Kdysi jsem četla článek v britských novinách Daily Mail, který mě zaujal už svým názvem: „Promiňte, ale moje děti mě k smrti nudí“. Autorka se v něm vyznávala z toho, že některé věci, které se týkají jejích dětí, ji prostě nebaví. Musí se přemáhat, aby vydržela sedět na fotbalovém utkání nebo školní besídce. Ještě zajímavější než tato otevřená a vtipně podaná zpověď byla diskuse za článkem. Reakce šly od extrému k extrému. Od žen děkujících autorce, že konečně někdo nahlas vyslovil jejich myšlenky a že se hned cítí lépe, když vědí, že nejsou samy, až po ženy, které autorce vyčítaly sobectví a spílaly jí, že není dobrá matka a že by jí měli děti odebrat, protože se o ně neumí postarat.
Znám mnoho žen, které by při čtení onoho článku patřily spíš do první skupiny. Proč by dobrou matkou měla být jen taková žena, která se kvůli dětem obětuje? Některé mámy nežijí jenom svými dětmi, nesoustřeďují svou pozornost pouze na ně a nechtějí se vzdát vlastních potřeb. Potřebují mít možnost realizace na více frontách a teprve to je naplňuje a dává jim pocit životní harmonie. Není pro pohodu v rodině a zdravý vývoj dítěte důležitější citové naplnění a harmonie soužití, než to, kolik času kdo s kým stráví?
Hana Tesaříková, která z mateřské „utekla“ po roce, je o tom přesvědčená. „Měla jsem to udělat mnohem dřív,“ řekla mi v době, kdy nastoupila zpět do práce a dva dny v týdnu jezdila do Prahy do kanceláře. Konečně občas mohla po práci vyrazit s kamarádkou na kafe. „Klidně jsem už po půl roce mohla dělat dva dny v týdnu. Ten rok doma byl očistec.“
Hana je maminkou tříapůlletého Františka. Když se narodil, bylo jí 31 let a rodinu si velmi přála. Ale zároveň ji velmi bavila i práce. Už víc než čtyři roky pracovala pro společnost Guarant, jednoho z největších organizátorů kongresů a konferencí v České republice. O získání téhle práce Hana velmi usilovala, a když vyhrála výběrové řízení, nadšeně se pustila do práce. Jako projektová manažerka organizovala od A do Z několik velkých akcí ročně. Hodně cestovala, i do zahraničí. Vypětí před akcí pak byl adrenalin, který jí přinášel velké uspokojení.
Protože ale po rodině toužila, byla připravena dát jí všechno, stejně jako dosud dávala veškerou energii své práci.
„Vůbec jsem nepřemýšlela nad tím, že bych místo mateřské pracovala. Počítala jsem s tím, že zůstanu tři až čtyři roky doma, a dokonce jsem si myslela, že budu mít hned potom další dítě,“ popisuje Hana své původní plány. Jenže mateřská pro ni byla velkým překvapením. „Řešila jsem těhotenství a porod a nikdo mi neřekl, že všechno začíná teprve tím, že si člověk přinese mimino domů a musí se o něj dvacet čtyři hodin denně starat.“ Půl roku v šedé mlze František se narodil v osmém měsíci těhotenství naštěstí zcela zdravý a bez zásadních komplikací, péče o něj byla ale přesto náročná. První půlrok po porodu dnes Hance zahaluje šedá mlha. „Kojila jsem každou hodinu a půl, bylo to strašný, nikdy jsem se necítila tak unavená. Bylo to jednotvárné, úplně se mi ta doba slila dohromady.“
Když bylo Františkovi sedm měsíců, začala si uvědomovat, že její původní představy se liší od reality. Jak moc se předtím na mateřství těšila, tak moc se nyní těšila na to, až znovu půjde do práce. Zpočátku ale vůbec netušila, jestli to bude reálné a kolik práce může zvládnout, aby netrpěla kvalita. Neznala ani žádné kamarádky, které by na mateřské pracovaly, takže neměla odkud čerpat inspiraci. Navíc v Guarantu to nebyla obvyklá praxe. „Bylo mi jasné, že to v této zemi není standardní, ale věděla jsem, že pohodu a klid získám až ve chvíli, kdy budu mít od všeho kousek,“ říká Hana s jistotou v hlase. Naštěstí jí šéf vyšel vstříc, protože v ni měl důvěru a protože si dohodli přesné podmínky. František ještě ani nechodil, a už trávil dva dny v týdnu v jeslích, zatímco jeho maminka dojížděla z Bakova do pražské kanceláře.
Jesle se neosvědčily. Co dál?
Jaký to byl pocit být v práci, když syn mezitím tráví čas s někým cizím? „Asi jsem pochytila něco z mého pobytu v Anglii, kde jsem byla jako au-pair. Prostě jsem se nebála dát ho z ruky.“ I manžel ji podpořil. „Počítal jsem s tím, že Hanka bude chtít brzy do práce, věděl jsem, jak moc ji baví,“ říká František starší. Dokonce sám navrhoval, že zůstane místo ní s malým doma: „Peníze jsme vydělávali skoro stejné, Hančina výplata byla někdy dokonce i lepší - a já bych alespoň mezitím udělal i nějakou práci na našem domě.“ Sama Hanka ale byla proti, protože se bála, co na muže v domácnosti řekne rodina, kamarádi a vůbec společnost. Nechtěla manžela stavět do takové situace.
