Do třiceti prý byla Veronika Freimannová hrozné tele a nechápe, kde jiní vzali představu, že by mohla být dobrá. Ale byla, proto se už jako devatenáctiletá objevila v pražském Činoherním klubu
Na shakespearovských slavnostech v Bratislavě letos nastudovala Lady Macbeth. Prý jí to přišlo dostatečně šílený a tak do toho šla. Dá se to pochopit, protože Veronika Freimannová evidentně dokáže uzavřít jednu kapitolu svého života, když vidí, že dál nevede, a skočit do neznámých vod. Takhle třeba odešla po dvaceti letech z milovaného Činoheráku. Kromě toho působí jako zásobárna vitality a pozitivní energie, což asi má v genech, vždyť její babička se dožila v kondici sto tří let.
* LN Jestli se nepletu, vy jste si moc Shakespearů nezahrála. Není tohle vůbec vaše první role tohoto druhu?
Vyjma školy je to poprvé a vzniklo to pozoruhodně – byla jsem někde na parkovišti, nemohla otevřít auto a do toho jsem dostala telefonát z Bratislavy. Jestli prý bych nemohla hrát Lady Macbeth. Nechala jsem si to ještě zopakovat, protože jsem vůbec nechápala, jak na to přišli. Chvíli jsem jim to vymlouvala, ale pak jsem si vzala čas na rozmyšlenou. Hru jsem si přečetla, ale pořád nechápala, jak přišli na to, že Lady Macbeth je v mém věku. Pro mě to především bylo strastiplné produkčně, točím jeden z největších projektů ČT – seriál Vyprávěj – a taky Karel Heřmánek na mně staví repertoár. Tak jsem jim řekla, že když si tohle vyřeší, že by to šlo, ale já se musím nejdřív sejít s režisérem – Ondrejem Spišákem. Ale spíš jsem si myslela, že to všechno nevyjde.
* LN Co vás nakonec přesvědčilo, že do toho máte jít?
Ondrej přišel do Prahy, tiše seděl a všechno mi odkýval. Všechno bylo poklidný a vypadalo to realizovatelně. Pak přišla první čtená zkouška a překladatel Feldek mi líčil, že Shakespeare měl starší ženu a tohle je nejcituplnější vztah, který napsal. A že on je přesvědčený, že to má být starší ženská a mladší chlap. I Ondrej to tak chtěl. Jako vášnivý vztah, z něhož v touze realizovat sny druhého vyjde odporná záležitost. Začalo se zkoušet a já měla opravdu málo času, a navíc i zdravotní obtíže. Ale myslela jsem si, že vím, jak na to – tak z toho mě režisér rychle vyvedl. Tichým způsobem, ale důrazně. V životě jsem ho nezažila zařvat, ale on všechno stavěl na pravdě, na tom, co je možný a co ne. Měl kolem sebe čtrnáct neuvěřitelných chlapů – první lajna slovenských herců kolem třicítky – a jednu babu. Za pár dní mně ale řekli – Veronika, neboj sa, si naša. A já jsem získala důvěru, že by z toho mohlo něco vylézt. Ondrej ví, co chce, ale v první řadě ví, co nechce. Vychází z vnitřku a z totální pravdy a je jedno, kde právě jste a kam to s vámi hodí. A co je také důležité, není vám při tom trapně, protože víte, proč to a to děláte.
* LN Dramatické mrchy, notabene vražednice vás také celkem v divadle minuly.
Spíš se to ode mě neočekávalo. Já tak konverzačky – to je moje doména. Přišlo mi to dostatečně šílený, abych na to kývla a ještě před generálkami jsem si podrobně četla ve smlouvě, co by mě čekalo, kdybych utekla. Nevím, jestli Ondrej vůbec věděl, do čeho jde, já tedy ne, ale pomohla mně jeho tichá důvěra. S mým partnerem Milanem Ondríkem jsme se potkali až na zkoušce, a to mě ještě vyděsilo jeho mládí a elán. Nevím, jestli jsem schopná zhodnotit, co z toho vzniklo, máme za sebou dvacet představení, ale jsem ráda, že jsem to absolvovala, myslím, že mě to svým způsobem posunulo.
* LN Říkala jste, že jste roli měla připravenou. Z čeho jste si ji budovala?
Z pravdy, z pokroucených lidských vztahů, které mě potkaly. Z vědomí, že když něčemu věříte, jste schopná pro to udělat cokoliv. V tomto ohledu jsou zkušenosti a věk velká výhoda.
* LN Oželela jste prázdniny?
Bylo to poprvé, co jsem se jich takhle vzdala, ale pak jsme dozkoušeli, hráli a za mnou začali jezdit kamarádi a já zjistila, že vlastně mám jedny z nejhezčích.
