Občas člověk dokonce zavře oči, aby mohl vnitřním zrakem uvidět barvy tónů, o kterých neměl ponětí, že existují.
Na středečním vystoupení proslulého vokálního improvizátora v pražském Kongresovém centru bylo tónů jako much; poletovaly od rtů ke rtům a mihotaly se nad vyprodaným sálem, jenž se na pár hodin proměnil v obří hudební nástroj. Obava, že letošní návštěva autora hitu Don’t Worry, Be Happy v České republice zůstane ve stínu té, která proběhla před dvěma lety, se po chvilce rozplynula. Tahle nespoutaná hra na zpívání nemá předem daná pravidla, a proto se nemůže omrzet.
Zatímco při minulých show si McFerrin dával záležet, aby se tuzemskému publiku představil v co nejlepším světle, tentokrát se naprosto uvolnil a stal se zase tím neodolatelným komediantem, jak ho známe ze starších pořadů a klipů.
Perfekcionismus ho nezajímal, spíš zkoušel, kam až může zajít. Procházky hlubokými údolími a dalekými výšinami jeho úctyhodného rozsahu či obratné výstupy po půltónových schůdcích vedoucích k nečekaným modulacím si užije víc odborník než běžný fanda, ale zpěvákovi evidentně slouží k tomu, aby se dostal do správné nálady, a jako takové je nelze přeskočit. S Bittovou na pavlači Současné turné se však nenese pouze ve znamení hlasových ekvilibristik, nýbrž i krásně lehkomyslných gagů a variací na stará témata, jako je například písnička Drive z přelomové desky Simple Pleasures, v níž Bobby napodobuje startující motorku. Zrovna když si každý myslel, že „chodící walkman“ z newyorského Manhattanu nadobro opustí oblast textového sdělení, se McFerrin vrátil s klasickým, ovšemže parádním zpíváním. Dokonce dal šanci otřepané bluesové dvanáctce Roberta Johnsona Sweet Home Chicago, kterou podal téměř čítankovým způsobem. Když zpíval, že „jedna a jedna jsou dvě, dvě a dvě jsou čtyři“, stačil přitom „oddýchat“ basovou linku i slušné kytarové sólo.
Dost možná, že ho tak rozezpíval nový projekt, na němž spolupracoval s aranžérem a dirigentem Rogerem Treecem. Album VOCAbuLarieS odkazuje do říše slov už svým názvem (který je na obalu napsán i česky). V Kongresovém centru se McFerrin a Treece rozhodli desku představit třemi skladbami, v nichž dostal hlavní slovo čtyřiadvacetičlenný sbor, který do té doby na pódiu pouze přizvukoval. Kompozice z albových „Slovníčků“ zazněly v samém závěru oficiální části středečního koncertu a bylo to zakončení vskutku efektní. Díky rafinovaným aranžmá se melodie ocitly kdesi napůl cesty mezi temnou Afrikou a zpěvákovým rodným městem, jemuž vzdávají vícehlasý hold vokální skupiny typu Manhattan Transfer. Výsledkem je hudba plná elegantní magie.
A kouzlilo se i v napjatě očekávaných duetech s Ivou Bittovou (která přišla na rozdíl od úterního koncertu na Jarním Gala v Obecním domě bez houslí) a Danem Bártou, jenž svého amerického kolegu odboural už před dvěma lety. Bárta vsadil na zahloubanou koncentraci a meditativní polohu, kdežto s Bittovou se McFerrin změnil v brebentící bábu na pavlači. Lepší kontrast si pro svou show nemohl přát. Jak sdělil obecenstvu v laskavé parodii na operní zpěv, učitelka hudby mu kdysi neřekla „a teď do práce“, ale „hrej si“. „A od té doby si hraju,“ zapěl s širokým úsměvem sňatkového podvodníka. Nezbývá než doufat, že v Praze, která mu už zase tleskala vestoje, našel ideální hřiště.
***
Zatímco minule se chtěl hlavně představit, nyní se stal zase tím neodolatelným komediantem
