Ve srovnání s jinými zeměmi Evropské unie na tom české děti nejsou s obezitou ještě tak špatně. Problémem je však negativní trend a to, že přijímaná opatření k boji s obezitou nezabírají.
Dvaatřicetiletá Petra Nováková, vedoucí marketingu jedné známé českobudějovické společnosti, za sebou občas na ulici slyší obdivné zapísknutí, případně lechtivou zmínku o svém dokonalém těle. Nad podobnými projevy mužského obdivu se ale příliš nepohoršuje. Není to totiž tak dávno, co by žena s dnešní vizáží modelky dala za jakoukoliv lichotivou zmínku o své postavě rok života.
„Byla jsem tlusté dítě. A když si vzpomenu na základní školu, není to vůbec příjemná vzpomínka,“ říká Petra. Od první třídy prakticky až k maturitě totiž patřila k dětem, pro které má dětská slovesnost přezdívky jako metráček, špekoun nebo masťoch. „Dnes sice tlustá nejsem, ale trauma z dětských let mám po pravdě řečeno pořád.“
Část spolužáků se jí posmívala, část s ní kamarádila, ale často ze zištných důvodů. „Měla jsem pocit, že se mnou kamarádí kvůli tomu, aby si na mě léčili své komplexy, připadali si vedle tlusťocha atraktivnější,“ tvrdí Petra, která si nepřeje vystupovat pod svým pravým jménem. I když totiž po dosažení plnoletosti rapidně zhubla, na některých svých tehdejších spolužácích údajně vidí, že jí tuhle změnu nepřejí. „Už jsem slyšela, že zatímco ve škole jsem byla pohodová holka, dnes si hraji na modelku a jsem namyšlená. Zkrátka by mě raději pořád viděli jako tu tlusťošku, která by měla být ráda za každé vlídné slovo,“ říká.
Podobnými pocity, zděděnými ze školních lavic, trpí v menší či větší míře v republice tisíce lidí. Snad v každé třídě funguje fenomén tlustého chlapečka či holčičky, mnohokrát zachycený v dětské literatuře a filmu. Bez tlustého chlapečka v námořnickém oblečku, který neudělá kotrmelec, žaluje a třídní lotři mu berou svačinu, se neobejde snad žádný příběh o dětské partě.
V posledních letech se ale zdá, že autoři dětské literatury budou muset svá díla více přizpůsobit současné realitě. Děti s nadváhou či obezitou už totiž nejsou zdaleka výjimečné a jejich počet poměrně rychle roste. Češi na tom sice nejsou nejhůř v Evropě, křivka dětské obezity ale i zde stoupá a odborníci už hovoří o epidemii, která vyžaduje razantní řešení. A to nejen kvůli možným psychickým problémům dětí. Nadváha v dětství může být i příčinou mnoha vážných zdravotních komplikací, včetně celosvětového strašáku cukrovky. Problém je však v tom, že veškerá zavedená opatření k zastavení „tloustnutí“ dětské populace zatím nepřinášejí očekávaný účinek a tlustých chlapečků a holčiček neustále přibývá.
Tlustý Albion Podle údajů Evropské asociace pro výzkum obezity trpí dnes v Evropě nadváhou či obezitou kolem 80 milionů dětí, a to je na tom starý kontinent celkově stále mnohem lépe než Spojené státy. Základním měřítkem nadváhy je takzvaný Body-Mass-Index (BMI), který se vypočítává tak, že se váha dítěte či dospělého vydělí výškou v metrech umocněnou na druhou. Pokud BMI poté vychází vyšší než 25, znamená to ve většině případů podle Světové zdravotnické organizace nadváhu, při překročení magické třicítky pak obezitu.
V USA podle tohoto měřítka trpí nadváhou už každé čtvrté dítě ve věku od pěti do sedmnácti let, v Evropě každé páté. Rekordmanem Evropské unie v dětské „tloušťce“ zůstává Británie, kde přebytečné kilogramy nosí na těle 26 procent dětí, za Brity jen těsně zaostávají jihoevropské státy jako Itálie, Španělsko a Portugalsko. „Česko z hlediska dětské nadváhy a obezity stále patří do spodní třetiny evropské tabulky,“ říká Marie Kunešová, předsedkyně České obezitologické společnosti. I v Česku však školáků s nadváhou rychle přibývá. V roce 1991 bylo obézní či nadvyživené každé desáté české dítě od pěti do sedmnácti let, v roce 2001 už ale podíl těchto dětí v populaci stoupl na 13,6 procenta a o pět let později na 15 procent. Údaje vyplývají z průzkumu, v jehož rámci si Česká obezitologická společnost nejprve u agentury zadala výběr reprezentativního vzorku dětí, který pak následně vyšetřila.