* LN Dotkla jste se seriálu Vyprávěj, upoutávky už v televizi běží naplno. Vy hrajete jednu z hlavních rolí. Jaký je to projekt?
Teď se uzavírají první dvě série, ty další by se snad měly natáčet příští rok na jaře. Je to standardní seriál s exteriéry, není to jedno prostředí ani denní natáčení. To, co mně se líbilo, je, že jde o retro. Děj začíná v roce 1964 – čili ať chci, nebo ne, v době mého dětství. V době, kterou důvěrně znám a v jejíž atmosféře jsem vyrůstala. Řekla bych, že když náhodou půjdete kolem televize, bude to na první pohled rozeznatelný, což je dnes docela malý zázrak, protože na všech kanálech jedou stále seriály a dá práci je odlišit. Jsou to příběhy lidí, které se odněkud někam vyvíjejí, ty postavy nežijí ve vzduchoprázdnu, jsou zasazené do konkrétní politické situace. Seriál se z politiky nevyzouvá, i když ji odráží spíš laskavě, ale třeba jsou tam zařazené i dokumenty, které uvádějí do kontextu. Měl by proplout čtyřiceti lety a hrdinové tak projdou od mládí ke stáří – i to mě samozřejmě lákalo. Ta doba byla neopakovatelně groteskní v mnoha aspektech a to se dá dobře zužitkovat. Od toho, že podplácíte pomeranči, přes to, že dnem a nocí stojíte frontu na škodovku, až po džíny z ciziny nebo z Tuzexu. Všichni jsme to zažili.
* LN A není právě tohle všechno už tak trochu klišé, taková povinná výbava retra z dob bolševismu?
Když jsme začali natáčet, tak se moc retropříběhů nenabízelo, teď je toho víc a zase to vypadá jako móda. Podle nabídek, které jsem dostala v té samé chvíli, byl tento seriál opravdu jiný. Někam se vyvíjí a v retru se nezasekne, postupně také dojde do současnosti. Ne, to, co říkáte, mě nenapadlo, tenhle problém tam necítím.
* LN Proč jste šla studovat konzervatoř – to jste měla už po devítce tak jasno v tom, co chcete dělat?
U mě to bylo složitější. Tatínek byl operní režisér a šéf hudebního vysílání v televizi. Pak dostal distanc a byl vyhozenej úplně odevšad a skončil jako noční hlídač ve Smetanově muzeu. Bylo dost rychle jasné, že střední škola pro mě nepřipadá v potaz. Začala jsem ji tedy studovat večerně a na konzervatoř jsem nakonec dorazila téměř v devatenácti. Taky jsme zkoušeli, že bych šla na DAMU bez maturity, ale na to nikdo neměl odvahu. Při zkouškách na konzervatoř se tenkrát za mě postavili pan Karpíšek a pan Munzar, a tak mě vzali. Nedávno jsme se o tom s panem Munzarem bavili a on mně to připomněl, já to tenkrát nevěděla, a tak mu za to dodatečně děkuju. Potkala jsem i jiné skvělé lidi, i když nevím, kde vzali tu představu, že bych mohla být dobrá, protože jsem byla hrozný tele a vydrželo mi to aspoň do třiceti.
* LN Takže jste měla jako devatenáctiletá patnáctileté spolužáky?
Tak nějak – v poměrně zralém věku jsem se ocitla mezi partou ještě napůl dětí. Mojí velkou láskou byl balet a z páté třídy jsem chtěla jít na taneční konzervatoř. Pak se zjistilo, že nejsem zdravotně disponovaná, že mám šelest na srdci a byl s tím konec. Od baletu jsem se dostala do dramatického kroužku a moje sestra pořád něco režírovala a vždycky potřebovala nějak doplnit obsazení. A taky jsem chodila do Křesadla, což bylo nezávislé pohybové divadlo Vaška Martince, tenkrát to byla docela bomba, nic podobného tady tehdy neexistovalo. Tak se to divadlo nějak vyvrbilo, i když už jsem zřejmě měla nastartovanou skvělou kariéru sekretářky a za sebou i zkoušky z těsnopisu.
Pokračování na straně 12
Dokončení ze strany 11
* LN Tatínek byl rád, že jste se nakonec dostala k divadlu?
No rád, především těžce nesl mé obtíže a taky ho nakonec zabilo, že nemohl dělat svou profesi. Zemřel předčasně a mého hraní na profesionální scéně se v podstatě nedožil.
* LN V útlém věku jste se dostala do Činoherního klubu. Bylo to sice v 70. letech, ale duch starého Činoheráku tam pořád přežíval. Jak to bylo?
