Pátek 19. července 2024, svátek má Čeněk
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Mezi duchařstvím a mystikou

Česko

KOMENTÁŘ

Prezident Václav Klaus ve svém projevu tančil v československém porcelánu

Projev Václava Klause na slavnostním večeru k 28. říjnu vzbudil pozornost tím, jak se vymezoval vůči EU a světové politické „globalizaci“. Stranou zůstala věc základnější: jak prezident a s ním většina české společnosti rozumí české státnosti (což s odporem ke „globalizaci“ zprostředkovaně souvisí). Prezident hovořil dvakrát o „českém státě“, jednou o Československé republice, v níž se ovšem proměnilo „České království“. Český stát existuje prý tisíc let v podstatě na stejném území. V roce 1918 jsme přestali být královstvím a stali se republikou.

Jenže kam se poděli Slováci?

Stát, který vznikl v roce 1918, se deklaroval jako československý. Nevznikl „v podstatě na stejném území“, protože k němu připadly severní oblasti Uherského království. Stál na ideologii, podle níž existuje jeden společný československý politický (a zároveň etnický) národ, hovořící společným československým jazykem, který má dvě varianty: českou a slovenskou. Masaryk v roce 1921 pro jeden francouzský list dokonce napsal: „Není slovenského národa… to je vynález maďarské propagandy. Češi a Slováci jsou bratři. Mluví dvěma jazyky, mezi nimiž je menší rozdíl než mezi severní a jižní němčinou. Rozumějí si dokonale. Dělí je jenom stupeň kulturní.“ (Slováci jsou jen zaostalejší Češi.)

Nebylo by dobré přehlížet, že kromě bratrství byly ve hře i přízemnější ohledy. Češi potřebovali posílit stabilitu vzniklého státu, a proto vznikl tento vlastně politický projekt, který byl ovšem vydáván za skutečnost.

Projekt, s nímž byly slovenské intelektuální elity zpočátku srozuměny, se ovšem nepodařilo realizovat. Dějiny Československa jsou dějinami slovenské emancipace. Jejími přestupními stanicemi bylo uznání svébytnosti slovenského národa, „asymetrický model“, federalizace v době komunistické diktatury a nakonec pokojné rozdělení státu v letech 1992–1993.

Když prezident Klaus dnes říká „byl to český stát“, je to nespravedlivé i vůči českým tvůrcům projektu, kteří mu věřili. Také je třeba vzít v úvahu, že ČSR poskytovala pro slovenskou národní emancipaci lepší podmínky, než jaké Slováci měli před rokem 1918. To je ovšem jen polehčující okolnost. Václav Klaus si dnes Československo znárodnil, podobně jako jsme si při rozdělení státu znárodnili jeho vlajku a státní svátek. Žijeme jednou nohou v minulosti a těžko se zbavit dojmu, že se za náš nynější stát tak trochu stydíme. Prezident se pyšní historií, prapory, gotickými klenbami, slavnostním oblečením, uniformami. A klade si otázku, zda to vše není jen jakýsi tyátr, zda to má smysl v našich myslích a srdcích – odpověď je samozřejmě „ano“, ale jakýsi stín nejistoty člověk přece jen vycítí. Mluví o „naší historické odpovědnosti vůči tisíciletým dějinám naší země, vůči předcházejícím generacím, které jí přinesly často ty nejvyšší oběti a které nám jako dědictví zanechaly výsledky svého umu, nadání, práce svých rukou a bohatství svých myšlenek“ a také o „naší povinnosti vůči generacím současným, ale i budoucím“.

To je z poloviny duchařství a nacionální mystika. Předchozím generacím bychom měli být vděčni, ale odpovědnost se může týkat jen současníků a těch, kteří přijdou po nás. My bohužel odkaz minulých generací často ani pořádně neznáme. Nevíme už nic o těch, kteří postavili existenci moderního českého národa na střízlivosti a kriticismu. Karel Havlíček napsal ještě v předbřeznové době krásný článek o obci – přitom je zjevné, že neměl na mysli jen vesnici, ale organizované národní společenství vůbec.

Důležité jsou pro něho dvě věci. Zaprvé: „Účel obce musí býti napomáhati, aby každý její občan skrze obec účele svého člověčenského snadněji a co možná nejdokonaleji dosáhl. Obec sama, jako obec, nemůže míti žádného vlastního účele, nýbrž jenom jednotliví oudové její mají každý svůj účel, to jest, obec jest pro občany, ne pak občané pro obec.“ Čili: není to žádné paladium, ale praktické zařízení.

A zadruhé: „Na dvou velikých hlavních základech vystaven jest veškeren lidský svět; Schiller je jmenoval: hlad a láska, my je jmenujeme: náklonnost a užitek, a stavíme náklonnost jen honoris causa na první místo, neboť v opravdivém světě skoro vždy na něm užitek (hlad) stává… A proto by nebylo dobře snovat základy veřejného zřízení obce na pouhé náklonnosti, na mravnosti, z té příčiny, že lidský bystrozrak dobře provedené pokrytství proniknouti nemůže, a tedy by od sobeckých chytráků, vydávajících se za nezištné obětavé muže, přečasto šizen býval.“

Náš vztah k vlastní minulosti je bohužel poněkud hysterický a falešný. Děláme si sami o sobě na jedné straně nepatřičné iluze a na druhé straně ani nevíme o tom, na co bychom mohli být hrdí. A tak se nám stává, že v okamžicích, kdy je třeba projevit úctu a odpovědnost, stojíme před světem, před současníky i před budoucími, se spuštěnými kalhotami, podobně jako král v Andersenově pohádce.

***

Náš vztah k vlastní minulosti je bohužel poněkud hysterický a falešný. Děláme si sami o sobě na jedné straně nepatřičné iluze a na druhé straně ani nevíme o tom, na co bychom mohli být hrdí.

O autorovi| BOHUMIL DOLEŽAL, politolog e-mail: dolezalb@volny.cz

Autor: