Zpravodajské servery přes víkendy vyděšeně informovaly o „hororovém“ táboře poblíž Liberce. Jeho hrůznost měla spočívat v tom, že tam na dvacet účastníků byl jeden suchý záchod „mimo objekt“ a že si děti chodily čistit zuby k potoku. Hned mi v mysli začaly naskakovat obrazy z dětství, jež jsem – jak teď zjišťuji – měl hororové. Ledacos to asi vysvětluje.
Taky jsem jezdil na tábory. Když jsme měli kliku, čistili jsme si tam zuby u potoka, někdy se ale nezadařilo, tak jsme si je museli čistit nad krtincem. Kdo ztratil kartáček, používal většinou šišku, stačilo na ni máznout trochu smůly a fungovalo to bezvadně.
A teď k tomu záchodu. Byl suchý. Velmi suchý – v tom lepším případě. Nechtějte vědět, jak vypadal po dlouhotrvajících deštích. Ovšemže nebyl v objektu, říct o něm, že byl mimo objekt, ale zdaleka nepřiblíží měřítko, odlehlost, kosmickou dimenzi toho „mimo“. Na cestu tam jsme si brávali kůl pobitý hřebíky pro případ setkání s Šíleným Helmutem, který se v těch lesích skrýval očekávaje obnovu branné moci třetí říše a živil se polním pychem a lovem dětí. Pokud na něj člověk nenarazil a nezapletl se do houští jedovaté škumpy, bylo vyhráno. Ta úleva... A jestli zrovna náhodou došel papír, vždycky posloužila poblíž skotačící veverka. Byly to trochu nervy. Ale ještě větší nervy jsme měli z toho, že by nás mohl vyhmátnout nějaký hygienik a celou tu legraci zarazit.
O autorovi| Ondřej Štindl redaktor LN
