Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Měl Bůh nějaký jazyk?

LITERÁRNÍ DIÁŘ

Jen několik dnů uplynulo od odhalení dalšího těžko uvěřitelného příběhu z Amstettenu, kde otec léta věznil a znásilňoval svou dceru.

Podobně chorý mozek měl i otec Petra Stillmana: „Takže mluvil jsem o otci. Je to dobrý příběh, i když mu nerozumím... Zkrátka a dobře. Říkal jsem, že otec mluvil o Bohu. Chtěl vědět, jestli Bůh měl nějaký jazyk. Neptejte se mě, co se tím míní. Jen vám to říkám, protože znám ta správná slova. Otec si myslel, že dítě jimi bude mluvit, jestliže kolem něho nebudou žádní lidé. Ale kde by měl vzít dítě? Aha. Chápete už. Nemusel ho kupovat. Petr samozřejmě pár lidských slov znal. S tím se nedalo nic dělat. Ale otec se domníval, že je Petr zapomene. Po nějaké době. Proto přišlo tolik bum, bum, bum. Pokaždé, když Petr řekl nějaké slovo, jeho otec udělal bum.“

Tento příběh je z textu Skleněné město, který je první části Newyorské trilogie Paula Austera, amerického autora, který by měl v brzké době navštívit českou metropoli v rámci Festivalu spisovatelů Praha a jemuž vyšlo česky díky nakladatelství Prostor již několik knih.

Ale aby to zas nevypadalo, že dospělí jsou jen násilníci, kteří se zbaběle vybíjejí na vlastních dětech. Jsou i hodní rodiče a i jiní dospělí mohou mít pro děti pochopení, nemusí vždy jít jen o pedofily připravující si půdu pro naplnění svých představ. Třeba ve slavné povídce J. D. Salingera Den jako stvořený pro banánové rybičky se hlavní hrdina Seymour na pláži setká s holčičkou jménem Sibyla.

„,Máš rád vosk?‘ zeptala se Sibyla. ,Co jestli mám rád?‘ opáčil mladý muž. ,Vosk.‘ ,Moc. Ty ne?‘ Sibyla přikývla. ,Máš rád olivy?‘ zeptala se. ,Olivy - mám. Olivy a vosk. Bez toho nikdy nikam nechodím.‘ ,Máš rád Sharon Lipschutzovou?‘ zeptala se Sibyla. ,Mám. Ano, mám,‘ odpověděl mladý muž. ,A nejraději na ní mám to, že nikdy neubližuje malejm pejskům v hotelové hale. Například tomu malýmu mopslíkovi, co patří té dámě z Kanady. Ty tomu asi nebudeš věřit, ale některé holčičky šťouchají toho pejska hůlkou od balonku. Ale Sharon ne. A není nikdy zlá, ani zlomyslná. Proto ji mám tak rád.‘ Sibyla mlčela. ,Já ráda žvejkám svíčky,‘ řekla konečně. ,Kdo by nerad?‘ odpověděl mladý muž a omočil si nohy.“

I když paní Carpenterová, Sibylina matka, by asi přesto nebyla ráda, že se její holčička bavila a potom se šla i koupat s tím mladým mužem, který si nedlouho poté na pokoji 507 vpálil do hlavy kulku.

O autorovi| Ondřej Horák, redaktor LN

Autor: