Hned v úvodu Rea (65) dokonale zaskočil nezasvěcenou část obecenstva instrumentálním blokem, evokujícím havajský sound konce 50. let. Beze slova posílal do hlediště vlny prosluněných melodií jak z filmového plátna. Příboj zvonících kytar tvořil celou první půli hlavního programu a ustal ve chvíli, kdy už byli diváci definitivně dezorientovaní.
Úvod sestavený z repertoáru skupiny Delmonts! se tak pro návštěvníky stal jakousi předkapelou. S písní Where the Blues Came From se Rea konečně postavil také k mikrofonu. Její název výmluvně charakterizoval žánrové odstíny, do kterých byl zbytek uvedených písní vymalován. Vévodila jim modrá barva blues. Zlatavá opona v pozadí se snesla k zemi a odkryla scénu ozdobenou v prostoru visícími kytarami všech tvarů a nápis The Hofner Blue Notes. „Název“ kapely se pozměnil, složení ne. Bicí s ostrým „šroťákem“ hrál Martin Ditcham, skvělou kytarou v doprovodné roli Reu podporoval Robert Ahwai a Neil Drinkwater často s Reovou kytarou vedl svými klávesami zajímavé melodické dialogy. Zpočátku se do nich zapojovala i vyvážená, příjemně znějící basa Colina Hodgkinsona.
Shora spuštěná lampa ve tvaru UFO si zblízka posvítila přímo na Reu, který na chvíli vytáhl z kapsy harmoniku. Následovala oblíbená Josephine, která některé z kytarových dekorací obtáhla modrým neonem. Světelný doprovod nechával atmosféru lehce pohupovat na tmavě duhových paprscích. Výsledný dojem ničím nezklamal, naopak působil komplexně a vyváženě. Easy Rider i Julia v bluesových hávech zněly až provokativně tiše. Nižší hlasitost byla pro celý koncert konstantní a celkový zvuk neměl žádné závažné nedostatky.
Znenadání se halou rozléhala táhlá, hrozivá ozvěna pekla. Morriconeho děsivý motiv předznamenal známé rify hitu Road to Hell. Když pak scéna zbarvená do červena potemněla, bylo třeba vytleskat přídavek. Publikum už se vzpamatovalo z počátečního zmatení a v On the Beach odpovídalo na skvělé kytarové sólo tleskáním do rytmu. Třetí opona přeplněná kytarami se po pádu té druhé rozzářila a diváci se konečně začali bavit, když uposlechli výzvu poslední Let's Dance.
Chris Rea nepromluvil snad „ani větu“. Skladby navazovaly bez jakýchkoli prodlev a vše se tak znenadání přehouplo v uzavřenou show. Instrumentálně i pěvecky byla velmi dobře odvedená. Jen bylo jasné, že to Rea tentokrát nemyslel jako dlouhý večer. Možná za to mohly i zdravotní problémy, které jej tíží.
Přesto však Reova slideová kytara provázela známým i neznámým repertoárem s bezstarostnou přesvědčivostí. Vystoupení působilo ucelenou formou s ujasněným sdělením. Kdo se nechal naladit, odcházel pohoupán modrým blues barvy moře.
HODNOCENÍ LN
****
Chris Rea Sportovní hala, Praha, 18. 2.
