Tělo pak pohřbili na nedalekém dvoře. Když se o jejich činu dozvěděl spisovatel József Gáli, který redigoval v nemocnici ilegální noviny, zhrozil se a, jak později uvedl při výslechu, řekl: „Bojujeme za lidský život, to je důvod, proč píšeme. Když jsem se zeptal Ilony, jak to mohla udělat jako doktorka, která složila Hippokratovu přísahu, odpověděla, že ji ještě nesložila...“ Povstalecká historie To, co maďarské povstání odlišuje od ostatních forem protirežimního odporu v sovětských satelitech, je aktivní existence několika desítek regulérních povstaleckých skupin, které operovaly především v ulicích Budapešti a bojovaly s Rudou armádou. Při svém vzniku čerpaly energii jednak z euforie stotisícové demonstrace, kterou svolali studenti na 23. října, a jednak z rozhořčení, které mezi lidmi zavládlo po vjezdu sovětských jednotek do ulic Budapešti. Lidé se začali organizovat, ozbrojovat a obsazovat komunikační infrastrukturu města – telefonní ústředny, rozhlas, tiskárny. Zabírali nákladní vozidla, aby se mohli rychle přemísťovat a unikat. Převzali distribuci tiskovin, potravin a zbraní.
Alespoň zpočátku hrály v jejich prospěch dva faktory – maďarský bezpečnostní aparát se fakticky rozpadl a armáda se chovala buď pasivně, nebo se přidala na jejich stranu. Sověti navíc podcenili vážnost situace a nepočítali s ozbrojeným odporem. Na několik dní se tak ocitli v ohnisku partyzánské miniválky se všemi negativy, která z toho pro pravidelnou armádu v městském prostředí vyplývala – rozlehlé město, přerušené zásobovací linie, nepřátelské obyvatelstvo, chybně zvolená taktika. To vše stálo Sověty stovky vojáků, konkrétně 85 důstojníků a 555 vojáků, a to především v prvních dnech bojů (zabito bylo také 1945 povstalců a obyvatel Budapešti).
Některé skupiny postupně přebíraly úlohy pravidelné policie, zvláště poté, co je vláda Imreho Nagye přestala označovat za kontrarevolucionáře, ale uznala je jako bojovníky za svobodu. Povstalci tak získali určitou legitimitu a tím i odvahu vystupovat jako regulérní bezpečnostní síla. Vyhledávali představitele bývalého režimu, zatýkali je, v extrémních případech i popravovali. Někteří povstalci podnikali výpady na specifická místa, například ústředí stranického deníku Szabad Nép, na nějž zaútočili a vydrancovali jej. Další středisko moci, které nezůstalo ušetřeno jejich útoků, byl stranický sekretariát na náměstí Köztársaság.
Zdánlivě nezpochybnitelnou legitimací opravňující vstoupit do panteonu hrdinů revoluce se stal rozsudek smrti, kterých v letech 1956–1961 vynesly mimořádné soudní tribunály v kádárovském Maďarsku více než 200. Mezi popravenými najdeme známé tváře, například premiéra Imreho Nagye, který vyhlásil neutralitu Maďarska a odchod z Varšavské smlouvy, či povstaleckého ministra obrany Pála Malétera, jehož Sověti zatkli při jednáních, nebo kontroverzního vůdce tzv. Revolučního výboru v Budapešti Józsefa Dudáse.
Pokračování na straně 22
Mašínové po maďarsku
Dokončení ze strany 21
Vedle nich však stála masa neznámých, jež co se týče sociálního postavení, přesvědčení či životních zkušeností, spojovala právě jen ta šibenice – nadšení vlastenci bojující za svobodné Maďarsko; zklamaní členové strany s puškou v ruce očišťující svůj stalinismem zkažený ideál; nesmlouvaví antikomunisté toužící si vyřídit účty s každým, kdo řekne slovo socialismus; s životní úrovní nespokojení dělníci; po dobrodružství toužící teenageři, pro něž revoluce znamenala házet na tanky zápalné lahve, mít pistoli a kašlat na autority.