Výsledek byl ovšem překvapivý nejen z hlediska nárůstu dětské nadváhy. „Šetření totiž prokázalo, že ačkoliv poměrně razantně roste počet dětí s nadváhou, přibývá i školáků trpících podváhou,“ tvrdí Kunešová. Podvýživu dávají odborníci zase do souvislosti se snahou zejména dívek o hubnutí po vzoru modelek, vedoucí často až k vážným chorobám. Mezi dětmi ve věku jedenáct až sedmnáct let je dnes v Česku sedm procent podvyživených. „Klesá tak právě počet dětí, jejichž váhu bychom mohli označit ze zdravotního hlediska za normální,“ říká Kunešová.
Hlavní příčina masového „tloustnutí dětí“ prakticky v celém civilizovaném světě už byla přitom mnohokrát popsána a lékaři před ní varují na každém kroku. Děti se jednak špatně stravují, jednak se oproti svým předchůdcům mnohem méně pohybují a víc než na hřišti tráví většinu času u počítače nebo u televize. Existuje ovšem ještě řada dalších doprovodných jevů, o kterých už se příliš nemluví.
„Když se podíváte na běžný den dnešního dítěte - rodiče ho vozí autem do školy, pěšky prakticky nechodí, každou volnou chvilku stráví u počítače nebo u televize,“ říká Vojtěch Hainer, předseda Evropské asociace pro výzkum obezity.
I když si podle něj mnozí rodiče myslí, že svému dítěti nejvíce prospějí, když ho přihlásí do nějakého sportovního oddílu, sport není alespoň z dlouhodobého hlediska všelékem proti nadváze či obezitě. Mnohem důležitější je údajně zcela běžný každodenní pohyb, jako chůze, běhání při hře či rekreační jízda na kole. Jenže děti, stejně jako dospělí, chodit zapomínají a nedostatek pohybu si pak vynahrazují večerní hodinou v tělocvičně.
„Pokud ale někdo jezdí denně na kole nebo nachodí pět kilometrů pěšky přes město, získá důležité pohybové návyky a dokáže z dlouhodobého hlediska odolávat nadváze lépe, než když si po celodenním sezení na židli jde zahrát fotbal,“ tvrdí Hainer.
Fakt, že závodní sport nemusí být ideálním řešením ani pro děti, které už nadváhou trpí, potvrzuje i Petra Nováková. I když z poněkud jiného důvodu než lékaři. „Když se jako tlusté dítě hlásíte do nějakého sportovního oddílu, dívají se na vás jako na exota. Co tady ta tlusťoška chce?“ říká Petra údajně z vlastní zkušenosti. Posměšný postoj trenéra či spoluhráčů k tlustému zájemci o členství ve sportovním oddílu často vede k tomu, že si dítě místo hubnutí při sportu večer léčí bolavou duši doma u televize. „A cpe se čokoládou, protože si myslí, že jeho snaha stejně nemá význam.“
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
Petra sama začala hubnout až v době, kdy se po maturitě odstěhovala od rodičů, rapidně změnila své stravovací i životní návyky a začala se mnohem více pohybovat přirozeným způsobem: chodila do přírody, jezdila na kole. „Na to, abych naplnila lednici stejně jako rodiče, jsem navíc neměla peníze,“ říká.
Požadavek lékařů, aby se děti více pohybovaly a méně konzumovaly hranolky a sladké limonády, však naráží i na další překážky. Někteří rodiče totiž tvrdí, že zajistit dětem běžný pohyb není dnes, alespoň v městském prostředí, vůbec jednoduché. „Já chodil do školy už od sedmi let kilometr pěšky, obě děti ale teď vozím až ke škole a odpoledne nazpátek,“ říká Jaroslav Marek z Českých Budějovic, otec devítiletého a dvanáctiletého syna. Důvod je prý jednoduchý: „Prostě se je bojím pustit na ulici, kde je takový provoz.“ Někteří rodiče tak skutečně raději vozí děti do škol i na kroužky v obavě z automobilového provozu, paradoxně zahuštěného dalšími podobně smýšlejícími rodiči.