Jenže během jednoho roku, co chodil do jeslí, prodělal František tři zápaly plic, a tak Hanka rozhodla, že řešením bude chůva. „Když jsem řekla, že bude syn chodit do jeslí, tak to nebyl problém. Když jsem ale řekla, že bude mít chůvu, tak byl oheň na střeše. Pro manžela bylo nepředstavitelné, že se ráno probudí a už tam bude někdo cizí. Asi měsíc jsme to různě pytlíkovali po babičkách a tetičkách, až bylo jasné, že takhle to nepůjde.“ Hana udělala výběrové řízení na chůvu a vybrala tu nejlepší kandidátku.
„Paní Jaroslava je inženýrka v důchodu, nesmírně pozitivní a tolerantní člověk. Prcka si oblíbila jako vlastního nejen ona, ale i její manžel, a František tak vlastně získal další rodinu. Všichni mi teď moji chůvu závidí.“
Manžel František starší přiznává, že byl z přítomnosti chůvy zpočátku dost rozpačitý. I když paní Jaroslavu znal z práce ve společnosti Liaz, bylo těžké si zvyknout na to, že v bytě se pohybuje další osoba. Dnes uznává, že to bylo dobré rozhodnutí: „Chůva je naprosto skvělá, synovi se opravdu věnuje. A Hanka je v mnohem větší pohodě, s Františkem se na sebe vždy o to více těší. Ten rok, co strávila doma, byl pro ni hodně špatný, chyběl jí kontakt s lidmi. Dnes fungujeme dobře, rozhodně si nemyslím, že by psychika dítěte nějak trpěla. Naopak je to pro prcka zpestření, má pořád nějaký program a kolektiv lidí mu svědčí.“
Péče o dítě je práce jako každá jiná a nikdo z nás přece netráví v práci 24 hodin denně sedm dní v týdnu. A každého z nás občas některé povinnosti prostě nebaví. Tak proč by mělo být divné, že i matky prožívají takové pocity a snaží se je řešit svou realizací v jiné než mateřské roli?
Pokračování na straně II
Mateřská? Nic pro mě
Dokončení ze strany I
Proč by touha občas od dětí na chvíli někam utéct měla znamenat, že žena není schopna se o ně postarat? Možná proto, že společnost si už dávno vytvořila koncept dobré matky. To jest matky, která se zajímá pouze o péči o děti, identifikuje se s jejich potřebami a staví je nad své. Ostatní alternativy mateřství jsou vyloučeny. Navíc naše tří- až čtyřletá rodičovská dovolená je luxus, který se už jen tak někde nevidí. Ve většině světa musí žena záhy po porodu zvládnout jak miminko, tak práci.
I přes zažité společenské konvence u nás ale pomalu přibývá matek, které se rychleji vracejí ke své práci a manželé i okolí si na jejich postoj rychle zvyká. Možná i díky zkušenostem ze zahraničí.
Profesionálka, co má vše: dítě i práci „Když mi Renata asi ve čtvrtém měsíci těhotenství řekla, že bude chtít jít půl roku po porodu zpět do práce, neměl jsem s tím žádný problém,“ říká Marcin Salata. „V té době pracovala na velkém projektu a chtěla být u toho. Nebylo to rozhodnutí kvůli penězům, ale kvůli její realizaci a naplnění. Pro nás to není nic divného. V Polsku, odkud oba pocházíme, se běžně chodí do práce po pěti měsících mateřské.“
Manželé Marcin a Renata Salatovi se do Prahy přistěhovali asi před čtyřmi lety - Renata tu dostala pracovní nabídku z GE Money. I Marcinovi se tu podařilo najít místo, zakotvil u společnosti Oracle. Jejich dceři Gabriele je dnes devět měsíců a Renata už zase pracuje - nejprve na částečný a dnes již na plný úvazek jako manažerka GE Money Multiservis zodpovědná za věrnostní program bene+. Původně byla s manželem domluvená, že po půl roce se vystřídají a on půjde na otcovskou dovolenou, ale péči o holčičku nakonec přebrala Renatina maminka, která je v důchodu a byla ochotná přestěhovat se kvůli vnučce do Prahy.
„Role ženy v domácnosti není to, co bych chtěla. Vím, že kdybych zůstala doma, byla bych frustrovaná. Vidím to i u svých kamarádek,“ vysvětluje Renata svůj postoj. „A taky jsem nechtěla přijít o vše, do čeho jsem v práci investovala tolik času a energie. Připadá mi schůdné být matka a zároveň dělat něco pro sebe.“ Renata přiznává, že nechápe, proč si Češi myslí, že miminko musí být jen s matkou. „Občas je lepší, když se dítěti věnuje někdo jiný. A matka si potřebuje někdy odpočinout.“
Renata má velké štěstí, že zaměstnavatel jí umožňuje skloubit práci a mateřství, ale hlavně že stejný názor má i manžel. „Moje žena je moje partnerka a ve všem jsme si rovni. Pro mě není problém postarat se o dítě se vším všudy,“ tvrdí, ale přiznává, že se jeho kamarádi divili, že by býval byl ochoten zůstat na otcovské dovolené.
Pravda je, že otcovská dovolená je výdobytkem posledních pár let a zatím jí využívá jen málo mužů. Přitom někteří jsou schopni zastoupit matku - samozřejmě vyjma kojení - stoprocentně. Názory na to, co je a co není pro zdravý psychický vývoj dítěte zásadní, se liší. Všichni se ale shodují, že dítě potřebuje především lásku a harmonii v rodině. Spokojené rodiče, kteří vytvářejí pevné zázemí. A když tu spokojenost získá matka tím, že se bude kromě dítěte věnovat i práci, tak proč ne? Důležité je, že dnes vůbec máme na výběr.
Rok doma s dítětem byl očistec. Jak jsem se předtím těšila na mateřskou, tak jsem se pak těšila do práce. Hana Tesaříková