Například István Angyal (1928–1958) si kvůli svému původu prošel Osvětimí a po válce se stal inženýrem a přesvědčeným marxistou. Během povstání velel povstalcům, kteří bojovali se Sověty až do 8. listopadu. Jako oddaný komunista však nezapomněl vyvěsit 7. listopadu vedle maďarské standarty i rudou zástavu na oslavu výročí ruské revoluce! Po porážce povstání se uchýlil do ilegality, pokračoval v odbojové činnosti, a dokonce se pokoušel kontaktovat samotného Kádára, aby s ním jednal o pokračování „národní revoluce“. Nakonec byl zatčen, obviněn ze spiknutí a popraven. Podobně komplikovaný osud měl i János Bárány (1930–1959). Po vyučení nástrojářem se sice mohl pyšnit titulem dvojnásobného stachanovce, ale kvůli rodinným problémům ho do komunistické strany stejně nevzali. Během povstání zorganizoval ozbrojenou skupinu, ta ale sovětské útoky dlouho nevydržela. Pokusil se utéct do Rakouska, ale nakonec se mu to nepodařilo. Poté se podílel se na činnosti tzv. csepelských dělnických výborů, které se staly jednou z posledních bašt odporu proti novému kádárovskému režimu. Organizoval distribuci letáků a ukrýval zbraně, za což byl obviněn z konspirace a 18. února popraven.
Odlišnou generační zkušenost si do povstání přinesl János Szabó (1897–1957), veterán první světové války, který pak bojoval na straně Maďarské republiky rad. V roce 1949 byl odsouzen za pokus o nedovolené opuštění republiky. Pak se živil jako řidič, aby byl v roce 1953 opět odsouzen, tentokrát za špionáž. Během povstání se stal velitelem skupiny kolem náměstí Széna a získal si poměrně značný věhlas nejen pro vytrvalý protisovětský odpor, ale i pro svůj radikální postoj vůči přisluhovačům režimu, především tajným policistům. Neušel pozornosti samotného Kremlu – jeho jméno se objevilo na pověstném černém seznamu kontrarevolucionářů, jež Sověti požadovali okamžitě zatknout, odsoudit a popravit. Stalo se tak 19. ledna 1957.
Nepříjemným paradoxem ozbrojeného odporu, se kterým se řada Maďarů dodnes nedokáže vyrovnat, je, že tíhu bojů většinou nenesli glorifikovaní studenti, ctihodní spisovatelé či kultivovaní intelektuálové. Napsat protikomunistický pamflet a v kavárně diskutovat o kultu osobnosti, a stisknout spoušť jsou dvě velmi odlišné věci. S puškou v ruce tak často bojovali dobrodruzi, propuštění vězni, lidé, kteří stěží dokončili základní školu, „drzí učni z Ferencvárose“, lidé, se kterými by si „slušní“ lidé za normálních okolností za jeden stůl nesedli. Samorosti ze dna společenského žebříčku, svérázové, kteří neměli co ztratit a rychleji jednali, než mysleli, „malí lidé“, které náhoda, láska k vlasti a odpor k „Rusákům“ vyzdvihly do světla historických reflektorů. Nestali se nebo se nechtěli stát součástí komunistického establishmentu, stejně jako by se nestali součástí žádného jiného. Péter Mansfeld vstoupil do revoluční mytologie roku 1956 jako nejmladší oběť kádárovské justice. K smrti byl odsouzen ještě jako neplnoletý a s popravou se muselo čekat, až dovrší osmnáct let. Tuto „zrůdnost komunismu“ neopomněl zmínit například ani Viktor Orbán v jednom ze svých projevů. Podrobnější pohled na jeho život však ukazuje, že s odporem vůči režimu to nebylo tak jednoznačné. Mansfeldovi bylo v roce 1956 jen 15 let. O boji za svobodu nebo proti bolševikům toho moc nevěděl. O to víc ale po dobrodružství prahnoucímu teenagerovi imponovali povstalci ověšení nábojovými pásy a samopaly. Ač byl několikrát odmítnut, stal se nakonec řidičem a spojkou jedné z povstaleckých skupin.
