Mentálně postižený Kuba probírá jinou látku, ale je pořád s námi, líčí inkluzi pedagožka

Učitelka Jitka vyučuje ve dvou malotřídkách na škole venkovského typu postavené v roce 1910. Jedním z jejích žáků je i osmiletý Kuba, který má lehké mentální postižení a trpí svalovou dystrofii. Protože by ale celý kolektiv sama neutáhla, pomáhá jí Kubova asistentka. Ta je přítomná na všech vyučovacích hodinách v Kubově rozvrhu. „Kdyby tam nebyla, tak to nezvládnu,“ říká pedagožka se sedmnáctiletou praxí v oboru. 

Kuba má dvacet hodin týdně a probírá jinou látku než zbytek dětí ve třídě. Jeho učební plán se řídí odlišnými osnovami. 

Společně s dětmi ale navštěvuje hodiny češtiny, matematiky, prvouky, chodí také na tvůrčí předměty. „Pokud asistentka cítí, že toho má Kuba hodně, třeba při hodinách češtiny nebo matiky, jde s ním do družiny, kde si může odpočinout,“ popisuje Kubova „třídní“ učitelka jediné omezení.

Přítomnost Kuby v hodinách podle ní není důvodem ke zpomalení výuky. „Nemám pocit, že by nás to jakýmkoli způsobem zpomalovalo, díky asistentce se to zvládá,“ vysvětlila. 

Přestože má Kuba fyzické postižení, může se spolužáky chodit dokonce i na tělocvik. „Není upoutaný na vozíček. Jeho tělesný stav mu však nedovoluje dělat všechno. Cviky, které nezvládne, asistentka nahradí alternativními. „Snažíme se, aby byl co nejvíc s námi, neděláme rozdíly,“ popisuje přístup pedagožka, která učí na integrované škole jak pro nadané děti, tak ty se speciálními potřebami. Třídy se na ZŠ Vír tvoří spojením různých ročníků podle aktuálního počtu žáků.

Spolužáci jsou zvyklí už od školky

Jitka si pochvaluje především chování Kubových spolužáků, kteří jej berou jako pevnou součást kolektivu. „Ostatní děti jej berou jako by byl zdravý,“ říká. Občas se prý přesto vyskytne někdo, kdo se nevhodně vyjádří nebo se zasměje něčemu, co Kuba udělá. „Vždy ho na to upozorníme a vše je zase, jak má být. Děti jsou na Kubu zvyklí již z mateřské školky, o to je vše jednodušší.“ Základka ve Víru je totiž integrovaná s mateřskou školou, a to nejen organizačně, ale celou koncepcí edukačního procesu.

Na otázku, kolik dětí s handicapem by zvládla ve třídě vyučovat, neumí Jitka odpovědět. „Asi by záleželo na postižení nebo znevýhodnění a ostatních okolnostech,“ řekla nejistě. 

Inkluzivní vzdělávání však vidí jako velké pozitivum pro všechny do něj zapojené. „Inkluzivní vzdělávání je podle mého velká životní zkušenost – pro dítě samé, jeho rodinu, pro spolužáky, pro učitele. Je to jedinečná možnost poznat dítě, které je jiné než jsme sami a tím si uvědomit, jaké štěstí máme, že jsme zdraví, že vidíme, že se můžeme hýbat,“ shrnula své zkušenosti.

„Na druhou stranu nás to nutí přemýšlet o tom, jak těmto lidem pomoci, pokud bychom se s nimi nesetkávali, mnoho věcí bychom si neuvědomovali a v podstatě ani o tom nepřemýšleli,“ dodala na závěr.