Na moravské straně hranic chiméru „Velkého Slovenska“ aktivně prosazovalo pár stovek lidí z etnograficko-kolaborantského spolku Národopisná Morava (pod tímto jménem existoval až od léta 1939). V jeho čele stál malíř Jan Uprka, syn slavnějšího a talentovanějšího otce, rovněž malíře Joži Uprky.
Představitelé Národopisné Moravy skončili po válce ve vazbě a v roce 1946 je Mimořádný lidový soud v Uherském Hradišti v několika samostatných procesech potrestal. Největší ryba spravedlnosti uklouzla – Jana Uprku soudy prohlásily za nepříčetného.
Klikněte pro zvětšení
Úvahy o odtržení Slovácka se objevily na Slovensku a na Moravě hned po Mnichovu. Na druhém břehu Moravy se jimi vážně zaobíral pozdější slovenský premiér Vojtech Tuka (prezident Jozef Tiso Moravákům prý nevěřil), šéf propagandy Šaňo Mach, ministr obrany Ferdinand Čatloš a v začátcích hlavně vlivný ľuďák Karol Sidor. Propaganda považovala Slovácko za území obývané zahraničními Slováky a argumentace sahala až k Velkomoravské říši – prvnímu slovenskému státu.
Moravští partneři stáli o mnoho pater níž. Šlo o druhořadé lokální figury – často vlajkaře. František Mezihorák nicméně v knize Hry o Moravu píše, že plány na připojení ke Slovensku podporoval třeba koncern Baťa.
Pro své plány měli separatisté různé důvody – kritizovali Prahu, že nedbá o svéráz jejich kraje, očekávali, že osamostatňující se Slovensko čeká lepší budoucnost než západ republiky, a pochopitelně jim šlo také o vlastní politickou kariéru.