Když revoluce skončila pod pásy sovětských tanků, vrátil se do továrny, ale dobrodružný život se mu dostal pod kůži. Začal si „vypůjčovat“ auta. Poprvé si také šel sednout, sice jen na tři měsíce, ale ve vězení se proti režimu zatvrdil a rozhodl se mu pomstít. Fantazíroval o nejrůznějších akcích – osvobození politických vězňů či zabití zrádců či udavačů. Postupně dal dohromady skupinu, která měla získat zbraně a finanční prostředky. Dodnes není jasné, do jaké míry hrály v jejich úvahách politické motivy a motivy kriminální či romantickodobrodužné. V únoru 1958 Mansfeldova skupina sice zajala jednoho policistu a vzala mu i pistoli, ale nakonec ho pustili. Tím však na sebe přilákali policii, která je nakonec po sérii dalších krádeží dopadla.
Nejprve to vypadalo, že gang skončí pouze s kriminální kvalifikací. Justice ale v těchto „živlech“ našla vhodný případ, jak revoluční ideály a povstalecký odboj očernit běžnou kriminalitou. Navíc se v té době ještě stále neplnoletý Mansfeld choval značně netakticky a drze. Zvláště si přitížil, když nelitoval své účasti na povstání v roce 1956. Hlavní žalobce svou tvrdou obžalobu zakončil temným varováním: „Pokud se jedná o politiku, neexistují dospělí či neplnoletí obvinění. Musíme proti nim použít drakonická opatření.“ Z drobného zlodějíčka se stal na smrt odsouzený zrádce dělnické třídy.
Sv. Ilona z Kaposváru Den poté, co trojice Gönczi, Gyöngyosi a Tóthová zabili nebohého účetního, proběhl v nemocnici rozsáhlý zátah na ilegální tiskárnu a Ilona byla zatčena. Při výsleších se hájila, že za revoluci nepřestane bojovat, dokud neodejdou ze země sovětští vojáci. Policie zatím o vraždě nevěděla, a tak se přiznala jen k distribuci letáků. O pár dní později, zřejmě pod tíhou výčitek svědomí, se ale přiznala i k zabití nebohého účetního. Během soudu, který začal 18. února 1957, se obhájci snažili zpochybnit obvinění z vraždy, neboť se trojice na čin nepřipravovala a rozhodla se až na místě. V případě takového výkladu byla horní trestní hranice 18 let. Mimořádný soud však v této vypjaté době neměl příliš pochopení pro právnické nuance a 8. dubna 1957 všechny tři odsoudil k smrti. Žádosti o milost byly zamítnuty. Dne 26. června 1957 byli popraveni Gönczi a Gyöngyösi, o den později také Ilona Tóthová.
Od dob stětí Mylady vzbuzuje poprava ženy emoce a zvláštní asociace. Není silnějšího literárního motivu než, vypůjčíme-li si citaci klasika, smrt mladé, krásné a nevinné dívky. Ilona Tóthová byla rozhodně mladá, určitě i krásná, ale o její nevině se stále vedou spory. Jedni, jako například pamětník a historik Péter Kende, označovali Ilonu za vražedkyni, jejíž neodůvodněná adorace špiní památku čestných revolucionářů. Druzí se soustředili na zpochybnění samotného činu a hledali důkazy, že se Ilona na smrti Istvána Kollára nepodílela. Ilonini obhájci zase tvrdili, že její proces byl vykonstruovaný s cílem obnovit otřesenou legitimitu komunistické moci a co nejvíce očernit a kriminalizovat povstalce.
Jako každý příběh z revoluce 1956, začal i ten Ilonin žít po její smrti druhým životem. Již během procesu, který bedlivě sledoval i západní tisk, se objevovala řada dohadů, fám i legend – proces byl „zinscenovaný“; Ilona se nepodílela na Kollárově likvidaci; přiznání z ní vytloukli; byla nadopována drogami; Kollár nebyl vůbec zabit, ale jen těžce raněn a stále žije; Kollár nikdy neexistoval. Teprve nedávno se historici, a v první řadě badatel z Ústavu pro výzkum revoluce 1956 István Eörsi, pokusili věrohodně popsat, co se vlastně mohlo stát.