Stejně obtížné je podle Marka přimět děti, aby místo sezení u počítače běhaly někde na plácku za domem. „Já každé odpoledne honil merunu nebo jsme s klukama blbli jinak. Jenže když klukovi dnes zakážu doma počítač a vyženu ho ven, stejně skončí u počítače nějakého kamaráda,“ říká otec. Oblibě počítačů a počítačových her mezi dětmi žádný zákaz čelit nedokáže.
Dát národ do pohybu Ministerstvo zdravotnictví přiznává, že donutit děti ke zdravému pohybu je tvrdý oříšek a sportovní programy, podporované státem či soukromými firmami, nemusejí být vždy tím nejlepším řešením. „Může se skutečně stát, že turnajů se účastní zdraví vysportovaní školáci, zatímco ti s nadváhou zůstávají mimo,“ říká mluvčí ministerstva Tomáš Cikrt.
Národní rada pro obezitu při ministerstvu zdravotnictví proto podle něj připravuje určitý akční plán, který by měl zohlednit všechny aspekty boje proti nadváze u dětí i dospělých. „Jde o to změnit celkově životní zvyklosti a dát národ trochu do pohybu,“ tvrdí Cikrt. K tomu by podle něj mohly sloužit programy, v nichž mohou zdravý životní styl podporovat známé a mezi dětmi populární osobnosti. „Dnes určují rockové hvězdy, co je takzvaně in,“ dodává Cikrt.
Pohyb je ale jen jednou částí léčby dětské obezity či nadváhy. Když se totiž děti podle odborníků méně pohybují, měly by také méně jíst. Jenže opak je pravdou. Některé evropské státy proto na doporučení Evropské komise zavedly přísnou regulaci a omezení reklamy určené dětem a propagující sladkosti nebo tučné a smažené potraviny, jako jsou hranolky, hamburgery či sladké limonády. Zákaz takových reklamních spotů platí už dnes například ve Švédsku či Británii.
„To ale vůbec neznamená, že jsou zákazy skutečně účinné. Právě britský příklad zatím hovoří spíše o opaku,“ tvrdí Martin Walter, mluvčí společnosti Nestlé ČR, vyrábějící mimo jiné několik druhů cukrovinek a čokolád. Příčiny obezity a nadváhy u dětí představují podle něj souhrn mnoha faktorů a svádět dětskou nadváhu jen na reklamu na cukrovinky je podle něj zavádějící: „V takovém případě se zapomíná na zodpovědnost rodičů, která představuje ten hlavní faktor.“ Jestliže podle něj dítě sní na posezení celou tabulku čokolády, která představuje čtvrtinu denní doporučené spotřeby kalorií pro dospělého člověka, určitě to pro jeho zdraví není dobře. Ale není to vina reklamy. „K nadměrné spotřebě ho ale žádná reklama nenutí,“ tvrdí Walter.
