Očekával jsem, že nové české vydání bludného Zániku Západu Oswalda Spenglera (1918), který na základě mylné cyklické teorie historie předpovídal konec naší civilizace, rozvíří i u nás diskusi o úpadku a výzvách nového století.
Téma je to monumentální, tak alespoň skromný náčrt. První důvod k optimismu: žádný vzdělanec stejně jako nevěří v konspirativní teorii dějin, tak také nevěří v sezonní, a tudíž nevyhnutelnou vegetativní periodizaci dějin: vznik - růst - zánik. Nevyhnutelnost neexistuje. Důvod k pesimismu: poprvé v novodobých dějinách (od roku 1872) neevropská velmoc čili Čína předhoní brzy v objemu paritního HDP a světové moci USA.
Kdysi zázračná průmyslová revoluce zvýšila za sto let britský národní důchod pětkrát, Číně se podařilo za 35 let zvýšit ten svůj desetkrát, a to z ne výrazně nižšího základu, Anglie byla v 18. století také velmi chudá. Čína a Západ teď velmi špatným způsobem mezi sebou soutěží. V Jižní Americe a Africe dnes uzavírají čínští obchodníci 50- až 100leté smlouvy na nákup zemědělských produktů a surovin a platí podhodnocenou měnou. Američané, a teď už i Evropané (pod taktovkou Německa), se brání „kvantitativním uvolňováním“ své měny.
Nevíme, kdo koho v tomto závodu dřív „oddevalvuje“ čili trumfne ani jaké bude mít světová inflace následky, a proto nepředvídejme. Jde vlastně o novou formu protekcionismu, ve které je Čína silnější (nízké sociální výdaje, mladá levná pracovní síla). Přesto jsou obě civilizace na sobě naprosto závislé. Čína musí kupovat stále dražší suroviny a Amerika levné čínské zboží. Pokud se odlišné strategické zájmy Číny a Ameriky nedostanou do konfliktu, bude novým partnerským hegemonem světa toto podivné manželství z rozumu.
Ekonomické ukazatele jsou však jen měřitelnými ukazateli hlubších neviditelných civilizačních problémů. Poprvé v dějinách Západu je mladá generace (ve věku 20 až 30 let) méně vzdělaná než její rodiče, ačkoli mává diplomy převážně z politologie a komunikace a dožaduje se pracovního uplatnění. Zvykla si totiž žít v zóně blahobytu a pohody a místo matematiky a inženýrství preferuje popisné, nikoli analytické myšlení.
Celý neuvěřitelný vývoj západní civilizace od vrcholného středověku byl ve znamení svobodné konkurence, inovace a neuvěřitelných objevů a vynálezů. To kapitalismus vytvořil nové příležitosti a evropská vzdělanost nové nápady. Od šedesátých let se však americké deklarativní „právo na štěstí“ (kdysi individuální svobodu) stalo kapitalistickou povinností konzumu. Ráj, na který se muselo celý život tvrdě pracovat, se z nebes snesl na zem a dostal důvtipné jméno - kredit. Konec šetření a odkladu spotřeby a požitků - vše teď hned. Po krizi, před níž si lidé půjčovali až stonásobek svých příjmů, je to snad jasné. Mejdan skončil. Opravdu.
Jak dál? Bohužel, jedině za pomoci státu. Omezujme sociální stát, dotujme knihy, vědu a techniku i exaktní vzdělání a zrušme politologii. Když můžou platit chudé Mexiko a Brazílie za studium přírodních věd a matematiky, proč ne my? A nad Čínou máme jeden ohromný trumf - máme svobodu.
***
Omezujme sociální stát, dotujme knihy, vědu a techniku a zrušme politologii. Když můžou platit chudé Mexiko a Brazílie za studium přírodních věd a matematiky, proč ne my?
O autorovi| ALEXANDER TOMSKÝ, publicista
