ROZHOVOR BEZ OTÁZEK
Můj životní příběh je jako z amerického béčkového filmu, taková neuvěřitelná story, kterou by odvysílala maximálně ČT 2 někdy po půlnoci a všichni, kdo by na to koukali, by si říkali, jaká to je blbost, že TOHLE se nemohlo nikdy stát. Jenže se to stalo.
Matka mi nikdy neřekla, kdo je můj biologický otec. Cítil jsem, že mi chybí kořeny. Potřeboval jsem vědět, kdo mě stvořil, po kom mám geny. Jako kluk jsem se díval do zrcadla a říkal si: kdo by mohl být jako já? Jak vypadá někdo, kdo je jako já, ale dospělý? Poznat otce pro mě bylo strašně důležité.
Svobodná matka v Rumburku za komunismu - to nebyl žádný med. Otce svého dítěte nikdy nepřiznala. Na to byla příliš hrdá. Rozhodla se, že bude samoživitelka. Její rodiče ji podpořili a slíbili, že jí pomůžou dítě vychovat. Nikdo se z toho nehroutil.
Když si vzpomenu na dětství, vidím hlavně babičku a dědu. Byl jsem vychováván v prarodičovské superlásce. Do tří let jsem vyrůstal sám, pak se objevil pozdější matčin manžel a narodili se moji sourozenci. Otčímovi jsem automaticky říkal táta.
V Rumburku jsem žil život normálního kluka z malého města. Rád jsem si četl, chodil jsem na judo. Každý rok jsme jezdili na dovolenou a naši mě posílali na tábor, což byl pro mě očistec. Na druhou stranu jsem se tím postupně zbavil strachu ze setkání s novými lidmi. Prostě normální rodinný život, až na to, že jsem nebyl podobný nikomu z příbuzných a pořád jsem řešil, po kom teda vlastně jsem.
Matka Krause zapřela. Měl jsem několik adeptů na tatínky. Všechny jsem postupně vyloučil. Až mi jednou kamarád z Rumburka řekl, že mým otcem je Jan Kraus. Matku jsem podrobil interpelaci, jestli to je pravda. Ona to zcela kategoricky vyloučila a dost důrazně mě upozornila, že Kraus to není a ať nic nepodnikám. Napsal jsem mu e-mail. On odepsal, že můj otec určitě není. Ze začátku to nevypadalo, že by si na něco ohledně mého stvoření vzpomínal. Jediný můj trumf byl můj ksicht. Jinak jsem neměl co nabídnout. Nakonec mi slíbil, že si necháme udělat testy DNA - to bylo před pěti lety - a já mu poslal svoje fotky. Následující znám z vyprávění -když si táta prohlížel ty moje fotky, přišel k němu jeho nejmladší syn Jáchym a zeptal se ho: tati, proč si prohlížíš svoje fotky? Táta tehdy prý jen řekl, že by to byl div, kdybych jeho syn nebyl.
Z testu DNA vyplynulo, že naše znaky se shodují v 99,99 %. Konečně jsem měl jistotu! Matka na to jen řekla: ale pořád je tam ještě ta jedna setina...V životě je vždycky něco za něco. Půl roku poté, co jsem našel otce, mi matka zemřela. Bylo jí 51 let.
Matka se s mým nalezeným otcem už nepotkala. Ani jeden z nich se do toho nehrnul. Já jsem měl představu, že se ta jejich nechuť nějak zlomí a časem se setkají. To se ale už nestihlo. Bohužel. Ty ale pěkně krausovatíš! Tohle mi řekla máma krátce poté, co jsem tátu vypátral. Jako pochvalu to ale rozhodně nemyslela (směje se). Můj nevlastní táta přijal zprávu o tom, že jsem objevil svého biologického otce, na rozdíl od ní s nadšením. Teď mám dohromady pět bratrů - dva mladší v Rumburku a tři v Praze. S bráchou Adamem Krausem v Praze bydlíme v jednom bytě.
Koušeš si nehty? Na to se mě zeptal brácha David Kraus po svém koncertě, kde proběhlo moje první setkání s bratry, babičkou Boženou a Ivanou (Chýlkovou, partnerkou Jana Krause - pozn. red.). Když jsem Davidovi odpověděl, že nehty si koušu, řekl: tak to jsi fakt brácha.
Krausovy strašně bavilo mě pozorovat. Zatímco já jsem Jana Krause znal z televize, stejně tak jeho bratra Ivana z jeho knížek, já byl pro ně něco jako paranormální zjevení. Objevil jsem se totiž krátce poté, co děda Ota (otec Jana Krause, spisovatel, který přežil Osvětim - pozn. aut.) zmizel. Stalo se to indiánským způsobem: jednoho dne odešel z bytu a už se nevrátil. Pátralo se po něm, ale bezvýsledně. Po roce se našly už jenom jeho ostatky.
Do toho jsem krátce potom přišel já - a všichni zírali. Prý jsem mu neskutečně podobný. Projevuje se to v gestech, zájmech, způsobu řeči. Korunu jsem tomu nasadil, když jsem poprvé přišel do bytu na Letné, kde děda s babičkou Boženou vychovali všechny své děti, a automaticky si stoupl přesně na místo, kde celý život stával on.
Herectví mě nikdy nelákalo - na rozdíl od otce, který na place strávil celý život. Já pracuji jako auditor a poradce v oblasti IT. Informační technologie se čím dál víc stávají médii, internet je sám o sobě médium, stejně tak společenské sítě, jako je Facebook. Takže ony se ty naše obory, jeho a můj, vlastně slévají. Otcovým jménem nikde neoperuju. Zatím jsem se nesetkal s tím, že bych byl protěžovaný, nebo naopak znevýhodněný v nějaké situaci proto, že jsem Krausův syn. Nepracuju s tím primárně jako s něčím, na co bych „lákal“. Ale nepopírám to, když se mě někdo zeptá.
Židovství se z naší rodiny vytratilo. Přesto je ve mně židovský duch nějak přítomný. Je to na mně ostatně i vidět. Když mi Krausovi převyprávěli rodinnou historii, stal se pro mě hlavním hrdinou náš děda Ota, který byl židovského původu a byl odvlečen za války do koncentráků. Všichni se báli, že to je konec, ale babička Božena věřila, že to přežije. On opravdu přežil Osvětim. Vzhlížím k němu jako k člověku s ohromným pudem sebezáchovy a k člověku, který si dokázal zachovat důstojnost a chladnou hlavu v prostředí, kde končily miliony lidí v plynu.
Ta úžasná houževnatost a schopnost poprat se s překážkami je podle mě důvod, proč jsou Krausové tak úspěšní. Já to beru jako něco, co jsem podědil, co mám v těle. Nemám na tom sice žádnou zásluhu, ale přesto to tam je.