Metráček kam se podíváš
Podobné argumenty používají i některé řetězce rychlého občerstvení. „Jde o to korigovat návyky a životní styl dětí, v čemž je role rodičů nezastupitelná,“ říká brandmanažerka společnosti KFC v Česku Marie Vacková. Souhlasí, že pokud se dítě stravuje čtyřikrát týdně ve „fast foodech“, určitě se to podepíše i na jeho váze. „Něco jiného je, když zajde do stejné restaurace s rodiči jen jednou týdně,“ tvrdí. Navíc se podle ní smažená a tučná jídla nedělají jen v provozovnách rychlého občerstvení: „V mnoha rodinách děti jedí smažené vepřové řízky, i když je nikdo v televizi nepropaguje.“ O zákazu reklamy na některá jídla určená dětem zatím neuvažuje ani ministerstvo zdravotnictví. Stejně tak odmítá například něco podobného, co nedávno navrhla německá poslankyně Ursula Heinenová, aby vláda zvýšila spotřební daň u cukrovinek, čipsů a dalších pochutin, které se údajně podepisují na dětské obezitě. „Místo zákazů chceme jít spíše cestou preventivních programů,“ říká ministerský mluvčí Cikrt. Někteří odborníci však s ministerstvem nesouhlasí. „Reklama má na děti nepochybně velký vliv a její regulace z důvodu snížení dětské nadváhy by nám prospěla. Jenže u nás je to jako se zákazem kouření v restauracích, kdy taky budeme čekat, až ho zavede celá Evropa,“ tvrdí předseda Evropské asociace pro výzkum obezity Hainer. Fakt, že reklamní zákazy ve Švédsku nebo v Británii zatím nepřinesly očekávané ovoce, podle něj o ničem nevypovídá: „Na výsledky je ještě příliš brzy.“ Přes spory odborníků a potravinářů o účinný lék na dětskou nadváhu se přitom zdá, že alespoň jeden z mnoha možných receptů Češi našli a mohou se jím chlubit celé Evropě. Překvapivě se jedná o český systém školního stravování, tolikrát kritizovaný jak rodiči, tak školáky.
„I ve školních jídelnách je určitě z hlediska složení stravy co zlepšovat. Z hlediska prevence dětské obezity může ale náš systém jídelen ve školách a školkách sloužit jako vzor pro mnoho dalších států,“ tvrdí Marie Kunešová. Fakt, že naprostá většina českých školáků obědvá ve škole, přispívá k tomu, že děti mají pravidelnou polední stravu, přes některé výhrady určitě lepší než hranolky s kolou. Stravování ve školních jídelnách či ve školkách a jeslích přitom není v mnoha západních státech vůbec samozřejmostí: děti chodí na oběd domů, nosí si jídlo z domova, případně si ho kupují v obchodě či ve fast foodech.
Slova lékařky potvrzuje i Petra Schnaberichová, Češka žijící už čtrnáct let v německém městě Schwäbisch Hall. „Ve školkách se v Německu běžně nevaří a stravovací návyky jsou hrozné, protože každé dítě si nosí z domova něco jiného,“ říká. Když se rozhodla dát dítě do podnikové školky s teplými obědy, čekal ji další šok. „Děti dostávají jídlo z naší jídelny, kde se vlastně vaří pro dospěláky. Učitelky vybírají z jídelníčku a vůbec je nezajímá, že smažené hranolky, smažené kuřecí kousky a podobné speciality nejsou vůbec vhodné pro předškoláky.“ Pokaždé vzpomíná na Česko, kde se ve školkách podle ní stále přece jen vaří podle potřeb dětí.
Nepřímým důkazem pro tvrzení, že systém školního stravování v Česku trochu brzdí nárůst dětské obezity a nadváhy, může být i „váhová“ pozice českých adolescentů oproti dospělé populaci. Zatímco v dětské kategorii se totiž Česko zatím řadí ke „štíhlejším“ státům EU, mezi dospělými patří Češi k nejtlustším evropským národům - nadváhu vykazuje více než polovina populace.
Podle Marie Kunešové je přitom výskyt obezity či nadváhy až pětkrát vyšší u dětí, jejichž rodiče také trpí nadváhou, než u potomků rodičů s normální hmotností. Svou roli hraje nejen genetika, ale také fakt, že „tlustí“ dospělí svým ratolestem nabízejí podobnou stravu, jakou jedí oni sami. Z tohoto pohledu se české děti drží v evropském žebříčku „obezity“ na překvapivě lichotivých příčkách. „Svou roli určitě hraje více faktorů. Jedním z nich je ale určitě český systém školního stravování,“ říká Kunešová. Dietologický smog I když lékaři jako hlavní a naprosto zásadní příčinu obezity dětí uvádějí nerovnováhu mezi příjmem a výdejem energie, každé dítě si z hlediska tělesné váhy nese do života i určitou genetickou výbavu. Sklon dítěte k tloustnutí ovlivňuje zhruba z jednoho procenta nemoc, z padesáti procent genetika a zbytek připadá na špatné stravovací a pohybové návyky. To ale podle lékařů vůbec neznamená, že by všechny děti s „tlustými“ geny musely být nutně tlusté.