Její kauza dostala nový impulz až po roce 1989. Ilonin bratranec Ferenc Tóth podal žádost o anulování rozsudku, což nejprve v říjnu 1990 Nejvyšší soud zamítl, neboť se opíral výhradně o důkazní materiál z roku 1957. V květnu 1992 Mária Wittnerová a Tamás Horváth požádali za klub revolučních veteránů Pofosz ministra spravedlnosti Istvána Balsaie, aby provedl revizi procesu. Tato revize ale byla v srpnu 1994 pro nedostatečné důkazy opět zamítnuta.
Věci se ujala pravice Viktora Orbána, která se netajila snahou Ilonu nejen rehabilitovat, ale představit ji jako revoluční světici, ženský symbol kádárovké represe. Stala se součástí politické kampaně, byl o ní natočen tendenční dokument i odhalena socha za přítomnosti předsedy Fideszu Zoltána Pokorniho. Nakonec byl roku 2000 schválen zákon 130, na jehož základě bylo možné rehabilitovat i ty, kteří byli po roce 1956 odsouzeni v souvislosti s povstáním i za čistě kriminální činy. Městský soud v Budapešti proto mohl rozsudek smrti z roku 1957 vyhlásit za anulovaný.
Popravená medička se stala i ústřední postavou kulturního skandálu na maďarské divadelní scéně. V jejím rodném městě Kaposváru, kde je po ní pojmenováno gymnázium a jehož je čestnou rodačkou, uvedli bratři István a János Mohácsiovi hru Őrült lélek, vert hadak 56 06, v níž je scéna, jak žena vraždí bezmocného pacienta na lůžku. Paralela byla všem jasná a autoři se dočkali žaloby za znesvěcení Iloniny památky. Na to reagovali jejich kolegové z celého Maďarska a autorům vyjádřili solidaritu a podporu jejich provokativní interpretaci bolestivého historického traumatu.
Více škody než užitku Podobně jako u mašínovského příběhu by bylo krátkozraké Tóthovou či Mansfelda paušálně odsuzovat i nekriticky oslavovat. Jejich spletité a nejednoznačné příběhy totiž nepasují do konvenčních vyprávěcích tropů a obecně přijatelných schémat boje proti komunismu. Cestu řady povstalců velkými dějinami až na popraviště lemovaly nadšení, sebeobětování, odvaha, ale i omyly, nesmyslné násilí, nenávist či hloupost. Se zbraní v ruce často napáchali více škody než užitku, jejich akce se z dnešního hlediska mohou zdát samoúčelné či iracionální. Řada z nich neváhala brutálním způsobem zabíjet či lynčovat zajaté příslušníky tajné policie nebo stranické funkcionáře. Často ale jednali pod obrovským tlakem, stresem a hlavně ve strachu. Jednali v prostředí, které se často podobalo válce, kdy lidský život nic neznamená a platí „zabij, nebo budeš zabit“. Pro oficiální učebnice a politické projevy proto museli jejich činy učesat a dovysvětlit až služební vykladači a příliš horliví historici – z živých lidí se staly sochy, pomníky, mýty. Podobně jako u bratrů Mašínů.
***
V ten moment byla pro ně volba jasná. Buď my, nebo on. Ilona ještě váhala, ale Gyöngyösi jí namluvil, že Kollár je agent. Hlavní žalobce svou tvrdou obžalobu zakončil temným varováním: „Pokud se jedná o politiku, neexistují dospělí či neplnoletí obvinění.“
V roce 2000 byl schválen zákon, na jehož základě bylo možné rehabilitovat i ty, kteří byli po roce 1956 odsouzeni v souvislosti s povstáním i za čistě kriminální činy
O autorovi| JAN ADAMEC, Autor (* 1978) je historik zabývající se moderními maďarskými a sovětskými dějinami.