Vstoupila jsem tam ve třetím ročníku na konzervatoři a tohle divadlo se vlastně stalo mojí hlavní školou. Nejdřív jsem hrála v Parádním pokoji a pak přišly další role a inscenace – Ten, který dostává políčky, Tři v tom, Cesta dlouhého dne do noci, kde jsem zaskakovala za Libušku Šafránkovou. Tak jsem tam byla a pořád mi to připadalo neuvěřitelný, aby ne – když vám naprosto kamarádský připomínky dává Petr Čepek, nebo Josef Abrhám vám se svou notorickou slušností laskavě říká, co byste měla dělat. Takové školy se každému nedostalo.
* LN Ale stejně: jak to, že vás s takovým „hanebným“ kádrovým profilem vzali do angažmá?
Zasadil se o to Miroslav Macháček, protože jsem zaskakovala za Jiřinu Třebickou, která si zlomila ruku. Počet mých představení se dramaticky zvýšil a bylo jednodušší vzít mě do stálého angažmá i na půl úvazku. Ano, byla jsem jedna z mála lidí, kteří se tam za normalizace nedostali direktivně. A lidi se ke mně tudíž chovali výborně. Mně to všechno ale došlo mnohem později. Jako třeba když jsem maturovala a režisér Macháček se přišel podívat na moji Káťu Kabanovou a nechal mi Na Zábradlí lísteček, že mě potřebuje do inscenace Ten, který dostává políčky. Pak jsem zase měla lístek od Menzela, který mě viděl v téhle inscenaci a potřeboval holku do Tři v tom. A taky je pravda, že jsem se zpočátku tak bála, že jsem chtěla utéct z jeviště. Třeba při představeních „políčků“ mě pan Macháček, který stál v portále, skoro kopal do zadku, aby mě udržel na jevišti.
* LNA jak tam vpluli ti nadirigovaní?
Nevpluli. Činoherák byl živý organismus, který se bránil, protože se na něj útočilo. Buď vás přijal, a to bylo báječný, anebo nepřijal. A exkomunikace byla vážně děsivá, pro takové lidi opravdu nebylo jednoduché sedět v šatně. A bylo to tak dobře, protože to byla jediná možná obrana vůči takové zvůli, soudržnost pořád fungovala. Mě si ale s láskou vychovávali krok za krokem.
* LN Dnes je vděčné poukazovat na to, jak se herci křivili a podepisovali to či ono, aby si zachránili krk. Nezdá se vám, že se málo ví, nebo spíš rádo zapomíná, jak herecký stav vykazoval za normalizace značnou solidaritu?
Ta soudržnost existovala a lidé si pomáhali, aniž by se znali, jen třeba o sobě věděli – pan Munzar osobně mého tátu neznal, a pomohl mi. V Činoherním klubu tohle do určité doby existovalo hmatatelně. Potom přišel Vladimír Strnisko a všechno rozkopal, ale to už byla jiná doba a pak – každý kamna jednou vyhasnou. Dnes je to jiné divadlo se stejným názvem, to je ale normální vývoj. Vzpomínám si na řadu detailů, třeba když Jiřímu Menzelovi pro inscenaci Tři v tom nadiktovali výtvarníka a on byl z něj zoufalý, protože mu navrhl takové odpudivé malované kulisy. Na jednu zkoušku pak přišel vyhozený Libor Fára skoro na zapřenou, sedl si do poslední řady a pozoroval to. Potom se zvedl a procedil mezi zuby – tak to polep novinama. A bylo to vyřízené.
* LN Po příchodu Jana Nebeského jako šéfa jste už moc nehrála, že?
V roce 1993 jsem odešla na mateřskou a už jsem se vlastně nevrátila. Začala jsem hrát u Heřmánka a už se dost dobře nedalo zdůvodňovat, že někde vyprodávám divadlo a jinde pro mě nemají role. V Činoheráku prostě tenkrát nebyla dobrá atmosféra.
* LN Nemrzelo vás to?
Na každém krámě jsou svetry, které se prodají a které se neprodají. A nemusí mít každý svetr třásně a flitry, protože diváci nejsou hloupí, vědí, co chtějí vidět, mají své priority a divadlo bez diváků nelze dělat. V tohle věřím stejně jako v to, že divadlo musí dělat lidé, kteří vědí, proč ho dělají. Antipatie nebo „mus“ jsou prokletím. Jestliže hraju za čárku, za prachy, nebo abych byla jen vidět, je to k ničemu. Už jsem dost stará, abych se na tohle mohla vykašlat a dělat jen to, co chci. Uznávám však, že tato svoboda je asi výsadou věku. Dnes mám právo volby a jsem za to vděčná. Je to i tím, že jsem měla v tomto směru vždycky štěstí – na lidi a příležitosti.
