Zrod naší planety nebyla žádná klidná událost. Krátce po svém vzniku (patrně před 4,6 miliardy let) na její povrch dopadaly ve velkém množství větší i menší vesmírná tělesa. Podle vědců největší z nich dosahovalo téměř velikosti Marsu. Z materiálu vyvrženého tímto nárazem vznikl Měsíc.
Počet dopadajících těles se během následujících milionů let postupně snižoval a rozžhavená planeta se ochlazovala.
Ovšem v době před asi 3,8 miliardy let znovu došlo k náhlému nárůstu vesmírné nehodovosti.
Důkazy o větším počtu střetů vesmírných těles se Zemí máme především ze vzorků měsíčních hornin. Na Zemi téměř všechny stopy zahladila recyklace hornin při pohybu zemských desek. Většina odborníků se přesto shoduje, že k dalšímu bombardování z kosmu skutečně došlo. Ovšem zatím se neshodnou na žádné hypotéze o jeho příčině.
Ve svém důsledku ale nástup velkého bombardování do učebnic geologie znamenal změnu v chápání historie života. Zdálo se nepředstavitelné, že by ten mohl přečkat intenzivní sterilizaci. Proto odborníci považovali dlouho konec velkého bombardování - a nikoliv vznik Země - za ostrý startovní výstřel pro pozemský život.
Ale biologii bychom o oněch půl miliardy let před velkým bombardováním neměli připravit příliš zbrkle, domnívají se někteří odborníci. Článkem v časopisu Nature se k nim přidali také Oleg Abramov a Stephen Mojzsis, oba z univerzity v koloradském Boulderu.
Podle nich velké bombardování některým formám života uškodilo a jiným prospělo. Vytvořili fyzikální model založený na našich znalostech o zemské kůře a záznamech o událostech z doby před 3,9 miliardy let z Měsíce a dalších těles.
Model kupodivu ukazuje, že i ty největší meteority samotnou zemskou kůru zahřály jen lokálně - přímo v místě nárazu a v bezprostředním okolí. Na místě dopadu sice dojde k roztavení zemské kůry, ale jen na krátkou dobu.
Především díky tomu, že v kůře zůstalo i při ostřelování velké množství vody, která roztavené oblasti rychle ochladí. Podle vědců ostřelování sterilizovalo jen 37 procent povrchu naší planety. Teplotou vyšší než 500 °C prošlo jen asi 10 procent hornin na povrchu.
Teplo se také nešířilo do hloubky. Mikroorganismy, které podle nových objevů žijí nepochybně v hloubkách okolo tří až čtyř kilometrů v zemské kůře (a patrně i hlouběji), tak unikly peklu na povrchu.
A protože se jedná o organismy, které si libují v teple a daří se jim i v teplotách přesahujících mírně bod varu vody, dopady meteoritů jim mohly vytvářet nový prostor pro život: jakési tepelné oázy v zemské kůře.
Tato představa také zapadá do zjištění molekulární biologie. Podle nich hypotetický poslední společný předek všech současných forem života žil někdy v době mezi 3,5 až 3,8 miliardy let. I když nutno dodat, že metoda molekulárně genetických „hodin“, pomocí které tento odhad vznikl, není ovšem ani tak přesná jako hodiny na vaší mikrovlnné troubě. Ovšem nový model alespoň ukazuje, že závěry molekulárně genetických studií nejsou tak nepravděpodobné, jak se mnozí domnívali.
Navíc se zdá, že onen prapředek všeho života byl termofil - organismus milující teplo. A to také skvěle zapadá do obrazu, který nastínili Abramov a Mojzsis. Dokonce si lze představit, že domnělá sterilizace naší planety vlastně život postrčila na stávající kolej. Tím, že tomuto horkomilnému organismu poskytla nové životní prostředí.
***
Minulost nebyla až tak horká Podle simulace provedené geology z univerzity v Coloradu přežila Země meteoritický liják přibližně před 3,9 miliardami let s klidnou hlavou. Ani na jeho konci nebyla většina zemské kůry roztavená, jak se řada odborníků domnívala. Graficky znázorněné výsledky simulace naznačují, že většina kůry byla dost chladná pro život (modře) a roztavené horniny pokrývaly jen malou část Země v místech těch největších nárazů (červeně).
