Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Matky z půjčovny: stovky českých dětí odnosí náhradní rodičky

Česko

  12:10aktualizováno  12:37
PRAHA - Dětí, které odnosí a porodí náhradní (matka), v Česku každým rokem přibývá. Dohromady už jich jsou stovky. Zázrak, díky němuž se z vlastních potomků mohou těšit například i ženy bez dělohy, má však svá velká rizika.

Náhradní matka Monika je vzorná rodička a nosí už čtvrté dítě. Patří mezi tři ženy vystupující v novém dokumentu Duši neprodám. foto: Petr KozlíkLidové noviny

Dobrý den, touto cestou hledáme náhradní matku. Máme vlastní embrya, zajištěnou kliniku i právní služby. Prosím, jen opravdu vážné zájemkyně.“ Tak zní inzerát na jedné z webových stránek věnovaných náhradnímu mateřství. Podobných je možné najít desítky. A také desítky nabídek od žen, které jsou ochotné se náhradní matkou stát, a dát tak šanci na vlastní dítě párům, jimž klasická asistovaná reprodukce nedokáže pomoci.

Příznivkyně domácích porodů si stěžovaly na zákon. U soudu ve Štrasburku nepochodily

Jedno takové dítě se nedávno vesele prohánělo po promítacím sále na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Osmnáctiměsíční Honzík byl spolu se svou matkou Nikolou hostem režisérky Evy Tomanové, která tu představila svůj nový dokument s výmluvným názvem Duši neprodám (Česká televize jej uvede 22. listopadu). Tématem filmu, na němž pracovala tři roky, je právě náhradní mateřství. „Poprvé se mi stalo, že někdo během promítání odešel. Nejdřív jsem slyšela pár žen vzlykat a pak bylo vidět, že odcházejí ze sálu,“ popisuje Tomanová zjitřenou atmosféru při premiéře.

Důvod? Film se dotýká těch nejbolestnějších témat souvisejících s náhradním mateřstvím. Případů, kdy se náhradní matka rozhodne dítě si nechat, a na druhou stranu i situace, kdy biologičtí rodiče zaváhají s převzetím dítěte, u nějž je po porodu (mylně) diagnostikován Downův syndrom. „Dokážu si představit, že pro ženy, které třeba nemohou mít vlastní děti, bylo těžké se na ty příběhy dívat,“ přemýšlí režisérka o příčinách takové reakce.

Co není zakázáno...

Znáte pohádku o chytré horákyni? Ano, tu o ženě, která nebyla „ani ustrojená, ani nahá, nepřišla ani pěšky, ani nepřijela na voze“. Článek 2 Hlavy I Listiny základních práv a svobod je takovou chytrou horákyní mezi zákony. Říká se v něm, že „každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“. A právě na základě tohoto článku je u nás možné provádět umělé oplodnění náhradních matek.

Průkopníkem v něm u nás byla zlínská Klinika reprodukční medicíny a gynekologie. Právě tady se narodilo první dítě odnošené náhradní matkou. Dnes se jich podle odhadů rodí v Česku kolem stovky ročně – kolik přesně, to nikdo neví. Ministerstvo zdravotnictví ani žádný jiný úřad tyto údaje neshromažďuje a reprodukční kliniky, jichž je v republice zhruba čtyřicet, jsou skoupé na slovo. Z údajů, jež se Pátku LN přesto podařilo získat, však vyplývá, že číslovka sto bude velmi pravděpodobně spíš na spodní hranici možného. Myslí si to ostatně i režisérka Eva Tomanová, která se v komunitě náhradních matek pohybovala několik let a osobně zná několik desítek případů.

Prakticky vše probíhá tak, že na kliniku přijdou biologičtí rodiče většinou až ve chvíli, kdy našli „svou“ náhradní matku. Do tohoto vztahu klinika nijak nezasahuje a nezodpovídá za něj. Náhradní matka – lékaři rádi používají termín surogátní, převzatý z angličtiny – potom podstoupí hormonální stimulaci, aby embryo, vytvořené ve zkumavce z vajíčka biologické matobrý ky a spermie biologického otce, mělo větší šanci na uchycení. Ta není ani tak příliš vysoká a často se stává, že „akce“ bývá úspěšná třeba až napotřetí. Samo umělé oplodnění hradí ženám (rozumí se náhradním matkám) do 39 let většinou pojišťovna (přesně čtyři cykly), za administrativu spojenou se surogátním mateřstvím (vyšetření podstupují dvě ženy místo jedné) si kliniky účtují příplatek, jehož výši si určují samy.

„U nás je to patnáct tisíc korun a nemyslím si, že by to bylo nějak přehnané,“ říká doktor Jaroslav Hulvert, jenž má trojice náhradní matka – bio matka – bio otec na starosti na pražské klinice Iscare a byl jedním z mála lékařů, kteří byli ochotni na toto téma mluvit s novinářkou. (Strach je mezi lékaři tak velký, že mi jeden z nich odmítl napsat počet oplodnění náhradních matek za rok do e-mailu, svolil jen ke sdělení telefonickému – a číslo znělo patnáct.)

Čeho se lékaři tak bojí, když jde o legální aktivitu?

„Ono se to pohybuje v takové šedé zóně zákona,“ vysvětluje Jaroslav Hulvert. „Ta právní úprava, to je spíš takový výkřik, vlastně to právně není ošetřeno vůbec. My se proto samozřejmě velmi pečlivě chráníme a bereme jenom případy, kde je jasný zdravotní důvod. Páry s náhradní matkou musí poté podstoupit právní konzultaci, aby byly podrobně informovány o všech možných právních úskalích náhradního mateřství.“

Ročně se takto v Iscare podaří pomoci patnácti až dvaceti párům, které nemají na vlastní dítě žádnou jinou šanci. „Seznam lékařských indikací je velmi striktní, zahrnuje například případy, kdy se žena narodila bez dělohy nebo je po onkologickém onemocnění, takže nemůže dítě donosit, ale nechala si zamrazit léčbou ještě nepostižená vajíčka,“ upozorňuje doktor Hulvert. „Myslím, že se to celé pohybuje směrem k nějaké formě legalizace,“ předpovídá a nevylučuje ani to, že jednou bude jejich klinika mít péči o biologické rodiče s náhradní matkou uvedenu i na svých webových stránkách. Dosud to tak mají jen dvě kliniky v republice – již zmíněná zlínská a Reprogenesis v Brně (která dělá deset případů ročně, z toho polovinu klientů tvoří cizinci).

Celý text o náhradním mateřství a právních, medicínských a etických otázkách s ním spojených si můžete přečíst v magazínu Pátek LN, který vychází 18. listopadu.

V magazínu dále najdete:

Rozhovor s dokumentaristou Ferem Feničem o chystaném pokračování jeho legendárního cyklu GEN.

O první rodině Donalda Trumpa: jak vzniklo silné pouto mezi budoucím americkým prezidentem, jeho první manželkou a jejich dětmi?

Autoři: