Začala nejtěžší fáze její politické dráhy.
Záběry jásající kancléřky, jak prožívá každý gól německých fotbalistů v boji o semifinále s Argentinou, mohly vyvolat údiv. Neutrpěla snad Angela Merkelová o pár dnů dříve politický debakl? Nevypověděla jí při volbě spolkového prezidenta řada poslanců vládních stran poslušnost, když dala svůj hlas Christianu Wulffovi až v posledním kole? Neobjevují se v německém tisku komentáře kritizující její nemastný neslaný styl vládnutí? Nelamentuje řada jejích stranických kolegů veřejně nad tím, že kancléřka a šéfka křesťanských demokratů prokazuje nedostatek „leadershipu“, když prý dovoluje menším koaličním partnerům - liberálům (FDP) a křesťanským sociálům (CSU) z Bavorska -, aby si dělali, co chtějí? Nedává jí leckdo za vinu květnovou porážku křesťansko-liberální vlády v nejlidnatější spolkové zemi, v Severním Porýní-Vestfálsku?
Soudě podle těchto názorů, není po někdejší nové „železné lady“ evropské politiky, za jakou byla Merkelová ještě nedávno považována, ani vidu ani slechu. A aby toho nebylo málo, objevilo se v německých sdělovacích prostředcích v minulých dnech dokonce srovnání mezi současnou situací, v níž se nachází německá kancléřka, a posledními dny, jež předcházely odchodu někdejší britské premiérky Margaret Thatcherové z čela vlády i britské Konzervativní strany na podzim roku 1990.
Rozhodla se jen sama Angela Merkelová zkrátka bojuje na všech frontách, možná i o své politické přežití. Až jednou bude uveřejněna její politická biografie, bude v ní rok 2010 s největší pravděpodobností označen jako nejtěžší fáze její politické kariéry. Ať už šlo o nešťastný start její druhé vlády, nejasný postoj při jednáních o záchranném balíčku na pomoc tonoucímu se Řecku anebo o řešení situace, jež vznikla po neočekávané rezignaci spolkového prezidenta Horsta Köhlera.
Všude tam jako kdyby najednou selhal dosud bezpečný politický instinkt šéfky německé vlády.
Obzvlášť v posledně jmenovaném případě bylo zřejmé, jak moc se Merkelové vymkla režie z rukou. Ve Spolkovém shromáždění, jež mělo poslední červnový den zvolit novou hlavu státu, měla její koalice pohodlnou většinu. Nic proto nebránilo zvolení vládního kandidáta, dolnosaského premiéra Christiana Wulffa již v prvním kole, čímž by byl dán v neposlední řadě i německé veřejnosti signál, že kancléřka má ve svých řadách stále potřebnou podporu. Nestalo se. V prvních dvou kolech kandidát Wulff na potřebnou většinu nedosáhl a až závěrečné kolo mu přineslo vítězství.
Pro pochopení, proč měla kancléřka při volbě hlavy státu takové problémy, je třeba se vrátit o několik týdnů zpátky, do doby, kdy vybírala kandidáta na místo uvolněné po Horstu Köhlerovi. Merkelová hned na začátku odmítla návrh opozičních sociálních demokratů nominovat „nadstranického“ kandidáta. Dlouhou dobu se zdálo, že favorizuje svou populární ministryni práce a sociálních věcí Ursulu von der Leyenovou. Když už začala široká veřejnost, včetně vlastní strany, považovat její nominaci za hotovou věc, překvapila Merkelová svým rozhodnutím vyslat do souboje o prezidentský úřad právě Wulffa.
Proč se tak rozhodla? Obávala se, že by ji oblíbená von der Leyenová v čele státu příliš zastínila? Šlo jí vůbec o zvolení někoho, kdo by se mohl stát oblíbenou hlavou státu, uznávanou morální autoritou, anebo pouze chtěla mít jistotu, že prezidentem se znovu nestane nevypočitatelný solitér a la Köhler, jenž se nevyzná v jemném předivu moci německé politiky? V každém případě ale, a to jí zazlívají snad úplně všichni v CDU, učinila své rozhodnutí sama a bez předchozí konzultace v širších stranických grémiích. Postavila zkrátka svoji vlastní stranu před hotovou věc, podobně jako když obsadila po loňských volbách řadu resortů ve vládě bez ohledu na přání různých regionálních organizací CDU nebo jiných důležitých vnitrostranických skupin. Bylo tak jenom otázkou času, kdy jí to někdo spočítá. Prestižní volba hlavy státu proto skýtala ideální příležitost.
Ještě před rokem v tuto dobu přitom byla situace Angely Merkelové zcela opačná. Byla hlavním tahounem strany ve volební kampani a všichni v CDU věděli, že pouze ona může zaručit vítězství. Kdyby se naproti tomu konaly volby dnes, nebylo by vůbec jisté, jestli by je strana naopak kvůli kancléřce neprohrála. Vzít notýsek a telefonovat Angela Merkelová bývá často srovnávána i s někdejším kancléřem Helmutem Kohlem. Znalci tvrdí, že jakkoli pocházejí oba ze zcela různých prostředí - ona z Východního Německa a z apriorně apolitické sféry vědeckého výzkumu, on od mladých let politicky aktivní -spojuje oba nekompromisní tah na branku, značná nedůvěra vůči kolegům, z nichž by se mohli stát potenciální konkurenti, ale také dobrá paměť, pokud jde o domnělé křivdy ze strany politických soupeřů.
Kohl se v podobné situaci jako současná kancléřka ocitl za svou dlouhou kariéru několikrát. Na jaře roku 1989 dokonce čelil pokusu o sesazení z čela německých křesťanských demokratů. Kohl prý tenkrát vzal svůj legendární notýsek obsahující telefonní čísla všech okresních předsedů jeho strany, postupně je obvolal a na klíčovém stranickém sjezdu v Brémách si zajistil vítězství.
Angela Merkelová je naproti tomu v nesrovnatelně výhodnější pozici. Zatímco na Kohlova křesla v čele vlády a strany si během jeho největší krize v roce 1989 brousili zuby minimálně dva politici (Heiner Geissler a Lothar Späth), odešel v osobě nového německého prezidenta Christiana Wulffa poslední politik, jenž mohl stávající kancléřku v podstatě kdykoli nahradit. Již několik týdnů předtím ohlásil svůj odchod z vrcholné politiky další významný křesťanský demokrat a potenciální rival Merkelové, hesenský premiér Roland Koch.
Vedle ideové nevyhraněnosti, kdy ze stranických programových dokumentů není příliš zřejmé, co je charakteristické pro typicky křesťanskodemokratickou politiku, jež by ji odlišovala od ostatních německých stran, se tak současná CDU potýká i s chudokrevností personální. Krátkodobě to možná může Angelu Merkelovou těšit, z dlouhodobého hlediska jí to ale vládnutí neulehčí.
***
Ještě loni byla tahounem v kampani, dnes by vůbec nebylo jisté, jestli by volby strana naopak kvůli kancléřce neprohrála
O autorovi| ROBERT SCHUSTER šéfredaktor Mezinárodní politiky