„Stejně jako dospělý člověk i dítě se prostě musí ve svých životních návycích přizpůsobit své genetické výbavě. Pokud tedy má sklon k nadváze, musí o to méně jíst a více se pohybovat,“ říká Petr Sucharda, vědecký sekretář České obezitologické společnosti. Tak jak se z nadváhy a obezity stává celosvětová epidemie, roste i počet méně či více věrohodných teorií právě o genetických předpokladech tloustnutí. Některé teorie hovoří například o tom, že čím určití lidé v minulosti více hladověli, tím větší mají jejich potomci předpoklady k obezitě. Další z vědeckých teorií, tentokrát podložená výzkumem chování zvířat, však zase spekuluje o tom, že lidé, kteří nejsou geneticky vybaveni k tloušťce, ale během života se takzvaně vykrmí, mohou předat sklon k obezitě svým potomkům.
Stejně široká je nabídka informací o hubnutí a zdravém životním stylu. Někteří odborníci mluví doslova o „dietologickém smogu“, v němž se na děti i jejich rodiče valí miliony informací o zdravém jídle, kalorických hodnotách, zázračných přípravcích pro zdravý vývoj dítěte, tedy veškeré informace, které našim hubenějším předkům paradoxně zcela chyběly. „Jenže řada podobných rad si navzájem odporuje a laikovi, který se jimi bude detailně probírat, z toho opravdu půjde hlava kolem,“ potvrzuje lékařka Alena Váchová, která v Českých Budějovicích vede diabetologickou a obezitologickou poradnu.
Kdo chce přitom svému dítěti dopřát zdravý vývoj a uchránit ho nadváhy, může se řídit zcela jednoduchým základním pravidlem. „Pokud dítě netrpí vážnou chorobou, mělo by jíst střídmě v závislosti na svém pohybu a výdeji energie, ale zároveň by jeho strava měla být maximálně rozmanitá,“ říká Váchová. Děti by tedy podle ní měly jíst kromě tlustého bůčku a dalších podobných potravin prakticky všechno. „Vedle rodičů, kteří své děti přejídají, dělají chybu i ti rodiče, kteří jim dávají třeba jen rybí nebo kuřecí maso,“ tvrdí lékařka. Každopádně však apeluje na dospělé, aby nadváhu svých dětí nepodceňovali a nespoléhali na to, že jejich ratolesti časem zhubnou.
Rozmach nemocí, které přímo souvisejí s nadváhou a obezitou v dětském věku, už podle ní dosahuje takových rozměrů, že se hovoří o jednom z hlavních zdravotnických problémů současnosti. I lidé, kterým se podařilo zhubnout až v dospělosti, dnes často litují, že jim rodiče splnili v jídle veškerá přání, a ještě se ptali, zda nemají náhodou hlad. Jak říká Petra Nováková: „Známé české pořekadlo, že až tlustý budou hubený, tak hubený budou studený, rozhodně neplatí a rodičům bych ho k chlácholení nadváhou trpících dětí určitě nedoporučovala.“
***
Česká obezitologická společnost si před časem zadala průzkum, který zkoumal obezitu a nadváhu u dětí. Jeho výsledek byl překvapivý. Razantně totiž roste nejenom počet školáků s nadváhou, ale i těch, kteří trpí podváhou.
Já každé odpoledne honil merunu nebo jsme s klukama blbli jinak. Jenže když klukovi dnes zakážu doma počítač a vyženu ho ven, stejně skončí u počítače nějakého kamaráda. Jaroslav Marek
Reklama má na děti velký vliv a její regulace z důvodu snížení dětské nadváhy by nám prospěla. Jenže u nás je to jako se zákazem kouření v restauracích, kdy taky budeme čekat, až ho zavede celá Evropa. Vojtěch Hainer předseda Evropské asociace pro výzkum obezity
I ve školních jídelnách je určitě z hlediska složení stravy co zlepšovat. Z hlediska prevence dětské obezity může ale náš systém jídelen ve školách a školkách sloužit jako vzor pro mnoho dalších států. Marie Kunešová předsedkyně České obezitologické společnosti
O autorovi| MAREK KERLES, Autor je jihočeským zpravodajem LN
