Ušlechtilé řeči na téma ochrany komunity sociálních vyděděnců víc škodí, než pomáhají
Bouřka to zdaleka není, ovšem klid také ne. Před rokem možná a před dvěma určitě by nikoho nenapadlo zaplést do předvolební kampaně myšlenku, že je třeba zatočit s bezdomovci. Nepochybně to byl úlet nějakého oranžového předvolebního stratéga a strana okamžitě zařadila zpátečku, nicméně není to náhoda, že se téma objevilo, byť okrajově a úletově. Přituhuje.
Koncept sociálního státu je postaven na zásadním předpokladu obecně sdíleného blahobytu. Lidé jsou leccos ochotni tolerovat, dokud se jim vede dobře a hlavně dokud ono „dobře“ má stoupající tendenci. V posledních dvou letech se „dobře“ nepřevrátilo na vyslovené „špatně“, avšak o stoupající tendenci nelze vážně mluvit.
Právě tak není náhoda, že vládní tým Nicolase Sarkozyho se rozhodl zakročit proti kočovníkům právě v tuto dobu. U nás neznáme kočovnictví toho typu, jaké vcelku běžně vídáme ve Francii a dalších evropských zemích. Návštěvník z Čech se podivoval benevolenci francouzských úřadů už dávno. Takový typický lágr samozřejmě neodpovídal představě standardně předkládané našimi médii. Nejsou to žádné lepenkové domky ve škarpě. Jde o luxusní přívěsy tažené silnými automobily, samozřejmě staršího roku výroby. Elektřina je vytažená ze sloupů veřejného osvětlení a za sociální zařízení slouží plocha v okruhu půl kilometru. Návaznost na organizovaný zločin je očividná. Jednu sezonu nafasují děti zneužívané gangsterskými bossy k žebrotě tahací harmoniky, pak přijde jiný trik.
Jde o parazitismus v čisté podobě. Spokojená sytá společnost to tolerovala.
Jenže teď jí kručí v žaludku. Začíná být nervózní a to není dobře.
Rozdmýchávání ohníčku Sarkozy samozřejmě nesáhl k tvrdým opatřením vůči parazitujícím Rumunům a Bulharům proto, že si problému všiml právě teď. Má pocit, že doba nazrála k tvrdšímu postupu, že se nálada ve společnosti radikalizovala. Jakmile se ale zvedá vlna radikalismu, zřídka to bývá radikalismus vedený jedním směrem.
Sarkozy nekalkuloval s tím, že se vzedme radikalismus i s opačným znaménkem. Ve společnosti není jen touha po „klidu a pořádku“, je tu i touha po svatosti. Je přece krásné stát na té správné, čisté straně a hájit ubohé a chudobné proti bezpráví. Právě na tuhle strunu Sarkozy zabrnkal a účinek byl okamžitý. Ozval se kdekdo v čele s papežem a vlna nevole se vzedmula v Bruselu. U nás vzal do ruky ochranářský prapor ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. Užil sice diplomatické formulace, že „se nelze ubránit podezření, že v tom hrají roli také rasistické pohledy“, ovšem slovo „rasismus“ je šídlo, které propíchne každý diplomatický pytel. A zase je namístě povzdech, že před dvěma třemi lety by podobný atak na francouzského prezidenta ze strany českého ministra zahraničí nebyl možný.
Pokus o rozum Radikalismus represivní spolu s radikalismem ochranářským dopadnou bezpochyby negativně na komunitu sociálních vyděděnců. Útoky je ještě víc semknou a ochranářská rétorika je upevní v tom, co jim škodí nejvíc. Kořen zla je v tom, že nejsou schopní se postavit na vlastní nohy a do značné míry propadli „ideologii nároku“. Kdo nám pomůže, to je otázka, kterou tihle lidé kladou ve stovkách obměn. Ochranářský radikalismus v nich povzbuzuje iluzi, že „pomoc“ je nablízku, že je to reálná síla. Skutečnost je jiná. Jde zpravidla o prázdné ušlechtilé řeči, které nemají jiný efekt než v tom, že povzbuzují ego mluvčího.
O to více je třeba vítat a podporovat iniciativy, které jdou jinou cestou. Mezi ně kupříkladu patří ta, v níž figuruje ministr školství Josef Dobeš, ministr sociálních věcí Jaromír Drábek a zmocněnec pro lidská práva Michael Kocáb. Jde o to, přesvědčit rodiny v severních Čechách, aby posílaly děti do školy. Sociální dávky se mají stát tím bičem, který matky donutí k něčemu, co by v jednadvacátém století mělo být samozřejmé.
Je velice snadné přistupovat k podobnému projektu s apriorní skepsí. Pozitivní výsledky se nedají čekat hned a možná se nedostaví nikdy. Investice do vzdělání je z povahy věci samé dlouhodobá, a je tudíž nepochopitelná pro lidi zvyklé žít po celé generace ze dne na den. Přesvědčovací akce jde souběžně s dalšími iniciativami, které budí naději. Sociální dávky mají být diferencované, má být zřízen institut veřejných prací pro nezaměstnané, dávky mají být vázány na prokazatelnou snahu práci najít. Je to běh na dlouhou vzdálenost a jeho směr by měl být určen jednoznačně. A právě v této souvislosti hrátky kolem odchodu neodchodu Michaela Kocába vzbuzují obavy, aby pokusy o rozumný přístup neskončily mezi mlýnskými kameny represe a ochranářství.
***
Kořen zla je v tom, že sociální vyděděnci nejsou schopní se postavit na vlastní nohy a do značné míry propadli „ideologii nároku“. Kdo nám pomůže, to je otázka, kterou tihle lidé kladou ve stovkách obměn.
O autorovi| ONDŘEJ NEFF, novinář a spisovatel e-mail: ondrejneff@gmail.com
